Stačí se vyvarovat prudkých pohybů, usadit se do křesla co nejblíže oknu a těšit se pohledem na hosty, kteří na prostřeném krmítku nacházejí v zimě tolik potřebnou pomoc. Ani nebudete potřebovat dalekohled, uvidíte je jako na dlani.

Sýkora modřinka

O co je drobnější, o to je tato sýkorka odvážnější a vynalézavější. Modrá čepička je spolehlivým poznávacím znamením. Mláďata, která se ještě nevybarvila, na krmítku nepotkáme. (Už odrostlá stejně ráda odlétají na jih Evropy, kde je zima mírnější.) Pokud však vyvěsíme na zahradu vhodné budky, bude v nich malých modřinek požehnaně. Slunečnice a lůj pak vymění za hmyz, který rodiče mladým nosí denně po tisících.

Sýkora koňadra

Větší příbuznou snadno poznáme podle typického zbarvení hrudi i tváří. Ani koňadra neposedí. Semínko si odnese stranou, podrží mezi pařátky a ze všech sil vyzobává jeho obsah. Potěšíte ji černou slunečnicí, která má na rozdíl od větších proužkovaných semen slabší slupku. Na jaře a létě obírá, jako i ostatní sýkorky, ze stromů mšice a další bezobratlé. Umí se zavěsit za nožku a hodovat třeba hlavou dolů. To nám často předvede i na oblíbené lojové kouli.

Vrabec domácí

Dříve byli vrabci ti nejběžnější sousedé, pak ale z vesnic a měst zmizeli. Nyní se pomalu vrací, místy jsou opět početní. Na krmítku potkáme spíše vrabce domácího nežli polního. Vrabců je vždy celé hejnko, hodují pospolu a bez přestání štěbetají. Kromě slunečnic si rádi smlsnou na dalších semenech a obilninách. Na chodnících sbírají i zbytky pečiva, ale semínka jsou pro ně vhodnější stravou.

Pěnkava obecná

Samičky pěnkavy před zimou odlétají na jih Evropy, samečci zůstávají. Jsou pestřejší než jejich družky a na krmítku je poznáme podle barevného šatu i silného zobáku, typického pro zrnožravé ptáky. Až se samičky vrátí, najdou si úkryt v náruči stromu a přichystají hnízdečko z travin, lišejníků, mechu, pírek a pavučin. Jejich výtvor patří k nejpůvabnějším ukázkám ptačího umění. Pěnkava patří mezi naše nejhojnější ptačí druhy, na krmítku je však vzácnější než třeba sýkorky. Často hledá na zemi, co z krmítka vypadlo.

Zvonek zelený

Zvonci přilétají na krmítko v hejnu, a to jaksepatří hlučném. Slupky semen od nich létají na všechny strany, jak je silné zobáky hned na místě loupou. Potěší je jakákoli semena, výživným slunečnicím však často dávají přednost. Ze šípků vydlabou semínka a dužinu nechají kosům. Hnízda si staví časně zjara, v keřích, jen tak hala bala – pokud je tedy porovnáme s uměleckými díly jejich blízké příbuzné pěnkavy.

Brhlík lesní

Na krmítku ho často spatříte hlavou dolů a ocáskem vzhůru. Obratně šplhá po kmenech stromů, pod jejichž kůrou hledá ukrytou drobotinu. A když se v zimě schovala hlouběji, kam brhlík nedosáhne, rád si přiletí smlsnout na lojové kouli nebo slunečnici. Páska přes oko i šplhavý pohyb jsou jeho poznávacím znamením. Na rozdíl od sýkorek, zvonků i vrabců přilétá obvykle sám, k sýkorkám se však rád připojí.

Červenka obecná

Podle červené hrudi a obrovských očí poznáme půvabnou červenku na první pohled. Podobá se jí pouze vzácný lesní ptáček lejsek malý – oproti července skutečně menší. Ale toho na krmítku nepotkáme, na zimu odlétá do Indie. Na krmítku červenku potěší lojové koule, kousky jablek a rozličné bobule.

Kos černý

Fešáka s peřím jako uhel a žlutým zobákem zná každý. Zmást nás ale může paní kosová, která má šat hnědavý a zobák nenápadný. Na krmítku ji spatříme méně často, zimu raději tráví ve Středomoří. Dříve na zimu odlétali všichni kosi, dnes táhnou především kosi žijící doposud skrytě v lesích, městští zůstávají – především pak samečci, kteří tvoří tři čtvrtiny zimujících kosů. Ale i samičky někdy zvolí zdejší zimu místo náročného stěhování.

A nejen černí a hnědí mohou kosi být. Vzácně se vyskytují kosi s leucismem, částečně bílým peřím, a velmi vzácně zcela bílí albíni. Kromě slunečnicových semen kosy potěší kousky jablek, hrušek, křížaly, rozmanité sušené bobule.