Tradice má jméno bojler

V domácnostech nejčastěji vodu ohříváme prostřednictvím zásobníků neboli bojlerů, které můžeme rozdělit do dvou skupin: s přímým a nepřímým ohřevem.

Přímý ohřev

Jde o samostatné elektrospotřebiče s vlastním energetickým štítkem podobně jako pračky, myčky nebo ledničky. Vhodné jsou třeba do kuchyní, když hlavní zdroj teplé vody máme daleko a bylo by nehospodárné vést potrubí přes celý byt.

Nepřímý ohřev

Zásobníky s nepřímým ohřevem můžeme napojit prakticky na jakýkoli kotel — od elektrického, přes plynový až po ten na pevná paliva. Tyto zásobníky se vyrábějí v mnoha velikostech, přičemž do rodinných domů se doporučují ty se středním objemem 100—200 l, z nichž lze vodu rozvést na několik míst.

  • Tzv. kombinované zásobníky (bojlery) lze zapojit do systému vytápění, vodu pak nepřímo ohřívá například kotel na tuhá paliva a přímo základní zdroj energie, zpravidla elektřina.
  • Vedle tradičních válcovitých bojlerů, které visí na zdi, existují ještě takzvané podstavné nebo horizontální zásobníky. Jsou vhodné hlavně tam, kde není místa nazbyt. Při této kombinaci leží zásobník přímo pod kotlem, proto nezabere další místo navíc. Kromě toho jsou oba přístroje spolu sladěny tak, aby tvořily jeden systém.

I průtokové ohřívače mají výhody

Průtokové ohřívače − vyrábějí se jak elektrické, tak plynové − jsou považovány za určité nouzové řešení, zvláště ve velkých rodinách, kdy je třeba v jednu chvíli ohřát větší množství vody. Tento způsob však má také výhody.

  • Především teplou vodu nikde neskladujeme a tudíž nepotřebujeme energii na průběžné udržování teploty.

    Za variantu průtokových ohřívačů lze považovat i některé kombinované kotle. Jak název napovídá, ohřívají vodu pro vytápění i užitkovou vodu.

  • Moderní plynové ohřívače (karmy) si dnes dokážou poradit s kolísáním tlaku vody a výkon hlavního hořáku se mění podle množství protékající vody (teče–li jí málo, ohřívá malý plamen, teče–li hodně, i plamen se zvětšuje).

Elektrické průtokové ohřívače potřebují pro daný okamžik velký příkon, tedy zpravidla trojfázový proud a silnější jistič, protože například pro sprchování potřebujeme na přijatelnou teplotu ohřát zhruba deset litrů vody za minutu, a to už je nějaké energie. Tyto ohřívače se proto využívají spíše jen jako doplňkový zdroj.

Solární ohřev vody

Ohřev vody se dá zčásti zajistit solárními panely. Pokud o takovém ohřevu uvažujeme, je třeba počítat s tím, že čtyřčlenná rodina spotřebuje denně 200–300 l teplé vody. Přitom nejpoužívanější kolektory s plochou zhruba dva metry čtvereční dokážou ohřát na 60 °C asi 100 l vody denně. K ohřevu tedy stačí mít na střeše tři kolektory. Pokud bychom chtěli využívat sluneční energii i na přitápění, museli bychom řadu kolektorů rozšířit.

Co se ale děje, když přestane svítit slunce, domácnost přece nemůže být bez teplé vody? Buď si lze od začátku na ohřev pořídit ploché vakuové kolektory, které pracují i při velmi nízkých teplotách, nebo k ohřevu využít jiné zdroje, například elektřinu či plyn. Regulační technika automaticky spíná ohřev klasickou energií podle nastavené teploty.

Jak šetřit teplou vodou?

Na každodenní hygienu je lepší sprchování než koupání ve vaně. Při dvouminutové sprše, která k běžné hygieně stačí, potřebujeme jen třetinu vody oproti koupání.

Pořídíme si menší vanu, anebo tu velkou nenapouštíme plnou: Rozdíl může být až 100 l na jedno vykoupání.

Pokud si čistíme zuby dvě minuty a necháme téct vodu, odteče jí do odpadu zhruba 20−30 litrů bez užitku; je-li teplá, ztráta je o to větší.

Běžnou pákovou baterií proteče 15 l vody za minutu. Moderní pákové baterie ale mají zařízení, kterým lze průtok omezit, aniž bychom měli pocit, že máme vody málo. Výměnou staré za novou proto lze ušetřit.

Velmi úsporné a také bezpečné jsou takzvané termostatické baterie. Lze u nich dopředu nastavit požadovanou teplotu vody (zpravidla 38 °C, což je ideální na sprchování i koupání). Voda této teploty pak teče okamžitě při otevření, a to při jakémkoliv množství průtoku.

Foto Shutterstock a archiv