Nabídka moderních kotlů na tuhá paliva určených pro teplovodní vytápění rodinných domů se na českém trhu utěšeně rozrůstá od chvíle, kdy je výrobcům jasné, co stanoví Zákon na ochranu ovzduší č. 201/2012 Sb.

V přílohách číslo 10 a číslo 11 zákon stanoví mezní hodnoty emisí pro kotle o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW, které jsou připojeny do teplovodní soustavy ústředního vytápění a ve kterých se topí dřevem, dřevními či rostlinnými palivy či různými druhy uhlí.

Z předepsaných emisních limitů pro kotle na tzv. biologická a fosilní paliva a ze statistik vyplynulo, že půl milionů domácností v průběhu deseti let bude dříve či později pořizovat nový zdroj tepla pro teplovodní topení.

  • Technologicky zastaralé kotle emisních tříd 1 a 2 nemají být v prodeji od ledna 2014.
  • Od roku 2018 by v prodeji neměly být už ani kotle třídy 3.
  • V polovině roku 2022 by měl začít platit zákaz provozu kotlů 1. a 2. emisní třídy.

Kotle emisních tříd 4 a 5 nabízejí mimořádný komfort

Zejména majitelé rodinných domů, kteří topí pevnými palivy a mají k dispozici sklep či jiný technický prostor se vstupem do komína, si mohou s moderním zařízením pořídit i nevídaný komfort srovnatelný s plynovým či elektrickým vytápěním.

Některá zařízení disponují i automatickým zapalováním, čištěním a vymetáním popela, takže obsluha topení se mění spíše v kontrolu a údržbu technického zařízení v daných intervalech.

Vedle kotle může být i velký zásobník na pevné palivo, ať už pelety, nebo tříděné uhlí v potřebné velikosti. O přikládání se postará automatický šnekový či jiný dopravník paliva k hořáku. Moderní kotle spalují palivo téměř beze zbytku, takže i popel stačí vymést kupříkladu jednou za měsíc.

Dovoz pelet se dá objednat i cisternou, která palivo přiveze a na místě dopraví hadicí až na vzdálenost třiceti metrů do zásobníku. Jeho velikost může být přizpůsobena vhodnému prostoru a uživatel si ho může postavit svépomocí. Odběratel také ocení přesné změření hmotnosti dodávky pelet kalibrovaným měřákem.

Počítání sazí aneb porovnání emisních tříd kotlů na tuhá paliva

S nadsázkou lze tvrdit, že třetí tisíciletí přineslo do topení tuhými palivy revoluci. Stačilo několik let, aby se emisní normy radikálně zpřísnily a stanovily, že ani z malých komínů rodinných domů už nebude smět vystupovat hustý tmavý kouř.

Minulostí jsou kotle na pevná paliva s teplovodním okruhem a účinnosti až 66 % (emisní třída 2, výkon 25 kW). Zákon o ochraně ovzduší povoluje prodávat od ledna 2014 kotle vyšších emisních tříd:

  • Třídu 3 charakterizuje minimální účinnost spalovacího zařízení 73 %.
  • Od ledna roku 2018 mají být na trhu kotle na tuhá paliva již jen v emisní třídě 4 s minimální účinnost 82 % a třídy 5 s účinností od 88 %.

Zatímco množství oxidu uhelnatého ve spalinách domácích kotlů (do 50 kW) tříd 1 a 2 může v závislosti na ručně ovládaném přívodu vzduchu dosahovat až 25 000, resp. 8000 mg/m³, emisní třída 4, resp. 5 dovoluje únik pouhých 1200, resp. 700 mg/m³ při ručním přikládání a 1000, resp. 500 mg/m³ při samočinném přikládání.

Podobně normy snižují i množství dalších škodlivin ve spalinách — prachových částic a uhlovodíků. Zajistit tak radikální změnu kouře vznikajícího při hoření dřeva nebo uhlí je vlastně malý technický zázrak.

Lze ho však docílit a umí to už nějaký čas i řada českých firem, jako je Agromechanika Lhenice, Atmos, Benekov, Dakon, Kadria, Kovarson, OPOP, Ponast, Rojek, Slokov, Verner, Viadrus, ZKDesign aj.

Než se palivo promění v dým a popel

Množství škodlivin v kouři nad komínem ovlivňuje

  • spalovací technologie kotle, čili jak kvalitně spalování probíhá,
  • dále palivo,
  • obsluha zařízení
  • a také péče o kotel a komín.

Nízkoemisní spalování vyžaduje řízený přívod vzduchu, plynulou dodávku paliva, stále vysokou teplotu ohniště, nejméně 550 až 600 °C, ale současně i plynulý odvod spalin a také vytvořeného tepla, aby se zařízení nepřehřívalo. Laicky řečeno, konstruktéři kotlů musejí zajistit co nejlepší a řízený proces spalování.

Prohořívání

Nejvíce škodlivin pouští do komína kotle se zatím nejužívanější, ale i nejzastaralejší — prohořívací — technologií spalování. Přívod spalovacího vzduchu lze ovlivňovat jen omezeně otvíráním a přivíráním otvorů pro přísun vzduchu do ohniště či komínovou klapkou a závisí především na tahu komína. To neumožňuje výrazněji regulovat výkon ani rovnoměrně využívat palivo.

Palivo (dřevo, uhlí, koks) se přikládá na hořící ohniště, nad rošt. Spaliny stoupají k ústí sopouchu přes nové palivo, které se postupně rozhoří. Nejméně škodlivin v této staré a levné konstrukci kotlů (a většiny kamen), vykazuje koks, tedy palivo s malým obsahem tzv. prchavých hořlavin.

Odhořívání

Jen o něco menší zdroj škodlivin v kouři představuje řešení odhoříváním.
Palivo se přikládá do prostoru umístěného nad ohništěm. Z této šachty se postupné sesouvá do spalovací komory. V ní odhořívá na otočném nebo posuvném roštu a spaliny z něj jsou odváděny jinou cestou než přes zásobu nového paliva. Takový kotel se hodí i pro hnědé uhlí s větším obsahem prchavé hořlaviny.

Také v tomto případě lze spalování jen minimálně ovlivnit vzduchem, který je nasáván přirozeným tahem komína. Díky tomu, že spaliny neodcházejí přes nově přiložené palivo, udržují si vysokou teplotu, a jsou tak lépe spáleny. Některé tyto kotle mohou pak splnit požadavky emisní třídy 3, a tím vyhovět provozním kritériím i po roce 2022. To by však mělo být jasně uvedeno na výrobním štítku a v návodu k použití.

Zplyňování

Výrazně méně emisí vypouští do komína kotel, který odborníci označují pojmem zplyňovací. V něm se v daleko větší míře než v kotlích prohořívacích a odhořívacích využívají prchavé hořlaviny. Jinými slovy se zde tuhé palivo převádí na plynné. Plyn lze snadno kontrolovaně spalovat, a tak dosahovat vyšší účinnosti zařízení.

Moderní zplyňovací kotle mažou rozdíly v množství zmíněných škodlivin ve spalinách dřeva a hnědého uhlí.

Dřevo nebo uhlí se přikládá do zásobníku paliva nad spalovací tryskou (hořákem). Spalování plynu ve speciální komoře je řízeno přísunem vzduchu. Ten zajišťuje ventilátor.

Ještě lepší výsledky pak dosahuje tzv. automatický kotel. V něm je doprava paliva — pelet, štěpky či rozměrově tříděného uhlí — k hořáku řešena automatickým dopravníkem paliva.

V hořáku tak může hořet jen minimum paliva, které odpovídá momentálním požadavkům elektronicky řízeného topného systému ústředního vytápění. Dopravu drobného (sypkého) dřevního či uhelného paliva k hořáku obvykle zajišťuje malý šnekový dopravník nebo otočný rošt.

Šance na dotaci

K tomu, aby výměna starých kotlů za nové, nízkoemisní proběhla, a cíl zákona na ochranu ovzduší tak byl naplněn, přispívají i různé státní dotace. Zplyňovací a automatické kotle emisních tříd 4 a 5 jsou o dost dražší než staré typy kamen s teplovodním výměníkem a vyžadují i odpovídající kvalitu celého topného systému. Běžnou součástí bývají akumulační nádrže, čidla a řídicí jednotka.

Zatímco v minulosti se kotel s ručním přikládáním dal pořídit i za ceny do 30 tisíc korun, ceny za základní provedení kotle, který odpovídá novým emisním požadavkům, začínají zhruba na 35 tisících korun. Ale v praxi je třeba počítat s výrazně vyšší investicí. Proto také různé druhy státních dotací podporují výměny starých kotlů o výkonu do 50 kW za nové, a to i částkami vysokými kolem šedesáti tisíc korun. Žadatelé vybírají zařízení i montáž z oficiálního seznamu certifikovaných výrobců a dodavatelů.

Odborníci na problematiku vytápění moderními teplovodními kotli na tuhá paliva doporučují, aby i voliči vyžadovali od svých krajských zastupitelů aktivitu v této věci a žádali je o získání prostředků na krajské dotační výzvy.

Vedle programu Ministerstva životního prostředí České republiky Nová zelená úsporám, který spravuje Státní fond životního prostředí ČR, lze příležitostně získávat dotace také od některých krajů.

Krajské úřady ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí ČR čas od času vyhlašují tzv. dotační výzvy neboli kotlíkové dotace na výměnu stávajících ručně plněných kotlů na tuhá paliva.

Aktuální informace o programech přináší web Státního fondu pro životní prostředí ČR v záložce Národní programy.

Správný výběr kotle by před koupí měl potvrdit odborník

Kdo kupuje kotel na tuhá paliva a může se spolehnout na férovou poradenskou pomoc prodejce nebo topenáře, znalého novinek na trhu, má velkou výhodu. Odborníci rychle poznají, zda se reklamní a propagační informace rozcházejí se skutečnými vlastnostmi zařízení. Nebo zpozorní, když v technickém popisu nějaký údaj chybí či je uveden nepřesně. Může to signalizovat budoucí problémy se servisem, potíže s uznáním případné reklamace, ale i záměrně zamlžené parametry.

V každém případě:

  • Kotel musí mít platný certifikát vydaný institucí, například zkušebnou, která je k tomu oprávněna. Osvědčení nejasného původu a důležitosti nestačí.
  • V návodu k montáži a obsluze výrobce musí splnit normu a uvést přesně veškeré provozní parametry kotle, které byly ověřeny certifikací.
  • Kotel musí být opatřen stále dobře čitelným výrobním štítkem. Na něm musí být uvedena řada parametrů. Zda jsou všechny a zda odpovídají deklarovaným vlastnostem, ale také provozním podmínkám topného systému, do něhož bude kotel zapojen, to dobře zhodnotí spíše odborník než laik.

Zádrhelem může být provozní tlak, akumulace tepla, průměr kouřovodu, tah komína a mnohé další důležité detaily.

Rozsah tepelného výkonu v kW, ale i emisní třída a účinnost by měly být v případě odlišnosti uvedeny pro každý použitelný druh paliva zvlášť. (Celková emisní třída kotle pak odpovídá té nejnižší dosažené.)

Použitelná paliva musí být vyjmenována (černé uhlí, hnědé uhlí, koks, antracit, dřevo kusové, štěpka, slisované (pelety, brikety), piliny, rostlinné pelety, obilí… Palivo, které není uvedeno na štítku, se v kotli nedá spalovat.

Foto archiv, Shutterstock a Atmos
Kresby Martin Hejral