Křečík Campbellův (Phodopus campbelli) pochází ze severního Mongolska a Číny. Tento nejvýše 9 cm velký křečík s kratičkým ocáskem nese jméno po svém objeviteli Thomasi Campbellovi. Původně byl chován pouze v laboratořích pro vědecké účely, dnes je oblíbeným zájmovým zvířátkem, nenáročným na prostor a stravu.

Křečíci všech barev

Dnes je kromě původního zabarvení s šedohnědým hřbetem s typickým proužkem uprostřed a bílým bříškem vyšlechtěno i několik barevných variet.

  • Vyskytuje se zcela bílé albino či žluté argente, obě kvůli nedostatku pigmentu s červenýma očima.
  • Přirozeně působí modrá barevná mutace, která pouze mění nejtmavší části srsti na šedé s modrým leskem, oči zůstávají černé.
  • Existují i skvrnití křečíci, kteří hrají všemi zmíněnými barevnými mutacemi, jejich chov však nelze doporučit, protože při jejich křížení se část potomků může narodit se závažnými vadami, jako je například ztráta zraku.
  • Kromě normální srsti byla vyšlechtěna i varieta se saténovou, lesklou srstí.

Náruživý norník

Při výměně hoblin křečíkům nejčistší část vždy ponecháme, aby se po úklidu necítili jako na cizím místě – čich je pro ně zásadním smyslem, čichem se poznávají i mezi sebou navzájem.

Křečík Campbellův není žádným velkým šplhavcem, vede spíše přízemní život. Proto potřebuje akvárium či klec s větší základnou, kterou není třeba vybavovat ke šplhání, ale vystlat silnou vrstvou hoblin, kde si mohou křečíci dosytosti hrabat.

Domeček, klidný a temný úkryt, však tito hlodavci s večerní aktivitou potřebují také – postačí dřevěná budka nebo jen kartonová krabice. V hnízdě, které si tu vybudují, si schovávají potravu – při pravidelné týdenní výměně podestýlky je proto nutné zkontrolovat i domeček, zda se v něm potrava nekazí.

Pouštní dieta

Křečíci jsou v přírodě uzpůsobeni ke skromnému živobytí, proto v zajetí snadno dochází k překrmení a následnému ztloustnutí, což jim samozřejmě způsobuje zdravotní obtíže a zkracuje život.

  • Dospělý křečík by denně neměl zkonzumovat více než 15 g kvalitní směsi pro hlodavce.
  • Naopak neomezený přístup musí mít k senu – v jeho přirozené potravě je mnoho vlákniny, bez které nemůže dobře trávit.
  • S doplňky v podobě čerstvé zeleniny již musíme být opatrnější, pro zpestření jídelníčku je ideální kousek mrkve nebo jablka.
  • Bílkoviny občas můžeme doplnit podáním moučného červa, na kterém si křečíci náramně pochutnají.

V koutě samozřejmě nesmí chybět malá miska s vodou. Ještě lepší je, pokud se křečíci naučí pít z napáječky, aby se do podestýlky nedostala žádná voda - vlhko nemají křečíci rádi.

Křečík Campbellův není samotář!

Křečík Campbellův žije v nerozlučných párech, což je mezi křečky a křečíky naprostá výjimka. I ve větší skupině jsou si trvalé páry stále věrné. Z toho plyne, že jde o druh společenský a jeden křečík by o samotě trpěl.

Ideální je chov v páru. Samečka proto v žádném případě od samičky neoddělujeme, ani když je březí a má rodit, jako je to občas potřebné u jiných křečků.

Křečíky můžeme chovat i ve skupince, nejlépe složené z více párů.

Jako všichni křečci a křečíci i křečík Campbellův je neuvěřitelně plodný, což souvisí s jeho krátkým věkem – dožívá se obvykle dvou až tří let. Samička proto musí dospět rychle – stane se tak již po necelých dvou měsících od narození. K páření je svolná v několikadenních intervalech. Po přibližně dvou a půl týdnech od početí přivádí na svět kolem pěti maličkých, holých a slepých mláďat. Už za dva týdny začnou na vlastní oči prozkoumávat okolí hnízda a uždibovat potravu rodičů, po třech týdnech přestávají záviset na mateřském mléce zcela a po měsíci jsou více méně samostatná.