Plísně v obytném prostoru jsou nejen nepříjemné, ale i zdraví škodlivé. Proto bychom se je měli snažit zlikvidovat co nejdříve, respektive bychom se měli snažit odstranit jejich příčinu.

Dodržovat stavební postupy, dobře topit a větrat

Příčiny vlhkosti obytných prostor jsou vlastně stále stejné. Kromě plísní, které vznikají kvůli špatně izolované či provedené stavbě, vznikají často plísně jako důsledek naší činnosti. Na to upozorňuje ve své Lidové zdravovědě (1924) Josef Roček: „Nejčastější příčinou vlhkého příbytku bývá však člověk sám. Dýcháním a činností kožní dostává se do vzduchu mnoho vodní páry. Také jiné výkony, jako svícení, vaření, praní a čištění domácnosti velmi zvlhčují vzduch. Jsou-li příbytky lidmi přeplněny a při tom málo větrány, snadno se nasytí vzduch vodní parou tak, že pára se sráží na chladných stěnách místností jako jemná rosa a promáčí časem zdivo.“

Dále Roček radí, aby lidé nezapomínali důkladně větrat, ale zároveň aby nešetřili na vytápění. To vše je platné i v současnosti. A nejen to. Velmi důležité je také umístění nábytku. Pokud je příliš blízko vlhkých stěn, jen obtížně se budeme zbavovat vlhkosti a s nimi spojených plísní: Ideální je, pokud nábytek můžeme odstavit nejméně 10 cm od vlhké zdi.

Dokonalé babičkovské vysoušedlo

Už naši prapředci při boji s plísní věděli, že se potřebují zbavit v obydlí vlhkosti. K tomu používali snadno dostupné prostředky. Místo nám dnes známých speciálních vysoušecích přípravků (např. silikagel) využívali to, co měli po ruce. Josef Šoot popisuje domácké vysoušení v roce 1858 takto: „Ve vlhkém obydlí dávej pod postel a do koutů suchou sůl, aby vlhkost do sebe vtáhla, ale musíš jí pak na kamnech častěji vysoušeti.“

A tady ještě rada Domácího vševěda (1926): „Vlhkost skříní, zásuvek a pod. odstraňuje se soustavným vysušováním a větráním i vkládáním nádob s nehašeným vápnem.“

Plíseň ve sklepě: koště, vápno, kyselina

Sklepy a komory měly pro naše předky obzvlášť velký význam. Zatímco v současné době si snadno zajdeme do nejbližšího obchodu a celoročně pořídíme téměř cokoli, dříve bylo skladování i většího množství potravin, včetně úrody ovoce a zeleniny, běžné. Proto měli hospodáři velkou starost, aby se plíseň ve sklepě či komoře neobjevila. A pokud už ji tam našli, snažili se ji co nejrychleji zlikvidovat, aby nemuseli vyhodit pracně vypěstovanou úrodu.

Tady je jeden z více než 100 let starých receptů na likvidaci plísní ve sklepě. Můžeme jej použít i v současnosti, raději však s vynecháním kyseliny či karbolové vody: „Je-li plíseň na stěnách ve sklepě, v komoře a jinde, tu se ostrým koštětem vše oškrábe a celý se vybílí karbolovým vápnem, to jest vápnem, do něhož přidána kyselina nebo voda karbolová. Nestačí-li jedno bílení, opakuje se. Všechny však hnijící věci, jako hnijící ovoce, brambory, řepa a jiné, musí se odtud odstranili ; jsouť ony pravým semeništěm plísní. Tak plíseň jistě zmizí.“

Kdo nazval plísně plísněmi?

Plísně jsou mikroorganismy zařazené do samostatné říše hub. Český název plísně zavedl v polovině 19 století přírodovědec Jan Svatopluk Presl (1791-1849), konkrétně pro plíseň hlavičkovou (Mucor mucedo). Jde vlastně o českou obdobu anglického slova moulds či německého die Schimmelpilze. Pojem se vžil jako český název pro vláknité mikroskopické houby.