Nejlevnější digestoře neboli odsavače par se prodávají už za 2000 Kč, ty nejdražší přijdou na 50 tisíc korun, někdy i na sto tisíc. Rozdíly spočívají především ve vzhledu a v použitých materiálech.

V kuchyni mohou tedy dobře posloužit i levné odsavače. Musíme ovšem zvolit vhodný typ s dostatečným výkonem a digestoř správně namontovat!

Výkon si vypočítáme sami

Při výběru digestoře bychom jako první měli sledovat výkon. Ten udává, kolik metrů krychlových vzduchu zařízení vyčistí za hodinu. Ty nejslabší a také nejlevnější mají výkon 200—400 m3/h, ty nejsilnější zvládnou přefiltrovat i 1000—1400 m3/h.

Pokud jsme kuchyni propojili s obývacím pokojem nebo s jídelnou, počítáme s objemem celého prostoru.

S určením výkonu poradí v každé specializované prodejně, nebo se můžeme řídit pravidlem, že odsavač par by měl za hodinu vyměnit vzduch v místnosti asi desetkrát.

Máme–li malou kuchyň o rozměrech 2x4 m a výšku stropu 2,8 m, činí objem místnosti 22,4 m3. Postačí proto digestoř s výkonem 250 m3 za hodinu.

Digestoř plánujte už v projektu

Existují dva typy digestoří:

  • odtahové
  • recirkulační

Pokud nám to podmínky dovolují, zvolíme první variantu, kdy je vzduch spolu se zápachem a vlhkostí odváděn z místnosti ven.

„Základní pravidlo říká, že je třeba pro odpadní vzduch najít co nejkratší a nejpřímější cestu ven,“ popisuje Petr Chlada ze společnosti Miele. Ideální tedy je, když můžete použít rovné potrubí o délce maximálně 2 až 3 m. Každý ohyb a každý metr navíc účinnost snižují.

„Tvrdí se, že když má vodorovné vedení více než dvanáct metrů a jsou v něm tři ohyby, odsavač už v kuchyni nemusí být, protože se jeho výkon rovná nule,“ varuje Igor Šebestík ze společnosti Elica.

Navíc v takovém potrubí vznikají turbulence a když přístroj pustíte, bude hlučný. Pokud je odtah vzduchu svislý, je potřeba nainstalovat koleno, tedy nemít trubku přímo nad sporákem. „Zabrání se tak tomu, aby se kondenzát sražený do kapek vracel zpět do kuchyně,“ říká Igor Šebestík.

Také je vhodné si ověřit, zda je digestoř vybavená zpětnými klapkami, což zvlášť u těch levných výrobků nebývá pravidlem. Pokud je nemá, určitě je dokupte, jinak bude v zimě do kuchyně proudit studený vzduch a ven utíkat draze zaplacené teplo!

Při výběru digestoře je také třeba dát pozor na průměr potrubí, které se může u jednotlivých výrobců lišit. Vyvarujeme se tak potíží, které nastanou, když si například koupíme odsavač s průměrem 15 cm a doma máme připravený odtah o 5 cm užší.

Dejte potrubí motor

Jenže co dělat, když dispozice domu neumožňuje odvést vzduch z kuchyně co nejjednodušším způsobem? Řešení nabízejí takzvané externí jednotky vybavené vlastním motorem, které se montují na vnější konec potrubí a pomáhají vzduchu lépe překonat dlouhou cestu ven.

Externí jednotky se liší nejen výkonem, ale také doporučeným umístěním. K základním patří typy určené

  • k zapuštění do venkovní zdi,
  • k montáži do šikmé střechy,
  • k umístění do interiéru, například na neobývanou půdu — nikoliv tedy do kuchyně.

Zájemce o takové řešení samozřejmě musí počítat s vyššími náklady na pořízení a instalaci digestoře — samotná externí jednotka stojí několik tisíc korun; dále je třeba připočítat cenu za delší potrubí, připojovací kabel a podobně.

Kdy volit recirkulační digestoř

Recirkulační digestoře nepotřebují potrubí a liší se principem fungování. Vzduch není odsáván ven, ale prochází filtry s aktivním uhlím, které ho zbaví zápachů a páry, a pak jej opět čistý vrací do místnosti. Na první pohled ideální řešení.

Ti, co si tento přístroj pořídili třeba před patnácti lety, s ním ovšem příliš spokojeni nejsou, protože zjistili, že uhlíkové filtry sice zápach zachytí, ale časem ho opět uvolní, takže některé pachy jsou v kuchyni patrné i po několika dnech. Stejně tak si tyto digestoře nedokázaly poradit se zvýšenou vlhkostí vzduchu.

Bývá obvyklé, že jeden model lze u naprosté většiny přístrojů snadno přestavět na druhý. Stačí zaslepit nebo uvolnit prostor pro odvod vzduchu a umístit správné filtry.

Dnešní recirkulační přístroje už ovšem udělaly značný pokrok a jejich výrobci většinu chyb odstranili — nabízejí například nové typy uhlíkových filtrů, lepší proudění vzduchu a podobně.

Pozor na hlučnost

Dnešní digestoře jsou zevnitř obkládané speciálními materiály, které jejich hlučnost tlumí. Některé proto při zapnutí na nejnižší stupeň vydávají hluk pouze 50 decibelů, když je zapnete naplno, vzroste tato hodnota na 60 decibelů.

Jen pro porovnání — to je hlasitost běžného rozhovoru dvou lidí. Tyto hodnoty jsou samozřejmě u každého výrobku uvedené, ale pokud si pod nimi nedovedete nic představit, požádejte v prodejně, ať vám přístroj pustí, a poslouchejte.

Obsluha by vám měla vyhovět. Zvlášť opatrní by ovšem měli být ti, kteří mají propojenou kuchyň s obývacím pokojem. V takovém případě je vhodné volit digestoř co nejtišší.

Čím větší, tím lepší

Zřejmě nejjednodušším rozhodováním při nákupu digestoře je volba velikosti a vzhledu. V materiálech už několik let vládne odsavačům par matovaný nerez či hliník v kombinaci se sklem.

Na výběr máme nejen čiré, ale také stále žádanější mléčné sklo. Vzhled těchto přístrojů ovlivňuje i jejich velikost. Už dávno neplatí, že když máte sporák široký 60 cm, měli byste nad něj zavěsit stejně velký odsavač. Naopak, klidně zvolíme o 30 cm širší, nebude to na škodu, protože pára a zápach nebudou unikat po stranách a digestoř je lépe odsaje. Je však třeba počítat s tím, že větší digestoře jsou dražší.

Jaký typ digestoře vybrat?

Podle způsobu umístění a instalace rozlišujeme čtyři typy digestoří.

Komínové (krbové)

Patří k nerozšířenějším, vyrábějí se v mnoha šířkách: za klasiku je považováno 60 a 90 cm, ale k dostání jsou i dvou či třímetrové. Variantou komínových digestoří jsou rohové, které vypadají stejně, jen jsou tvarem předurčené k instalaci do kouta nad rohovou varnou desku.

Pod skříňku

Klasické a nejlevnější digestoře, instalují se pod horní skříňku, ve které je skrytá jejich technická část. Výrobci kuchyní s nimi stále počítají a u mnoha kuchyňských sestav pro ně nechávají volné místo.

Vestavné

Digestoř je schovaná ve skříni a vidět je pouze spodní několik centimetrů silná část. Stačí ji povytáhnout, tím se sama zapne a pracuje. Vestavná digestoř je velice nenápadná, uspoří místo nad varným centrem. Ale podobně jako typy určené k zavěšení pod skříňku potřebuje prostor ve skříňce nad ní.

Ostrůvkové

Podobají se komínovým digestořím, jsou určené nad ostrůvková varná centra a zavěšují se na strop (při sádrokartonovém podhledu se digestoře připevňují přímo ke stropu a nechává se vůle, aby sádrokarton nerezonoval).

Filtry musíte vyměňovat

Součástí každé digestoře je filtr. Zatímco odtahové mají jeden (tukový), recirkulační jsou vybaveny dvěma (tukovým a uhlíkovým). I když jsou filtry čím dál tím kvalitnější, žádný z nich nevydrží po celou dobu životnosti odsavače.

Dražší digestoře jsou vybavené kontrolkami, které upozorní, že je čas na výměnu, u těch obyčejných to musí hlídat sám majitel.

Uhlíkové filtry bychom měli měnit zhruba po šesti měsících (záleží na tom, jak často a co vaříme).

Čištění je důležité; neodstraněné tuky by se mohly dostat do motoru digestoře a poškodit ho.

Podobné pravidlo platí pro tukové filtry, které se dnes zpravidla vyrábějí z nerezu, po zanesení je stačí omýt vodou se saponátem nebo v myčce.

Výrobci volí spíš než jeden velký filtr dva malé, aby se dobře vešly do myčky.

U těch nejlevnějších přístrojů však stále používají filtry z netkané textilie, která připomíná molitan. Sice je lze jednou či dvakrát přeprat v horké vodě se saponátem, ale pak se roztrhají a musíte koupit nové.

Foto archiv firem