Uvádí se, že nezávadnou vodu má pouze jedna studna z deseti. Přitom vodu ze studny používá nejen 15 procent obyvatel, kteří nejsou napojeni na veřejnou vodovodní síť, ale také chataři a chalupáři. Navíc vzhledem k rychlému růstu cen vodného přibývá lidí, kteří budují nebo rekonstruují vlastní zdroj vody. Většina studní však obsahuje vodu se závadnými, obvykle zdraví škodlivými látkami. Mnohé jsou bez chuti a bez zápachu, a tak o rizikách uživatelé ani nevědí

Rozbor vody je nezbytný

Které škodliviny zatěžují studnu, to nelze určit jenom podle toho, že zemědělci hnojí okolní pole nebo že soused chová ve chlévě čuníky. Pouze laboratorní rozbor přesně určí, které látky a v jakém množství jsou ve vodě rozpuštěny a kterým mikroorganizmům se ve studni daří. Při zadávání rozboru vody bychom měli dbát na to, aby laboratorní posudek obsahoval

  • rozbor bakteriální
  • stanovil obsah dusičnanů, dusitanů, železa, manganu
  • určil celkovou tvrdost, chemickou spotřebu kyslíku (ChSK)
  • zjistil barvu a pach.

V posudku, který dostaneme z laboratoře, by také měly být vyznačeny všechny hodnoty, které neodpovídají požadovaným zdravotním limitům. Řada laboratoří na to zapomíná a takový rozbor je pak pro laika těžko srozumitelný.

Živé nebezpečí

Pokud rozbor vody prokáže přítomnost bakterií E.coli, fekálních koliforních bakterií a enterokoků, je to známka, že v naší studni mohou sídlit i organizmy, které způsobují salmonelózu, úplavici, tyfus a další průjmová onemocnění. Normy pro pitnou vodu tyto mikroorganismy vůbec nepřipouštějí.

Škodlivé mikroorganismy je možné ze studniční vody odstranit jednorázovou dezinfekcí – například chlorovým přípravkem Savo. Je to sice levné, ale z takto upravené vody je nutné filtrem s aktivním uhlím odstranit zápach chloru a rovněž chlorové karcinogeny (viz předchozí díl seriálu). Navíc po několika dnech dezinfekční účinek Sava zcela vymizí. Tento nedostatek odstraňují dávkovače, které vodu dezinfikují průběžně. Dávkovač je nutné průběžně doplňovat a vodu určenou k pití, vaření či koupání odchlorovat.

Novinkou v boji proti bakteriím ve vodě jsou přístroje, které využívají účinků ultrafialového (UV) záření. Před takový UV systém je však nutné instalovat mechanický filtr s velmi malými póry (maximálně o velikosti 5 mikronů), aby z vody odstranil vodní sliz. Ten je přítomný v každé vodě a funkci UV zařízení zeslabuje.

Jak na dusičnany?

Dusičnany jsou nebezpečné zejména pro malé děti, u kterých vyvolávají vznik krevního jedu způsobujícího hemoglobinemii. Podle některých zdrojů jsou dusičnany i karcinogenní.

Norma pro pitnou vodu připouští obsah maximálně 50 mg dusičnanů v litru vody, ovšem kvalitní pitná voda pro kojence by jich měla obsahovat maximálně 15 mg/l. Ve studnách obvykle bývá obsah dusičnanů 100 mg/l i více. Dusičnany z vody rozhodně neodstraníme varem. Vhodná není ani destilace nebo osmotické filtry, protože vodu ochudí o prospěšné minerály.

K rychlému stanovení dusičnanů ve vodě (také v akváriu, potravinářských výrobcích, zelenině, půdních výluzích) slouží tzv. reagenční proužky. Nitrotest je vhodné provádět zejména v rodinách s malými dětmi. Intenzita zabarvení je úměrná koncentraci dusičnanů přítomných ve vzorku.

Nejlepším způsobem, jak tyto látky z vody dostat, je filtrace přístroji, ve kterých se dusičnany zachytí na speciální pryskyřici a do vody se uvolní hygienicky neškodné látky. Vložky nasycené dusičnany se nevyhazují, ale regenerují. „Vyprání“ dusičnanů z použitého filtru stojí jen zlomek ceny nové vložky.

Ing. Zdeněk Žák, foto autor