Máme-li k řemeslu blíž, jsme ve výhodě
Václav staví dům podle projektu. Jen náhodou a díky svému technickému vzdělání si všiml, že mu zaměstnanci najaté firmy dávají do základové desky místo předepsané tyčoviny jinou, o několik milimetrů tenčí. Kdyby se ten den na stavbě nezastavil, už by to neviděl, protože beton byl na cestě. A kdyby nerozuměl tomu, co vymyslel projektant, ani by ho nenapadlo, že není něco v pořádku.
chyby řemeslníků
„Do základů používáme vždycky tento typ železa a nikdy nebyl problém,“ hájili se dělníci. Jenže pan Václav to chtěl mít podle projektu, takže museli armaturu vyměnit. Kdo ze stavebníků si takovou situaci dokáže uhlídat? Teoretici se možná zeptají, zda měla stavba stavební dozor, který dohlíží na správnost realizace a také za ni ručí...
„Je mi jasné,“ říká Václav, „že většině lidí, investorů, nezbývá, než věřit, že stavař či jiný řemeslník nebo technik umí svou práci, když se jí živí a nechává si za ni platit. Tím větší pak může být zklamání a zlost, když se ukáže, že se práce dala udělat líp, správně nebo modernější technologií.“
Když se zeptáme i jinde, neuděláme chybu
Paní Eliška jásala nad výkony party sádrokartonářů, kteří neobývané podkroví staršího domu proměnili v obytné. „Když už vám to tak jde, neporadili byste mi někoho na obestavění krbové vložky?“ zeptala se řemeslníků. Měla radost, že našla tak dobrou firmu. „Jestli vám bude stačit sádrokarton, uděláme to hned při jednom.“ „A nepopraská?“ „Ne. Máte dvouplášťovou vložku s výměníkem, která se nerozpálí, jako kdyby byla litinová. Použijeme speciální protipožární sádrokarton. Jen si kupte mřížku na ventilační otvor,“ řekli odborníci.
V prodejně s příslušenstvím pro krby se divili, že by mřížka měla být zasazená do sádrokartonové desky. „K obestavění krbu se sádrokarton vůbec nepoužívá, k tomu slouží tenhle materiál,“ tvrdil prodavač a věnoval zákaznici vzorek speciální stavebniny. Samozřejmě mnohem dražší, než je protipožární deska sádrokartonu.
Eliška ukázala vzorek řemeslníkům, kteří jí mezitím vložku už obestavěli. Scházela jen ta mřížka. „To neznáme,“ kroutili hlavou řemeslníci. „A ani znát nepotřebujeme. V obchodech je spousta předražených materiálů. To se jim to prodává, když vám napovídají, že vyhoříte. Ale vy nevyhoříte.“
Nicméně semínko pochybností bylo zaseto. Dvě topné sezony paní Elišce sádrokarton sloužil, ale pak si přece jenom pozvala kominíka.
„Musíte komín vyfrézovat na větší průměr a vyvložkovat ho,“ zněla jeho rezolutní slova. Eliška váhala, ale pro jistotu se obrátila ještě na další kominické firmy, aby jí to vyvrátily, nebo potvrdily a udělaly kalkulaci. Druhá firma přišla s rozpočtem o třetinu vyšším než první.
Od obchodního zástupce třetí firmy se Eliška dověděla, že při frézování může komínové těleso prasknout, a tak by bylo lepší postavit komín nový, nejlépe z vnější strany štítu. „Ano, museli byste přemístit kamna, rozvody vytápění a upravit podlahu. Pošlu vám zdarma rozpočet a ani tato má návštěva zde vás nic nebude stát,“ zdůraznil dealer.
Paní Eliška bourá sádrokarton a říká si, jestli nebylo lepší v nevědomosti topit jako ty předchozí dvě zimy.
Ne každá ochota je přínosná
Byli to sympatičtí chlapíci, byť cizinci. Jeden uměl dobře pracovat s kovem, druhý se vyznal v elektřině a snad na to měl i odborné vzdělání ze své vlasti. Nabídl se, že do venkovní přípojkové skříně, kde se nacházejí hodiny, přidá zásuvky na 380 i 220 V, které se na zahradě vždycky hodí. Investor, pan František, souhlasil, a když byla práce hotová, poděkoval; jak taky jinak, když platil firmě, která k němu cizince vyslala na stavební práce, nikoliv přímo dělníkům.
Za půl roku přišlo z elektrorozvodných závodů doporučené psaní: „Byl zjištěn neoprávněný odběr, jste povinen uhradit pokutu ve výši 25 000 Kč.“ Při osobním jednání se pan František dověděl, že zásuvky jsou připojeny ke kabelům vedoucím do elektroměru a že tedy odebírá proud, aniž by za něj platil.
„Ale já se v tom nevyznám, a navíc jsem zásuvky nikdy nepoužil,“ hájil se František. Marně. Dozvěděl se, že když nezaplatí, bude soud a nebude elektřina. Naštěstí, tak trochu ze známosti, se stavební firma, zaměstnávající dotyčné cizince, přihlásila k odpovědnosti a z větší části pokutu zaplatila.
Ani seriózní nabídka není zárukou úspěchu
Věra si všimla inzerátu na obecním úřadu. Topenáře a instalatéra zrovna s manželem potřebovali. Do rekonstruovaného domu zaváděli vodu i ústřední vytápění. Mladému řemeslníkovi šla práce od ruky, ve všem vyhověl, za práci si účtoval rozumnou cenu. Ke kamnům na dřevo s teplovodním výměníkem připojil tělesa a systém hřál.
Problémy se objevily až po roce. Možná to bylo větší zimou a vydatnějším topením, možná výhřevnějším palivem. V potrubí se samovolně zvyšoval tlak, který musel ven přes pojistné ventily. Systém vydával hrůzostrašné zvuky, odcházelo těsnění.
Paní Věra tedy zavolala mladému topenáři. Vyměnil těsnění a pozoroval, co se děje po zatopení, vzal si tisíc korun a odjel se slovy: „Musíte topit opatrně. Problém bude asi v kvalitě kamen.“
Manželům vysvětlení nestačilo, zavolali jiného řemeslníka a ten objevil, že jsou dvě tělesa do systému zapojena obráceně, vzhůru nohama. Kudy měla teplá voda přitékat, odtékala – a obráceně.
Jaké zkušenosti máte s řemeslníky vy?
Také až se zpožděním zjišťujete, že jste si objednali práci, zaplatili jste za ni, ale provedena byla chybně či nekvalitně?
Nebo naopak dokážete nekompromisně nařídit zedníkovi, aby zboural, co pracně postavil, i když se spletl o pouhé dva centimetry?
Vyžadujete pečlivé fotografování všech částí stavby, které řemeslníci uzavřou bez vaší přítomnosti?
Důsledně uzavíráte na každou práci smlouvy, které obsahují i sankce pro případ, že cosi nebude správně provedeno? Lze to vůbec?
Pomohl vám stavební dozor, nebo ne?
Myslíte si, že nekvalitní práce hrozí vždy, když se člověk snaží najít levnější řešení, nebo ten problém s penězi nesouvisí?
Napište své historky, postřehy a názory do komentářů. Vaše zkušenost či rada třeba poslouží dalším, kteří se teprve dozvídají, jak napínavé a ve svém důsledku drahé může stavění a přestavování být.