Pochvalu za to, že ono staré stavení je v pořádku, zaslouží Karel, potomek původních majitelů. Má sice jiné příjmení než oni, ale kořeny člověk nezapře. Přiznává, že jak dospíval, získával k dědictví po předcích bližší vztah.

Babiččino vyprávění, dědovy plány a čas

S rodiči bydlel v nedalekém městě a za dědou a babičkou na venkov společně jezdívali jenom na návštěvu. Když byla chvíle volna, dala se prý babička do vyprávění. O době, kdy se ještě hospodařilo, i o tom, jak obytná budova, ještě pokrytá došky, vyhořela. Budovy nebyly podsklepené, ani izolované a zle je poznamenala vlhkost. Karlovi prarodiče si dokonce chtěli upravit k bydlení stodolu, která vzhledem ke své poloze trpěla vlhkem nejméně.

„Jejich vzpomínky a plány na přestavbu mi tehdy šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. V mládí má holt člověk jiné zájmy. Až někdy po třicítce jsem si začal uvědomovat, jak zajímavá stavba to je, i to, že by potřebovala zevrubnou rekonstrukci.

Samozřejmě jsme na statku pomáhali. Babička s dědou ještě měli kravky a další hospodářství, bylo třeba uklízet dvůr, posekat zahradu, nasušit seno. Ale na opravy nebyly síla ani peníze,“ vypráví Karel.

Počátkem devadesátých let odjel pracovat na dva roky do Itálie, kde si vydělal slušné peníze při montáži větracích systémů, a mohl začít s opravami.

„Nejdřív jsem nechal statek nahodit, aby nedělal na návsi ostudu. A pak jsme se dali do boje s vlhkostí. Jako první přišly na řadu místnosti vpravo od vstupu. Babička bydlela vlevo, kde je dodnes kuchyně.“

Zemětřesení na návsi

Když chalupář spolu s kamarády vykopávali udusanou vlhkou hlínu, bylo to skutečně malé zemětřesení. „Pod podlahami jsme vyhloubili vanu, vyložili ji izolací, kterou jsme ‚vytáhli‘ až metr a půl na zeď. Na izolaci přišel beton, tepelná izolace a vrchní beton. Na něj jsem nechal položit plovoucí podlahu s dřevěnou dýhou,“ popisuje postup prací Karel. Když zemřela babička, pustil se do druhé strany obytného stavení. Zároveň nechal udělat nové stropy.

To už se psaly roky s dvojkou na začátku. Karel se ženou a dvěma dcerkami stále užívali statek „po chalupářsku“. Vždycky důkladně vyvětrali a v chladnějších dnech zatopili, aby se vlhkost nevrátila. Pravou část obytného stavení vyhřívá bytelný krb, z něhož lze přes výměník vytápět i koupelnu, vlevo v kuchyni jsou krbová kamna.

Jako za starých časů ovšem statek ožil až před šesti lety, kdy se do něj Karel s rodinou přestěhovali natrvalo. Tehdy začali vnímat i to, že okénka v metrových zdech jsou přece jen hodně malá a volají po výměně i proto, že je poznamenal zub času.

„Nová, samozřejmě opět dřevěná, nám dělala firma až z Vimperka. Ale osadit je byla pěkná fuška. Zdi jsou z kamene, spojovaného hlínou a plevami. Když jsme chtěli ubrat kus ostění, podařilo se nám ve zdi vyrobit díru jako vrata. Ta okna nám dala pěkně zabrat, musím říci, že bez pomoci kamarádů bych to nezvládl.“

Další velkou akcí, do níž se majitel v té době pustil, bylo centrální vytápění. Rozhodl se pro topení dřevěnými peletami, které tehdy byly v tuzemsku levné. „Na speciální kotel ze Lhenic jsme dokonce dostali dotaci,“ říká majitel. „Ale cena pelet mezitím narostla o tři sta procent.

Takže ano, topení je to fajnové, voňavé, člověk nasype do kotle, nastaví teplotu, a týden se o to nemusí starat. Za těch sedm dnů se naplní jeden popelník, jehož obsah vysypu ke kytkám. Ale je to drahé,“ konstatuje. „Ztopíme šest až sedm tun pelet za rok, což vyjde tak na dvaačtyřicet tisíc korun.“

Silně se prodražila i pokládka nové střešní krytiny. Původně to měl být kanadský šindel. Měl nahradit dožívající eternit, kterým děda s babičkou kdysi nahradili došky. „Jenže když pokrývač eternit sundal, zjistil, že je dřevo v háji. Museli jsme udělat nový celý krov. Střecha je dost vysoká, spolkla přes dvacet kubíků dřeva! Bez jeřábu bychom to nezvládli, zabral půlku návsi,“ líčí chalupář dramaticky.

Je ovšem třeba říct, že grunt má tam nahoře nějakého ochránce. „Od konce října, kdy jsme střechu sundali, až do třiadvacátého prosince, kdy pokrývači slezli dolů, pršelo jen jednou,“ doplnila informaci paní Jarka.

Starosti se zahradou

Na plácku před špejcharem majitelé sice nahradili trávník keříky jehličnanů (jsou okolo chráněny před plevelem černou fólií pokrytou mulčovací kůrou), ale dvanáct set metrů čtverečních kolem stavení pořád zbývá. „Půlka je za stodolou, tam jsou už jen staré jabloně, půlka tady na dvoře,“ ukazuje Karel.

Na sečení má sice výkonného pomocníka, zahradní traktůrek, ale v týdnu se z práce vrací domů až kolem sedmé a tak všechny zahradní práce zbudou na víkend — a není jich málo. Snaží se proto kolem domu pěstovat co nejméně náročné rostliny.

„Kdysi jsme měli i zeleninu, ale všechno jsme to zrušili. Před pár lety jsem ještě zkusil rajčata v kbelících. Piplal jsem je, vyštipoval, ale přišly kroupy a všechny pomlátily,“ popisuje náš průvodce.

„Zato stará réva mi dělá radost. Už tu roste sto padesát roků! Před pár lety to s ní po dlouhých mrazech vypadalo bledě, už jsme mysleli, že zmrzla. Nakonec se ale jeden tažeň zmátořil a daří se mu. Musím z kořene vytáhnout nějakou další větev a pustit ji doleva, směrem k obytnému stavení,“ plánuje Karel. „Pak zase bude vypadat k světu.“

Trošku si posteskne, že už nemá tu energii jako dřív, a už počítá roky, které mu ještě zbývají do penze. Pak prý si se zahradou bude hrát… Možná už se tady bude po dvoře batolit nějaké vnouče, což dědovi určitě udělá obrovskou radost. Musí je přece naučit všechno kolem baráku!

Dorostenci jistě ocení i parádní bazén, slavnostně trůnící na místě kdysi vyhrazeném opačnému živlu, na bývalém ohništi. „Mírně vystupuje nad terén, protože skalnaté podloží by se dalo prohloubit leda odstřelem. A to by možná spadl i špejchar, což by byla škoda, ne?“

Foto František Vaňásek