Ta pralinka voní sladce a teple a kořeněně, asi jako kdybyste vstoupili do krámku, kde se prodává med a koření. Světle čokoládová barva slibuje sladkost už od pohledu, a když do ní pak kousnete a necháte pomalu rozplývat chuť na jazyku, je krásně hřejivá a jemně štiplavá a přitom vláčná a pomalá... Med, skořice a co ještě? „Neřekneme,“ smějí se dvě čokolatiérky (asi by se to mělo psát po francouzsku, ale takhle je to taky hezké) a opravdu neřeknou. Prozradí jen to, že se pralinka jmenuje Mayské tajemství a že si sem lidé, hlavně ženy, jezdí speciálně pro ni (i když tedy u jedné asi nikdy nezůstane).
Vášeň podle filmu
Tu mayskou chuť prostě musely Iva a Monika Fülöpovy z pralinkárny Moniva vymyslet. Právě ona je totiž spojená s tím, čím to všechno začalo: s filmem Čokoláda. Jestli jste ho ještě neviděli, nenechte si ho ujít. Překrásná čokolatiérka v něm přijíždí do malého upjatého francouzského městečka, které se až zalyká svou pokryteckou morálností, a pomocí svých čokoládových pralinek v jeho obyvatelích probouzí smysl pro svobodu a vášeň. „Ten film jsem tehdy viděla a došlo mi, že to, co umí hlavní hrdinka Vianne, chci umět taky,“ plane nadšením Iva. To je maminka. Monika, druhá z dvojice, je dcera, která se k čokoládě okamžitě ráda přidala, i když přitom vystudovala trošku jiný obor, totiž dějiny filmu. Když má ale na sobě bílou zástěru a usazuje na pralinky jeden mikrolísteček marcipánové cesmíny za druhým, vypadá, jako by se v pralinkárně narodila. Maminka Iva čokoládě propadla už roku 2007 a tehdy devatenáctiletá Monika se ráda přidala, taky kdo by se nepřidal. Iva začala chodit na všechny dostupné kurzy a pak se sama učit nekonečným zkoušením. Copak vytvoření pralinky z čokolády, to je nakonec řemeslo, které se získá cvikem, ale náplně... V těch se začala vyžívat.
Máma a dcera – čokolatiérky před svou pralinkárnou.
Pořád tak akorát
Pralinky putují do prodeje vždycky absolutně čerstvé, vždyť je holky vyrábějí jen o dva metry dál, za protějšími dveřmi. Tam Iva čokoládovou surovinu nejdřív rozehřeje a temperu, tedy zase zchladí na jedinou správnou teplotu, kdy se po nalití do formy na pralinky uchytí právě tolik hmoty, kolik je zapotřebí na tenkou pralinkovou stěnu. „Když je pralinka tenká moc, mohla by se po naplnění hroutit, příliš silná zase přehluší chuť náplně a nedovolí jí krásně se rozplynout,“ vysvětluje čokolatiérka. Základ úspěchu je měřit a měřit teplotu čokolády, kterou cukrářskou špachtlí stále roztíráte a stíráte po studené žulové desce, dokud ta teplota není akorát. Jako úplně sranda to není, hlavně pokud to děláte s velkou mísou čokolády.
Takhle se pralinky chladí.
Ještě zavíčkovat
Když to akorát je, nastupuje další fáze: nalití hmoty do formy, kde se musí udržet na povrchu. A pozor, překvapení! To zdobení, které na pralinkách vídáte, se nemaluje na ně, ale právě na dno těch formiček. „To se potom na pralinku při tuhnutí přichytí, tedy když to uděláte správně,“ objasňuje Iva. A pak se pouští do chystání náplně, dělá právě něco jako nugát, jak říkají laici. Však víte, taková ta hnědá oříškovost, která se nejlépe vychutnává se zavřenýma očima. Když je hotová, putuje do cukrářského sáčku a z něj opatrně do jedné pralinky za druhou. A nakonec velké finále, zavíčkování. Čokoládová víčka se ovšem neschovávají v šuplíčkách. To je potřeba zase polít správně teplou čokoládou naplněné spodky pralinek ve formě a šikovně přebytek otřít špachtlí tak, aby tam zůstalo zase akorát. Když se to pak vychladí a všechno se udělalo správně, pralinka sama z formy vypadne. A pak nazdobit podle toho, jak zrovna čokolatiérku vede fantazie. Ono se to nezdá, ale než je jedna malinká dobrůtka hotová, musí ji vzít „holky“ do ruky pětkrát, šestkrát. Když tohle všechno víte, užijete si jejich vychutnávání ještě mnohem víc než dřív.
Další šikovné tvůrce potkáte v časopisu Kreativ.
Titulka Kreativ
Zdroj: Časopis Kreativ
