Rorýsi na nebeské báni loví, rozprávějí mezi sebou, páří se i spí. Večer se v hejnu vznesou do kilometrové výše a noc stráví ve vzduchu – jedna polovina mozku odpočívá a druhá zbytek hejna stále hlídá. Jenom vychovávat mladé za letu rorýsi neumějí. Hledají proto malé skuliny a štěrbiny ve zdech či pod střechami vysokých domů, které jim nahrazují skály.



Let, nad kterým se tají dech

Rorýsi obecní (Apus apus) jsou v letu neuvěřitelně obraní a rychlí – dovedou vyvinou rychlost až 220 kilometrů za hodinu! Při zásnubních letech samec se samičkou v těsném duetu předvádějí střemhlavé akrobatické pády a výkruty, přičemž ještě stihnou vydávat svůj typický pískot. V párech se tito společenští ptáci spojují do větších skupin, na které je nádherný pohled. Ani vytrvalost rorýsům nechybí, za rok nalétají téměř 200 000 kilometrů. Díky speciálnímu složení krve udýchají náročný let i ve výškách, kam se jiní ptáci vůbec neodváží. Jejich tělo je dokonale aerodynamické, letky tuhé a odolné, svaly téměř neunavitelné. V rozpětí křídel měří rorýs až 40 cm, přičemž váží jen kolem 50 g. Jeho krátké nožky se vůbec nehodí k chůzi, pouze k zavěšení, a když by se nešťastnou náhodou dostal na zem, ani z ní nedovede bez pomoci vzlétnout.
Rorýsi jsou příbuzní odlišných, ale stejně fascinujících mistrů letu – kolibříků, s nimiž patří do společného řádu svišťounů. S do jisté míry podobnými vlaštovkami si naopak blízcí nejsou.

Malá bílá vajíčka ve výšinách

Rorýsům k hnízdění postačí vskutku malý prostor. Hnízdo si v něm upletou ze stébel, která sbírají v letu, zpevní je tuhnoucími slinami a vystelou pírky. Rodiče, kteří jsou si věrní po celý, až sedmiletý život, v něm pak zahřívají dvě nebo tři vajíčka. Po vylíhnutí mláďat musí nalovit každodenně mnoho létajícího a větrem unášeného hmyzu, který potomkům nosí slepený do kuliček. Když se rodičům náročný lov kvůli počasí nedaří, mláďata dovedou dočasně žít ze zásob a zpomalit svůj růst. Mladí rorýsi mohou z hnízda vylétnout teprve dobře připravení, nemají možnost let zkoušet po neškodném pádu z křoví jako mladý kos nebo vrabec.

Mistři letu v ohrožení

Po léta rorýsi vnášeli radost do našich měst a hnízdili nad posledními patry vysokých domů. Jenže pak přišlo jinak užitečné zateplování budov, a jen v Praze početnost rorýsů klesla během pár let téměř na polovinu! Rorýsi, vracející se v květnu věrně na stará hnízdiště, je po vyčerpávajícím letu z jihoafrických zimovišť marně hledali. Řešení je přitom jednoduché, zateplování lze provést tak, aby byli spokojení všichni obyvatelé včetně rorýsů. Těsně pod střechou by měly být zachovány ventilační otvory, které umožní rorýsům dostat se ke hnízdním skulinkám a navíc jsou prospěšné i pro samotnou stavbu. Od 20. dubna do 10. srpna pak nesmí být hnízdiště rorýse vůbec rušeno, v tomto má dnes vážně ohrožený a chráněný rorýs oporu i v zákoně (není problém rekonstrukci naplánovat tak, aby část těsně pod střechou probíhala až mimo toto období).

Přátelé rorýsů

Na novostavby lze umístit přímo budky pro rorýse, které by se měly nacházet nejméně 4 m nad zemí (nebo nad stromy, střechami), se štěrbinovitým otvorem orientovaným nejlépe na sever. Neměly by být vystaveny přímému slunci, také pod neizolovanou plechovou střechou mláďata téměř jistě uhynou horkem!

Pokud na svůj dům umístíte vhodnou budku pro rorýse, od České společnosti ornitologické obdržíte štítek, jenž hlásá, že v domě bydlí přátelé rorýsů. O tomto projektu, o výrobě a umisťování budek i ohleduplném zateplování budov se více dočtete na webových stránkách www.rorysi.cz. Můžete si zde stáhnout i hlas rorýsů, který kolegy z nebe do nových budek přiláká.