Krajina, ve které žijeme, je plná příběhů, které vyprávějí o její historii a dají se s trochou píle číst jako v otevřené knize. Jen stačí vědět, čeho si všímat. Právě drobné otisky lidské existence vám pomohou poskládat příběh krajiny vašeho domova nebo okolí víkendového sídla. Nemusíte být zdatnými geology či botaniky a přesto budete překvapeni, kolik otisků našich předků je možné z krajiny vypozorovat. A to co obejvíte zas možná přinese nápad, jak upravit okolí svého stavení tak, aby se i ono stalo součástí oné krajiny.

Proměny krajiny našeho žití

Prostředí, krajinu i louku u svého domu vidíme vždy svýma očima. Pamatujeme si, jak okolní kopečky vypadaly v době našeho dětství. Pamatujeme si, kolik kopretin se za domem dalo během chvíle natrhat či kde byly na túrách nejlepší výhledy. Intuitivně tak máme rádi přesně to své, co jsme kdysi sami zažili. Za jeden lidský život se toho v krajině většinou příliš mnoho neuděje. Ačkoli změny české krajiny za posledních 60 či i 20 let nabraly hodně vysokou rychlost. Změny probíhaly i dříve, byly však postupné a přirozenější. Pokud bychom se však mohli přesunout v čase a podívat se na okolní kopce nad svým domem očima člověka 19., 18. nebo dokonce 17. století, věřím, že by většina z nás svou domovinu vůbec nepoznala.

V České republice jsou místa, kde vypadá krajina takřka stejně posledních několik tisíc let – na Moravě třeba Pálava a mnohá místa Moravské brány. Jiná prochází tak překotnými a rychlými změnami, že při zrychlení běhu filmu připomínají pole – poořu, zaseji, pšenka se zazelená, zežloutne a zase se odhalí hnědá půda. Chvíli šumí neprostupné hvozdy, za další chvíli není pomalu ani čím doma topit a mrknutím oka se zase krajina zahalí do kabátu opět vysázených lesů. Podobnými rychlými změnami prošly za posledních 500 let hlavně pohraniční hory, například valašská krajina.

Mapy nejen turistické

Nejeden výlet za poznáním začíná v teple domova, nad turistickou mapou. Člověk však nemusí ctít oficiální turistické koridory. Může si vybrat cíl takříkajíc privátní, kde se může setkat s historií, procítit ducha místa a zapřemýšlet, jak to asi kdysi na zastrčené lesní loučce žilo. Zapomeňte na počítání ušlapaných kilometrů „odněkud někam“ a vypravte se tak trochu proti proudu času.

Bohatě kvetoucí louka plná prvosenek a vstavačů kdysi v kopcích vysílá signál, že tu o ni kdysi hospodář dobře pečoval. Takové cíle ale na turistické mapě nenajdete. Musíte sáhnout po některé z méně běžných map, které jsou už dnes naštěstí na internetu volně k dispozici. Určitě příště neváhejte – neboť právě místní názvy, opuštěné samoty a zarůstající louky vyprávějí mnohdy dramatické příběhy veselé i truchlivé, příběhy o setkávání lidí, hor i živlů či naší vlastní minulosti. Dobře vám poslouží nejen mapy historické, ale třeba i staré katastrální. Chodit se dá i podle vyprávění příbuzných, kamarádů či místních obyvatel a slovních popisů. K nejúžasnějším pocitům patří objevení místa popisovaného ve staré obecní kronice bez mapy jen tak citem.

K nejstarším názvům v krajině většinou patří jména řek. Je tomu tak proto, že řeky již v nejdávnějších časech sloužily prvním osadníkům či putujícím obchodním karavanám k orientaci. Ty nejstarší u nás pocházejí od Keltů, například název Jizera, jiné, třeba Vltava, mají své kořeny ve starogermánštině. Řeky měly v osídlování krajiny ještě jinou důležitou úlohu, a sice právě vzhůru proti jejich proudu se od středověku ubírala kolonizace dosud pustých oblastí, případně hraničních hor.

Z pohledu obyvatel nížiny byly hory nezajímavé a vzdálené, proto je často vůbec nepojmenovávali, případně používali jen obecná slova v prostém významu hory či kopce – takový původ mají třeba Chřiby. Později se do názvů pohoří vtiskly třeba významné suroviny (např. Železné hory), případně jim dala jméno řeka, která zde pramení (Jizerské hory). Narazit můžete ale i na řadu místních specialit, které jinde v republice nenajdete, tak například v Beskydech řada místních názvů souvisí s tzv. valašskou kolonizací, která sem přinesla na tehdejší poměry názvy ovlivněné původní domovinou zdejších kolonizátorů. Tak můžete na mapě najít Grúň (odlesněný hřeben), Kyčeru (zalesněný kopec) nebo třeba Čupel (vrchol kopce). Když už jsme u té kolonizace, zapomenout nesmíme ani na jména jako Ždár, Ždírec nebo třeba Poruba, které prozrazují, že první příchozí zde měli asi co do činění s lesními porosty, které bylo třeba nejprve vypálit (vyžďářit) či pokácet (porubat).

K největší změně v užívání krajiny v posledních staletích patří reorganizace zemědělství po roce 1950. Naštěstí nám zůstaly kvalitní podklady, podle kterých lze krajinu číst a sledovat ve stopách poválečné generace. Na serveru kontaminace.cenia.cz jsou k dispozici kvalitní letecké snímky naší vlasti z padesátých let. V kombinaci s katastrálními mapami dostupnými např. na serveru www.ikatastr.cz si můžete naplánovat objevnou trasu do minulého století. Podle charakteru zakreslených pozemků zkušené oko odhalí původní stavení, letní chlévy či celé usedlosti. Pokud budete mít štěstí, tak vás stará polní cesta i dnes dovede právě tam, kde kdysi kypěla civilizace a dnes vládne opět příroda.