Poštovní holubářství je nejkrásnější koníček, tvrdí jeho příznivci nejen v Čechách, ale především v Belgii, Německu, Holandsku i v USA, kde má širokou základnu. „Holubi letěli z Bruselu a já čekal na jejich návrat,“ vzpomíná uznávaný chovatel poštovních holubů Ladislav Novák z Hořešoviček. „Volá mi kamarád, co je nového. Říkám, že mám doma už jednu holubici a druhou vidím na obloze. Své holuby totiž poznám i v letu. Jeden je silnější, druhý má větší hlavu, třetí širší pruhy na křídlech nebo větší ozubí. Vím i do kterého oddělení holubníku vlétne. Tyto znalosti člověk získá, když s holuby každodenně žije.“

Okřídlení závodníci

U poštovních holubů jsou šlechtěním nejlepších závodníků a jejich ustavičným tréninkem rozvíjeny orientační a letové schopnosti. Proto se v chovu klade důraz na stavbu těla. Ideální tvar je pevný a aerodynamický s pružným svalstvem.

Holubi létají na tratích krátkých, středních a dlouhých, které měří i přes 1000 km. V minulosti startovali z Východu, nyní se létá ze západních zemí, což je výhodnější. Holubi letí s větrem v zádech. Tato změna startů jim umožnila zvýšit letovou rychlost a zkrátit dobu pobytu ve vzduchu.
„Bohužel tohle holubářství už není sport pro důchodce, protože nákup holubů, speciální krmivo s vysokou kalorickou hodnotou, startovné a veterinární péče stojí velké peníze,“ krčí rameny šestašedesátiletý holubář.

Specialisté na krátké tratě i všestranní sportovci

„Chovatelé si ze zahraničí dovážejí rychlé holuby odchované a připravované na různé délky tratí, třeba na 300 nebo 400 km. Takovým specialistům moji holubi nemohou stačit. Já mám závodníky všestranné. Létají 200 a třeba i 800 km. A mám dobré výsledky. Loni vyhráli tři závody, jeden z nich měřil přes 900 km. Velké finanční nároky vyrovnávám snížením stavu hejna o jednu třetinu. Letos budu mít k dispozici jen 60 holubů.“

Talent i trénink

„Závodění vyžaduje od chovatele velkou trpělivost. Jednotlivé kusy podávají sportovní výkony různě. Některý holub září už ve třech letech, jiný třeba až v pěti. To se musí vyzkoušet. Podobné to je i s holoubaty. Chovný pár jich například za rok odchová osm, ale jen jedno se na závodech prosadí,“ vysvětluje Ladislav Novák.

V poštovním holubářství je základna velmi důležitým faktorem. Ladislav Novák začínal s průměrnými holuby po zemřelém chovateli a s těmi, které vyměnil nebo koupil od kamarádů. To se psal rok 1980. O rok později s nimi začal závodit. Zkoušel všechny holuby bez výjimky. Mnoho jich při závodech „ztratil“, ale základ hejna obstál. Později chov rozšířil o několik holubů zahraničních linií a už v roce 1986 získal titul Mistr spolku. S těmi nejlepšími postupně přestával závodit a využívá je ve speciální voliéře pouze pro odchov holoubat. Tyto chovné kusy nepouští ani na střechu, aby o ně nepřišel, například kvůli ptačím predátorům.

Proč holubi spěchají domů?

Poštovní holubi vystavují svou krásu a dokonalost i na výstavách, nejprestižnější je světová olympiáda, která se koná jednou za dva roky. Vystavuje se ve dvou kategoriích, Standard a Sport.

„Chovatelé používají k rychlému návratu ze závodů různé metody, aby holuby nabudili k maximálnímu výkonu. Nejznámější jsou přirozená a vdovská metoda. Stručně řečeno v prvním případě se nechá páru přirozená volnost a do jejich života se nezasahuje. Při vdovské se staví u holuba na pohlavním pudu a u holubičky na pudu mateřském. V těchto případech je zase více možností. Rozdělím například rodičovský pár asi na týden a hodinu před odvozem na závody dám samečka k samičce. Jen na pět šest minut. Budník mám uzpůsobený tak, aby se ale nemohli spářit. Holub je roztoužený, těší se na holubičku a žene se po startu domů, aby u ní byl co nejdříve. V tom je ten vtip. Holub nesmí po příletu ze závodu otálet na střeše, ale hned vletět do holubníku, abych mohl oficiálně zaregistrovat jeho přílet.“


Holubička se při vdovské metodě posílá na závody, když sedí na vajíčkách nebo při odchovu holoubat. Po vypuštění spěchá do holubníku, aby pokračovala v mateřských povinnostech. Ale mnohá takzvaně létá i na chovatele. Ladislav Novák má v hejnu šestiletou červenou holubici, která má k němu velice vřelý vztah. Jakmile přijde do holubníku a promluví, hned vzlétne na svůj budník a radostně houká, vrká a kýve hlavičkou, jakoby ho zdravila. Často k němu přilétne a něžně ho klová do tváře. Takové holubice měl tři, ale o dvě přišel. Tvrdí, že ochočený holub není pro závody vhodný. Stává se totiž, že na delších tratích se na noc zastaví v cizím holubníku, aby si odpočinul, a tamní chovatel ho chytí. Když se mu holub líbí, začne na něm odchovávat. Někdy se ovšem stane, že se v holubáři pohne svědomí a zajatce pustí. Do holubníku v Hořešovičkách se tak vrátil holub po třinácti měsících