Cápová ovce (řečená racka, jež je zmiňovaná již v 16. století) je v Maďarsku spolu s uherským skotem považovaná za národní poklad. U nás je ovšem plemenem spíše jen zájmovým. Najdeme ji v zoologických zahradách a zookoutcích, například ve Vyškově či v Chomutově, nebo jen u několika soukromých chovatelů.

Jedním z nich je Josef Pazdera z Nezvěstic na Plzeňsku, který si toto starobylé plemeno se šroubovitě kroucenými rohy na první pohled zamiloval.

Ovce s grácií antilopy

„Objevil jsem je čistě náhodně na internetu. Nezaujala mě jejich užitkovost, ale vzhled a krása. Je to domácí primitivní plemeno, nešlechtěné, které se hodí i do naší středoevropské oblasti. Ovce vypadají jako antilopy, jen mají navíc vlnu. Jsou užitečné hned třikrát: dávají maso, vlnu i mléko. Vyskytují se v barvě černé (od šedé po černou) a bílé (od bílé po hnědou) a od ostatních ovcí se liší dlouhou dredovitou vlnou, která má tvar prstýnků, a především dlouhými rovnými, šroubovitě kroucenými rohy.

Rohy vyhlížejí nebezpečně, ale jejich nositelé jsou plaší

Dnes se cápové ovce rozlišují na debrecínský a tatranský typ, které se liší tvarem rohů. První, který chovám v bílém zbarvení, má rohy vzhůru do V pod úhlem zhruba 45 stupňů, druhý typ má rohy položené vodorovně do stran. Berani je mají dlouhé 60–70 cm a ovce 30–40 cm, beran váží 60–75 kg a ovce 40–50 kg. Zvířata jsou klidná, ale plachá, a byť kvůli rohům vypadají nebezpečně, před člověkem většinou utečou, protože jsou pořád ještě polodivoká.“

U rohů maďarských cápových ovcí je důležitá hustota šroubovice, čím hustší, tím je kvalitnější a cennější. Zajímavé je, že se v Maďarsku lebky s rohy využívají jako trofeje stejně jako u nás třeba jelení, srnčí či mufloní hlavy.

Přirozený život na pastvě

Ovce dostávají i jadrné krmivo (v létě dvakrát v týdnu, v zimě každý den), ale v malém množství, aby netloustly.

„Racky chovám na pastvině celoročně. Jejich chov reguluji a berana zapouštím tak, aby se ovce bahnily v polovině března. Bahnice jsou velmi dobré matky, porody mají přirozené, bez zásahu chovatele. Nejsou s nimi problémy, jaké například bývají s bahnicemi některých prošlechtěných plemen. Březost trvá jako u jiných ovčích plemen přibližně pět měsíců. Jehně se zpravidla rodí jedno, vzácněji dvě či tři. Moje činnost spíše spočívá v každodenní kontrole stáda a jeho krmení. Racky mají ve výběhu všechno, co potřebují: velkou plochu zeleného krmiva, rozmanitý terén, solné lizy s minerály a vitaminy a pastvinu dokonce lemuje stará dubová alej. Žaludy jsou totiž pro ovce nejen pochoutkou, ale mají i zdravotní hodnotu, protože jsou přirozeným přírodním produktem na odčervování. Součástí areálu je také dřevěný ovčín, kde mají neustále založené seno, aby si v době, kdy je hodně šťavnaté trávy, vysoušely zažívací trakt. A aby také měly pestřejší potravu,“ vysvětluje Josef Pazdera.

Injekční veterinární odčervování, stříhání ovcí, ošetřování kopýtek a značkování jehňat chovatel dělá, až se po bahnění stádo zklidní a naučí se chodit do ovčína. Protože ovce nejsou závislé na chovateli a samostatně žijí na velkém prostoru, těžko je lze odchytávat.

Beránek ze Slovenska

„Vzhledem k tomu, že se u nás maďarské cápové ovce málo chovají, musím se poohlédnout pro oživení krve svého stáda v zahraničí. Prozatím mám čtyřletého berana a k němu dvě a dvě bahnice odlišné krve. Ale pokud si nechám do chovu vlastní jehničky, koupím nového plemeníka zřejmě od slovenského chovatele. Není to ovšem laciná záležitost. Beránek stojí až 8000 Kč, možná i víc, záleží na hodnocení rodičů na aukcích a výsledcích v kontrole užitkovosti,“ posteskl si Josef Pazdera.
Jedinci tohoto plemena se dožívají až 15 let, maso mají chutné s malým množstvím tuku. Bahnice během laktace vyprodukuje až 60 litrů mléka, ze kterého se vyrábějí sýry specifické chuti.