Někdejší stavitelé vyplňovali spáry suchým mechem nebo provazci slámy, poté jílovitou hlínou „armovanou“ zvířecími chlupy, lněným pazdeřím nebo vlákny z konopných, lněných či kopřivových stonků.

Hliněný omaz spár býval na povrchu urovnán, vyhlazen a opatřen vápenným nátěrem: buď čistě bílým, nebo blankytně modrým. Dobrá hospodyně dbala na to, aby byl nátěr stále hezký, a tak ho často obnovovala. Výsledkem je mnoho odlupujících se vrstev v celkové síle několika milimetrů. Původně používané materiály jsou již většinou nedostupné a málo trvanlivé. K opravě však můžeme použít moderní materiály, aniž bychom vzhled spáry změnili.

Vhodné nástroje usnadní renovaci

Pokud je výmaz natolik soudržný, že ho může penetrace scelit, nemusíme ho odstraňovat. Odstraníme ale všechny vrstvy vápenných a jiných nátěrů až na původní úroveň hliněného výmazu.

Nejlépe se k tomu hodí starý špičatý nůž, který asi 4 cm za hrotem nahřejeme a asi o 30 stupňů ohneme, abychom si neodřeli klouby.

Vhodná je i spárovačka široká asi 20 mm, kterou zbrousíme do zaobleného hrotu a po obvodu naostříme. Tímto nástrojem se dobře odřezává polyuretanová pěna a uhlazuje výmazová malta.

Odstraněním silné vrstvy vápenných nátěrů (a v některých místech i zvětralého výmazu na okrajích) odhalíme původní povrch trámů. Často se jedná o čisté dřevo, někdy je však na jeho povrchu tmavě červená, hnědá až černohnědá odlupující se vrstvička – trámy byly nabarveny a konzervovány tzv. volskou krví (směs hovězí krve a vápenného mléka).

Pokud při opravě spárování potřebujeme obnovit i povrch dřeva, zbavíme je v této fázi nátěrů a vhodným nástrojem (stěrkou nebo škrabkou a drátěným kartáčem) je očistíme až k výmazu.

Čím zpevnit výmaz spáry

Okraje výmazu bývají zvětralé a zubem času nejvíce ohlodané, takže se drolí. Zatlačíme-li na výmaz, obvykle pruží, protože je uložen na mechové nebo slaměné výplni, která není se dřevem nijak spojená. Výplň v mezeře upevníme například kolářskými hřebíky (se soudkovitou hlavou) dlouhými 50 mm, které položíme do drážky vyškrábnuté ve výmazu a zatlučeme je šikmo střídavě nahoře a dole ve vzdálenosti 10–15 cm. Malá hlava hřebíku a jeho uložení do drážky umožní jeho zakrytí tenčí vrstvou malty.

Výmaz lze také upevnit pozinkovaným vázacím železným drátem o síle 0,5 mm, který sponkovačkou přichytíme střídavě nahoře a dole opět ve vzdálenosti 10–15 cm podle pevnosti a celistvosti výmazu. Připevňování drátu skobičkami je pracné a zdlouhavé, proto je použijeme jen při malých opravách.

Důležitá je penetrace

Výmaz je obvykle popraskaný a jeho povrch sprašuje, takže by na něm vyrovnávací malta nedržela. Proto ho po upevnění a ometení prachu napustíme některou z penetračních tekutin sloužících ke zpevňování omítek (S 2802 A – styrenakrylátové kopolymery Sokrat a Soudakrat).

Penetraci (naředěnou podle návodu na obalu) nanášíme tak dlouho, dokud ji hlína vsakuje, přičemž se ji snažíme vpravit shora i do mezery mezi výmazem a dřevem, aby nasákl co největší objem výmazu. Potřísnění dřeva nevadí, mléčně zbarvený roztok je po vyschnutí bezbarvý.

Co dělat, když chybí výplň

Chybějící izolační výplň lze doplnit několika rovnocennými způsoby. Výběr záleží na finančních možnostech, dosažitelnosti materiálů a na zručnosti a zkušenostech opraváře.

  1. Pokud je mezera mezi trámy do hloubky zčásti zaplněna původní a použitelnou výplní, ometeme z ní prach a nasytíme ji penetračním roztokem. Po zaschnutí chybějící místa doplníme polyuretanovou pěnou ve spreji. Úspornější je vyplňování v několika vrstvách, neboť tak lze lépe odhadnout potřebné množství pěny. Místa nežádoucně potřísněná pěnou lze očistit acetonem. Po ztvrdnutí poslední vrstvy pěnu plochým dlátem nebo naostřenou spárovačkou seřízneme na úroveň asi 5–10 mm pod původní hranici výmazu.
  2. Do mezery namačkáme kusy pěnového polystyrenu, opět do úrovně asi 5–10 mm pod původní hranici výmazu, a upevníme je hřebíky zatloukanými rovnoběžně s povrchem polystyrenu.
  3. Pokud výplň zcela chybí, mezera je tím pádem průchozí a k jejímu vyplnění použijeme pouze polyuretanovou pěnu. Je vhodné, když mezeru z jedné strany uzavřeme hranolkem z polystyrenu, čímž zabráníme oboustrannému vyhřeznutí pěny.
  4. Mezeru je možné vyplnit celou polystyrenem, který na obou stranách upevníme hřebíky. Při vyplňování dbáme na to, aby mezi trámy nezůstávaly vzduchové mezery a aby byly upevněny i menší kousky polystyrenu.
  5. Mezeru polystyrenem vyplníme z jedné strany, zbývající prostor vyplníme polyuretanovou pěnou, do které ještě před zatuhnutím vtlačíme hranolek polystyrenu a zajistíme jej hřebíky. Polystyren před zatlučením hřebíků vždy překryjeme pásem síťoviny (používá se při zateplování fasád), kterou přichytíme do dřeva sponkovačkou.

Příprava malty

Pro namíchání malty pro výmaz potřebujeme:

  • vodu
  • penetrační tekutinu
  • práškové mrazuvzdorné lepidlo na obklady a dlažby (pro vnější použití)
  • suchou štukovou maltu
  • štukový písek (velikost zrna do 1 mm).

Kupovanou štukovou maltu lze nahradit „hubenou“ štukovou maltou připravenou ze

  • štukového písku (3 objemové díly)
  • vápenné kaše (1 objemový díl)

Ale pozor: Nadměrné množství vápna v maltě vede k velkým objemovým změnám při jejím vysychání (zvláště při silnější vrstvě) a ke vzniku prasklin. Jako vápno používáme do malty i do nátěrů uleželou kaši z vápenného hydrátu, rozmíchaného v takovém množství vody, aby i po nejméně týdnu uležení byl nad kaší alespoň 1 cm vody.

Velmi kvalitní je vápenná kaše z vyvíječů acetylenu z karbidu vápníku. Typický zápach z tohoto vápna po čase vyprchá, avšak ještě dlouho odpuzuje mouchy.

Jak postupovat

Do 2 l vody zamícháme 0,2 l penetrační tekutiny (neředěné), 2 l práškové štukové malty, 2 l práškového lepidla na obklady a dlažby a 1 l štukového písku. Přidáváním vody, lepidla a písku upravíme hustotu malty tak, aby byla spíše tuhá než řídká.

Malta obsahující mnoho vody stéká ze lžíce i ze spáry, špatně se modeluje a nanesena v silné vrstvě při vysychání praská.

Napoprvé je vhodné připravit si jen menší množství a zjistit si, na kolik metrů spáry vystačí a za jakou dobu ji zpracujeme. Přídavek penetrační tekutiny a lepidla na obklady zajistí dobrou přilnavost malty a učiní ji pružnější, takže lépe odolá namáhání vyvolávanému objemovými změnami dřeva.

  • Na hladítko si naložíme maltu a přiložíme je hranou na trám pod mezerou. Spodní hranou spárovačky maltu odkrajujeme a nanášíme v potřebném množství do spáry.
  • Maltu naneseme spárovačkou nebo úzkou lžící v délce asi 0,5–1 metru a poté ji úzkou spárovačkou zatlačíme do všech mezer výplně, zejména do spáry na okraji.
  • Povrch této kotevní vrstvy by měl být rovný, ale ne úplně hladký. Drážky pro dobré uchycení každé další vrstvy lze vytvořit starou vidličkou.
  • Podle potřeby a v intervalu nejméně jednoho dne nanášíme další vrstvy, které by neměly být silnější než 5 mm.

Tvrdnutí malty je mokrý proces, tudíž je výsledek tím lepší, čím déle je malta vlhká. Proto vrstvy i konečnou úpravu několik dní vlhčíme rozprašovačem a pracujeme raději v chladnějších dnech. Malta i nátěr však nesmějí zmrznout.

Konečný povrch by měl být rovný, nejvýše mírně vypouklý, hladký, beze stop po spárovačce a s ostrým přechodem do plochy dřeva (malta, přetažená v tenké vrstvě v krajích výmazu na dřevo, se po čase odloupne).

Kdy a čím ošetřit dřevo

Nejdříve ošetříme dřevo a potom teprve natřeme spáry vápnem (vápno se z potřísněného dřeva odstraňuje snadněji). Původní nátěr dřeva odstraníme ještě před opravou výmazu způsobem odpovídajícím charakteru použitého materiálu: syntetické, olejové nebo vodou ředitelné nátěry horkovzdušnou pistolí, vápenné škrabkou a drátěným kartáčem. Pozor, neopatrné použití drátěného kartáče nebo brusného papíru zanechává na povrchu světlejší kruhy.

Pokud dřevo natřeme vyjetým olejem, časem zešedne a déšť z nátěru vyplaví nečistoty, takže bílý vápenný povrch v jeho okolí bude vypadat jako napadený černou plísní.

Barevné a lesklé nátěry dřeva nepůsobí u roubených staveb přirozeně a rovněž se dnes už nepoužívá ani volská krev. Trhliny v trámech k roubené stavbě patří, proto je ponecháme, pouze do nich vpravíme impregnaci proti dřevokaznému hmyzu a houbám.

Vápenný nátěr

K prvnímu vápennému nátěru, takzvanému pačokování, použijeme spíše „bílou vodou“ než hustší vápenné mléko. Nevadí, když po usušení bude povrch bílý jen místy, vápenná voda totiž hlavně vyplní drobné trhlinky. Tento nátěr můžeme opakovat. Pro konečný nátěr zvolíme vápenné mléko (rozmícháme 5 kg vápenné kaše v 6 l vody a přecedíme).

Ve specializovaných prodejnách lze zakoupit vápno k bílení v malém balení.

Tipy

  • Správnou hustotu vápenného mléka poznáme tak, že povrch ponořeného dřívka po vytažení prosvítá.
  • Pro nátěr spárování uvnitř stavby do vápenného mléka nepřidáme kuchyňskou sůl, ale vmícháme do něj 5 % lněného oleje nebo fermeže.

Do vápenného mléka určeného k vnějšímu nátěru přidáváme kuchyňskou sůl v množství asi 0,3 kg na 10 l vápenného mléka. Sůl s vápnem nereaguje, ale je hygroskopická, takže pohlcuje ze vzduchu vodu a umožňuje tak lepší průběh přeměny hydroxidu vápenatého na uhličitan vápenatý. Nátěr rychleji tvrdne, neodprýskává a je hladký.

Pokud byl předchozí vápenný nátěr barevný a naším cílem je vrátit roubence původní vzhled, obarvíme vápenné mléko práškovou barvou Fronton, kterou rozmícháme v malém množství vody. Barvu přidáváme postupně a výsledný odstín kontrolujeme po usušení na bílém papíru.

Práškové barvy lze přidat v množství nejvýše 10 % váhy vápenného mléka. Větší množství způsobuje, že nátěr při otírání pouští. Stane-li se tak i při použití správného množství pigmentu nebo i u čistě vápenného nátěru (přeschlý nátěr nebo staré vápno), lze ho fixovat nátěrem roztoku vodního skla, ředěného osmi- až desetinásobným množstvím vody. (Pro vnitřní použití netučným mlékem ředěným stejným množstvím vody).

Tento fixativ nanášíme štětcem jen v takovém množství, aby nestékal, jinak vytvoří tmavé skvrny a časem odprýská. Je-li vápenný nátěr vystaven dešti, lze ho chránit Lukofobem.

Nevápenné nátěry spár

Na trhu je dnes dostatečné množství různých hmot k nátěru fasád. Vápennému se nejvíce blíží nátěry s matným povrchem.

Syntetické, olejové a vodou ředitelné barvy typu Latex nebo Balakryl se na obarvení spár nehodí.

Ing. Evžen Duša, foto autor a archiv