Szopky můžou být malé i velké tak, že je nepoberou ani dva chlapi. A jsou speciální v tom, že zobrazují architekturu tohoto úctyhodného města. Tradiční evropské betlémy mají totiž víc variant, než známe od nás. Maďarské jsou obvykle v bedně a dají se přenášet, do ruských bývají vložené náznaky vtipných scének z běžného života. Polské szopky mají původ v dávném zvyku hrát kolem Vánoc v kostelech scény Kristova narození. Hrávalo se s loutkami, ale církev začala mít námitky: tohle světské umění prý bylo příliš v rozporu s vážností místa. Loutkáři si tedy hledali novou cestu a našli ji v přenosných divadélkách, která vypadala právě jako kostel se scénou narození uprostřed. Bedýnka měla po stranách symbolické kostelní věže a v jejím středu stála boudička, často naznačená jenom slaměnou střechou. Výraz „szopka“ se dá totiž opravdu přeložit jako „bouda“ nebo „kůlnička“ a z těch prapůvodních se staly specifické betlémky s podobami skutečně existujících kostelů.

Co kostel, to szopka

Samo krakovské staré město je také zapsáno na seznamu Unesco, takže „szopkaři“ mají v jeho domech inspirace dost. Nejčastěji zpodobňují gotickou baziliku Panny Marie, která stojí na Rynku, a Wawelskou katedrálu. Samozřejmě i jiné kostely ve městě mají svoji szopku a patří k vánočním tradicím, že Krakované obejdou co nejvíc z nich, aby si je prohlédli. Pro szopky je typická bohatě zdobená Ježíškova postýlka, zastřešená právě maketou kostela, a nad Ježíškem se vždycky tyčí přinejmenším dvě věže. Všechno je z papíru, překližky nebo dřeva, přidává se barevný papír, staniol, v poslední době elektrická světélka. Mezi postavičkami biblického výjevu bývají zastoupeni pastýři, Herodes, horalé, ale i řemeslníci a jiní občané Krakova. Svatá rodina se zvířaty spočívá v patře. V minulosti bývaly figurky často s pohyblivým mechanismem a zobrazovaly polské slavné osobnosti, politiky a umělce doby, kdy byl ten či onen betlém vyrobený. I proto postupně začaly být szopky na polské poměry dost extravagantní a od kostelů putovaly spíše na místa, kde se soustředilo lidové umění.

V muzeu čekají další

V krakovském etnografickém muzeu mají kolekci nejstarších dochovaných betlémků, některé jsou vysoké přes dva metry. Ten nejstarší vytvořil „szopkař“ Michal Ezenekier na konci devatenáctého století. Michal vyráběl betlémy čtyřicet let, každý ho ve městě znal, jeho betlémky byly nejkrásnější a postavičky měly šaty nejvíc zdobené. V muzeu mají i szopku, kterou vlastnil slavný malíř Leon Wyczółkowski, na přelomu devatenáctého a dvacátého století profesor na výtvarné akademii. Pozná se to snadno: na jednom z jeho obrazů jsou vidět stejné postavičky.

V jeho stopách jde i dnes spousta následovníků, takže každoročně už od roku 1937 se ve vytváření szopek pořádá soutěž.

O dalších zajímavých tradicích a řemeslech se dočtete v časopisu Kreativ.

Zdroj: Časopis Kreativ