Každý ví, co je to vysavač a jak funguje. Ne všichni se už shodneme na tom, kdo ho vynalezl. Podle většinového názoru by to měl být britský stavební inženýr Hubert Cecil Booth (1871–1955), když si v srpnu roku 1901 nechal patentovat zařízení, které nazval Puffing Billy (bublající Billy) a založil společnost na jeho výrobu. Objevil totiž princip, který se používá dodnes.
vynález vysavač
Neúspěšná trojka
Prach řešili hlavně lidé v měšťanských domech a na zámcích. Z dřevěných či dlážděných podlah ho mohli zamést a zbytky setřít mokrým hadrem, ale co s koberci? Dlouhá léta je čistili tak, že je čas od času vynesli ven, přehodili přes břevno a tloukli do nich metlou – odtud snad rčení o potřebě někoho vyprášit. Někdy je otočili lícovou stranou dolů a tahali po sněhu či vlhkou trávu, jindy se pokoušeli prach vymetat různě drsnými košťaty, na koberce kladli mokré látkové sáčky naplněné drcenými čajovými lístky, rozsypávali po nich piliny, které pak vymetali – způsobů zkoušeli mnoho. Obvykle stačily, ale byly pracné a zdlouhavé.
Teprve v průběhu 19. století se objevily mechanické čističe, které lze považovat za stroje. Určitě i mnohde jinde, ale nejlépe to mají zdokumentované ve Spojených státech, byť tenkrát ještě ne úplně sjednocených. Například v roce 1860 si ve státě Iowa nechal jistý Daniel Hess patentovat „zametač koberců“. Byl to ručně ovládaný měch, který přes rotující válcový kartáč foukal vzduch – a tím i prach – do nádobky s vodou. Vedle prototypu však nevyrobil jediný kus navíc. O něco šikovnější byl o devět let později Ives W. McGaffey z Chicaga, který svůj patentovaný „vylepšený zametač koberců“ zkonstruoval jako mechanický smeták. Obsluha jednou rukou držela násadu, druhou točila kličkou – čím rychleji, tím rychleji se pohybovaly lopatky na hřídeli a tím více prachu se dostalo do připevněného sáčku. O tohoto dřevěného pomocníka však projevilo zájem jen několik jednotlivců.
A do třetice zmiňme „pneumatický obnovovač koberců“, jehož autorem byl občan státu Missouri John S. Thurman. V průvodním textu patentu z roku 1898 sice poznamenal, že stroj „uvolňuje a sbírá téměř všechen, ne-li všechen, prach a nečistoty z koberce, po kterém se pohybuje“, ale valného úspěchu také nedosáhl. Pod určitým úhlem mířily na koberec trysky, z nichž proudil stlačený vzduch a zvedal prach tak, aby se zachytával v krytu s mnoha záhyby a usazovacími komůrkami. Thurman použil kompresor a k jeho pohonu spalovací motor, tehdejší čerstvou novinku. Ovšem zařízení bylo tak objemné, že ho musel usadit na povoz tažený koněm. Jezdil pak po městě a zájemcům za čtyři dolary nabízel úklid – do bytu rozvinul dlouhou vzduchovou hadici, nasadil ji na kryt s tryskami a bylo-li to třeba, pravidelně vysypával prachové komůrky.
vynález vysavač
Jak se vynálezce málem zadusil
Copak o to, vynález již zmiňovaného Angličana Huberta C. Bootha se zpočátku rovněž nacházel na podvozku koňského povozu a do místností se natahovala hadice, jenže tu byl drobný rozdíl. Drobný, leč podstatný.
Stalo se, že ho kamarád, jeho pozdější investor, pozval na nádraží, kde se jeden podnikatel ucházel o zakázku na čištění vagonů a předváděl stroj, který by to měl lidem usnadnit. Připomínal podlouhlou otevřenou bedničku, obrácenou dnem vzhůru a opatřenou sáčkem, do níž se ze dvou stran hadicí vháněl stlačený vzduch. Smyslem bylo zvednout prach a dostat ho do sáčku. Prach se vskutku zvedal, ovšem v daleko větší míře, než autor zamýšlel, a za chvíli nebylo vidět na krok. Hubert C. Booth se touto problematikou nezabýval, nejspíš nevěděl, že všechny dosud známé „mechanické čističe“ pracují na stejném principu. Přesto se autora bezelstně zeptal, zda by nebylo lepší, kdyby stroj prach do sáčku nasával, nikoli ho do něj foukal. „Vynálezce se rozčílil,“ vzpomínal na to později. „Hned se do mě pustil, že něco takového není možné, že se o to pokoušeli mnozí, bezúspěšně, samozřejmě – a pak uraženě odešel. Jenže mně to vrtalo hlavou ještě několik dní.“
Prý třeba v luxusní restauraci, kam s kamarádem často chodili, zkoušel přitisknout ústa na polstrovanou lavici a nadechovat se. A protože se málem zadusil, přišel na to, že je prach potřeba nejdříve odfiltrovat – pak se teprve do plic dostane čistý vzduch a nepoškodí je. Z toho odvodil dvojí – jednak že nečistoty zůstanou na filtru a bude je možné zlikvidovat, jednak že se neznečistí zařízení, které vzduch nasává.
vynález vysavač
Trocha toho zlatého prachu
Pokud si prostudujeme text jeho patentové přihlášky, zjistíme, že byl při vymýšlení filtru opravdu důkladný. Však tomu předcházely mnohé pokusy s kapesníkem před ústy těsně nad podlahou, jak jsme zmínili v úvodu. Filtr nebyl sáček, nýbrž soustava různých zachytávačů, sání obstarávalo rozměrné pístové čerpadlo, které zpočátku do pohybu uváděl spalovací motor, později elektromotor s vlastní baterií. Když Boothovi pomocníci v bílých pracovních oblecích na ulici stroj spustili, Londýňané jim spílali, že dělají nesnesitelný hluk. S prototypem mu vedle kamaráda pomáhali ve výcvikové škole pro námořníky. Možná i díky tomu dostal pozvánku do Westminsterského opatství, aby jim to tam vysmýčil před korunovací Edwarda VII. Což se zjevně povedlo. Záhy totiž jeden stroj zakoupili do Buckinghamského paláce a jeden na Windsorský zámek. Jeho Veličenstvo Bootha jmenovalo „dvorním poskytovatelem vysávání“ (později šlechticem, ale to odmítl), a směl dokonce uklízet i v Britské královské mincovně ve Walesu. To mělo dohru, při návratu do Londýna jej zastavila policie. Musel se vrátit, protože v mincovně prý nasáli příliš mnoho zlatého prachu.
vynález vysavač
Oni hooverují, my luxujeme
Nikoliv foukání, ale sání – tato Boothova myšlenka byla tak převratná, že se už během prvního desetiletí dvacátého století objevili další vynálezci, kteří zařízení nejen zmenšili, aby je mohla obsluhovat jedna osoba, ale také zvýšili jeho účinnost. Bylo jich tolik, že jen výčet jmen by vydal na telefonní seznam. Tak aspoň dvě zajímavosti.
- Obchodník a zároveň alergik James M. Spangler (1848–1915) z Ohia vzal velkou pocínovanou krabici od mýdla, dovnitř přišpendlil saténový povlak na polštář jako lapač prachu, připevnil elektromotor z šicího stroje, na jehož hřídel nasadil ventilátor a před něj dal kartáč, který při práci rotoval. Světe div se, fungovalo to a bylo po alergii. Nápad zdokonalil a v roce 1908 patentoval, dokonce vyrobil pár prototypů a nabízel je ve svém obchodě. Jenže mu scházel vstupní kapitál. Naštěstí měl sestřenici, jejíž manžel byl podnikatel William H. Hoover (1849–1932), který hned všechno pochopil, odkoupil práva, založil společnost, vysavače začal vyrábět a zdokonalovat. Byl to on, kdo přišel na to, že se jich nejvíce prodá, když obchodníci chodí dům od domu a hospodyňkám spotřebič předvádějí. Možná proto je dodnes v anglicky mluvících zemích slovo hoover synonymem pro vysavač.
- Ve zbytku Evropy, a tím i u nás, se ale spíš ujalo lux a luxovat. Může za to švédský vynálezce a podnikatel Axel W. Green (1881–1961). Svůj vysavač založil na turbinovém ventilátoru, poháněném vysokootáčkovým elektromotorem, a filtračním vaku volně zavěšeném na rukojeti. Celé to vážilo asi 14 kg. První typ, jenž se v jeho továrně Electromechanic (později Electrolux) začal vyrábět, nesl označení LUX 1.
Související články
Zdroj: Časopis Receptář
