Jaké byly vaše první krůčky v etiketě?
V rodině. Stolovali jsme v jídelně a pod ubrusem jsme měli plstěnou podložku – molton, která tlumí údery a zjemňuje stolování. Tam někde jsem nasbíral základy. Tuhle si vzpomněla spolužačka, že když ji v parku umazal ptáček, já vytáhl kapesník a očistil ji. Když se ptala, co budu dělat s tím kapesníkem, odpověděl jsem, že ho vyhodím, protože gentleman nosí dva. To platí stále. Nejvíc jsem sledoval etiketu jako mluvčí prezidenta. Viděl jsem, že mnoho lidí je bezradných a potřebují pomoc. Napsal jsem proto knihu Etiketa a moderoval jsem stejnojmenný televizní seriál. Netušil jsem, jaký zájem to vyvolá. Denně mám v emailu tak dvacet dotazů – jdou žádat o ruku, žení se…
obrázek z archivu ireceptar.cz
Velkou společenskou událostí jsou Vánoce. V čem chybujeme?
Především podléháme obrovské nervozitě při předvánočních nákupech, úklidu a vůbec přípravě na svátky. Stresové období začíná rok od roku dřív a nelze mu, hlavně ve městě, uniknout. Lidi jsou alergičtí, útoční, nasupení, ztrácejí trpělivost… Vrazí do sebe a místo aby se omluvili, oboří se jeden na druhého. Takže první chyba: Neovládání se. Když přijedete do Asie, lidi se neustále usmívají, přitom k tomu mají leckdy méně důvodů než my, kteří patříme mezi dvacítku nejbohatších států světa! Ani úsměv, který nosí na tváři Američané, není samoúčelný, ale vylaďuje duši. To máte jako když kluk nebo holka vymění otřepané džíny za oblek či večerní šaty – hned se chová jinak, má pomalejší gesta, jemnější slovník.
Na co konkrétního bychom neměli během svátků zapomenout?
Svátky jsou proto, aby k sobě měli lidi blíž. Mají se odehrávat v klidu a v naprosté pohodě. Hospodyňky nesmí dávat najevo, že je to pro ně práce a otrava. Když přijdu na návštěvu k mé mamince, neustále běhá z pokoje do kuchyně, něco nosí, ptá se, co ještě chci. To je špatně. Já se k ní nepřišel najíst (to můžu zajít do restaurace), přišel jsem, abych si s ní vyprávěl. Žena nesmí být služkou, ale hostitelkou, skoro všechno přece lze připravit předem.
Kolik chodů má slavnostní večeře?
Češi jsou jediný národ, který jí jako šelmy – naloží si plný talíř, nabouchají to do sebe − a jsou po obědě. Jíst se má víc menších chodů. Začíná se předkrmem – kousek paštiky, salát. Následuje polévka, teplý předkrm a hlavní chod. Podle toho se zakládají příbory – maximálně tři plus polévková lžíce. Nejprve použijeme dezertní příbor nejdál od talíře, pak lžíci, druhý dezertní a třetí masový. Moučníkový je nad talířem.
Co budeme pít?
K předkrmu hodně chlazené bílé víno. Málem bych zapomněl na aperitiv, který se ale nemá odehrávat u stolu, nýbrž v jiné části místnosti. Připravíme si tak chuťové buňky a naladíme se. Po pár minutách lehké konverzace odcházíme ke stolu, nejvýznamnější osoba nakonec – a dokud si nesedne, všichni stojí u židlí. Zasedací pořádek: významnější osoby mají mít výhled do prostoru, muži a ženy se střídají, manželé nesedí vedle sebe. Podle pověry na Štědrý večer prostíráme pro sudý počet osob – i pro ty, kdo s námi už nejsou. Na stole jsou připraveny sklenice na bílé a červené víno a na vodu. Nesmí chybět slánka atd.
A začneme jíst…
Co si nabíráme sami, servírujeme zleva, jídla s talířem zprava. Nejprve hlavě rodiny (ta také začíná první jíst) a až nakonec dětem. Ženy sedí jen v první třetině židle – budí tak důstojnější dojem než chlapi, rozvalení na celém sedadle. Lokty držíme u sebe a ruce se opírají o hranu stolu. Šlechtici dávali proto dětem do podpaždí knihy. Při jídle konverzujeme. Řeči o tom, že první je král a musíme sníst všechno, jsou bludy. Stolujeme nejen proto, abychom se najedli, ale hlavně kvůli konverzaci. Stejně tak se u jídla může pít, ovšem po utření úst ubrouskem. Sklenici držíme za stopku, u červeného vína výš, u bílého níž, u sektu úplně dole. Pečivo ulamujeme po soustech. Přiznávám, že na výletě si do rohlíku taky kousnu, ale rozhodně ne v restauraci ani doma.
Jsme také slavnostně oblečení…
Ženy by měly mít šaty nebo halenku se sukní. U muže není nutný oblek, ale určitě sako, v lepším případě kravata. Společensky oblečené musí být samozřejmě i děti, žádné džíny, co tahají do školy. Tím víc budou slavnostnost chvíle vnímat.
Co když se ocitneme v situaci, s níž si nevíme rady?
Hlavní je být nenápadní a neupozorňovat na své trapasy ostatní. Vložíme-li do úst sousto, které nelze pozřít (horké, se šlachou), nebo nám skočí do klína játrový knedlíček, ve vší tichosti se odvrátíme, zabalíme ho do ubrousku a necháme na kolenou. Při odnášení talířů ze stolu jej nenápadně přiložíme. Spadne-li na zem vidlička, nezvedáme ji. Použijeme další a sebereme ji až ve vhodné chvilce. Pravidlo říká, že od stolu vstává první hostitel. Neberme to doslovně, abychom nedopadli jako Tycho de Brahe, kterému údajně praskl močový měchýř. Když se pokapeme málo, jen se otřeme, ale při velké havárii vstaneme. Nedávno mě na jedné akci polila dáma červeným vínem. Řekl jsem, nic se nestalo – a šel jsem domů. Sako jsem musel zahodit, protože nešlo vyčistit.
Jak prožíváte Vánoce vy sám? Pomáháte s něčím manželce?
Nepodílím se skoro na ničem. Nemám žádný vztah k vaření, umím jen čaj a kafe. Když jsem sám a hladový, otevřu ledničku a dávám pochutiny přímo do pusy, což je další můj prohřešek. Mám-li čas, raději zajdu do restaurace. My nemáme ani kuchyň, pouze na chalupě v Českém ráji, kde trávíme Vánoce. Anebo jedeme do zahraničí. Já ovšem aranžuju lépe stůl, žena neví, že příbory jsou půl centimetru od sebe a centimetr od hrany stolu… Na stole nesmí chybět nízká květina (aby na sebe lidi viděli) a svícen. Živý oheň je symbol starých rituálů, dává pocit jistoty a tepla.
Štědrý den máme úspěšně za sebou. Vrátíme se k džínům?
Následují dva svátky – první je věnován rodině, druhý návštěvám přátel. Sváteční atmosféra včetně oblečení je samozřejmá. Nesmí zaniknout v množství dárků, které jsou dnes hlavním kritériem spokojenosti o Vánocích. Bohužel.
Pro Speciál Receptáře 4/2008 Klára Říhová, foto Filip Habart