Barborky
Kdy má svátek Barbora, ví každý. Snad aspoň rámcově, protože není člověka, který by neznal vánoční zvyk, kdy se z třešně ulomí větvička se spícími pupeny, šikmo se seřízne, dá do vázy s vodou, aby při pokojové teplotě a na světlém místě o Štědrém dnu rozkvetla. Anebo také nerozkvetla.
Ale kdo ví o sv. Barboře, že byla jedinou dcerou bohatého kupce, který ji chtěl ochránit před vnějšími vlivy, takže jí po dobu dospívání dopřával veškerý přepych, ovšem s podmínkou, že se nesmí stýkat s cizími lidmi? Obzvlášť ne s křesťany? Děj se měl odehrávat koncem 3. století v Nikomédii, což bylo tenkrát jedno z hlavních měst východní části Římské říše, v níž zámožní lidé považovali šířící se křesťanské učení za vysoce škodlivé a jeho nositele pronásledovali. Když se Barbořin otec dozvěděl, že se nechala tajně pokřtít, že své tělo zasvětila toliko křesťanskému bohu a že navždy zůstane pannou, udělal jí doma takové peklo, až musela uprchnout a skrýt se ve skále, která se před ní rozevřela. Legenda vznikla asi v 7. století a v detailech se liší. Třeba že při jednom domácím vězení Barbora padla na zem v křečích, otec zavolal lékaře, což byl ovšem přestrojený křesťanský kněz, a ten ji teprve pokřtil. A navíc zprávu rozšířil po městě, protože se to hodilo do kampaně za jeho víru. Hleďte, i dcera boháče může být křesťankou! Každopádně ji ve skále odhalili, prý na udání, a rozhodli, že bude sťata, a to rukou svého otce, aby ostatní občanstvo přešly choutky na nové náboženství. Svatá je proto, že ačkoli ji před smrtí krutě mučili, křesťanství se nevzdala. Postava svaté Barbory není historicky doložená, a pokud takové děvče v Nikomédii skutečně žilo, mohlo být jednou z dvaceti tisíc křesťanských obětí perzekucí císaře Diokleciána, které vyvrcholily v roce 303.
Ale pryč se chmury, obyčej praví, že pokud barborka vykvete svobodné dívce, do roka se vdá.
Kdy má svátek Barbora, ví každý
Mikuláš
Když chovatelé představují nové plemeno, občas říkají, že v jeho žilách koluje krev předka jiného plemene. Kdybychom to vztáhli na Santa Clause, pak by byl tím předkem jednoznačně Mikuláš. Žil na přelomu 3. a 4. století na území dnešního Turecka, v kdysi bohaté římské provincii zvané Asie. Neví se úplně přesně, co byl zač, možná obchodník s rybami po otci, možná kněz či dokonce biskup, traduje se však o něm, že jako zarputilý a zprvu pronásledovaný křesťan konal dobro vždy a všude. Dokonce prý rozdal chudým i původní otcovu živnost. Svatým však není oficiálně, světcem je proto, že ho uznávají všechny křesťanské církve, tudíž je známý po celém světě. Mikulášská nadílka dětem vychází z mnoha legend. Aniž by za to chtěl protislužbu, daroval třeba měšce se zlaťáky třem sestrám, které si byly nuceny ve veřejném domě vydělávat na věno, protože jejich otec zkrachoval. Velmi expresivní je pověst o třech sirotcích, jak se nedopatřením dostali k hostinskému, který je usmrtil a naložil do sudů, a jak se objevil Mikuláš, děti vzkřísil a zabezpečil. Čili dárky a láska k dětem. Poněkud cimrmanovské je datum jeho úmrtí – víme, že to bylo 6. prosince, ale nevíme, ve kterém roce.
A se Santa Clausem se to má tak, že ve středověku v Holandsku slavili svátek sv. Mikuláše rozdáváním dárků (u nás jsou o tom nejstarší záznamy z 14. století), zvyk se v 17. století dostal s osadníky do Ameriky, od holandských ho přejali angličtí přistěhovalci, hrdinu přejmenovali na Santa Clause a svátek posunuli, aby se shodoval s Vánocemi. O století později se pak Santa Claus dostal na Britské ostrovy a dál do celého světa, jen mu v roce 1931 ušili typický červený kabátek severského střihu.
Mikulášská nadílka dětem vychází z mnoha legend
Vánoční hvězda
Jednu polovinu lidí napadne květina s nádherně červenými listeny, druhá si vybaví hvězdné těleso, jež na obloze zářilo, když se narodil Ježíšek. Dvojí pohled, jak příznačné pro dnešek. My se věnujeme druhé představě, neboť je to historicky starší vánoční symbol. Astronomové se dodnes nemohou shodnout, jestli to byla kometa, nově vznikající hvězda, tedy nova či supernova, nebo konjunkce planet, které se nacházely v takovém postavení, že se pozemskému pozorovateli jevily jako jediný bod. První zmínka o hvězdě je ve druhé kapitole Matoušova evangelia, kde se píše o třech mudrcích, jimž právě zářící nebeské těleso ukazovalo cestu. Evangelium pravděpodobně vzniklo někdy na konci 1. století, takže by to mohlo být v živé paměti, jenže chybí detailní popis. Jevem se zabýval i německý kněz, astrolog a astronom Johannes Kepler (1571–1630), když dlel v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. Před Vánocemi roku 1603 si všiml nezvyklého úhlového sblížení Jupiteru a Saturnu a napadlo ho, že by to mohlo souviset s putováním mudrců. Záhy vypočítal, že se konjunkce odehrála v roce 7 před naším letopočtem, a to hned třikrát: v květnu, koncem září a v prosinci. A protože Jupiter byl v tehdejší astrologii hvězda králů a Saturn hvězda Židů, dávalo by to smysl. V květnu mudrcové znamení spatřili, i vydali se na cestu, v září se dostali do Jeruzaléma a odtud je třetí konjunkce nasměrovala k Betlému, kam dorazili v prosinci. Že to bylo o sedm let dříve, není rozhodující, křesťanský kalendář, který se začal používat od 6. století a jeho počátek vznikl zpětně nepřesnými výpočty, může mít rozptyl až jedenáct let.
A proč se tedy nad jesličkami zobrazuje kometa? Protože ji tam jako první namaloval Giotto di Bondone (1267–1337) a ujalo se to. Freska se jmenuje Klanění králů a nachází se v Padově v kapli rodiny Scrovegniů.
První zmínka o hvězdě je ve druhé kapitole Matoušova evangelia
Štědrý den
U nás máme 24. prosince volno už třicet let, ale dříve to byl pracovní den, jako je tomu dodnes v drtivé většině států, kde Vánoce slaví – svátky totiž oficiálně opravdu začínají až 25. prosince. Štědrým dnem jen končí advent. Také se říká, že jím vrcholí, a myšleno je to jak v duchovní, tak materiální rovině. Jen si přiznejte, že se vám nejdříve vybaví shon a nervozita, a pak teprve krásné chvilky Štědrého večera. Skoro se nechce věřit, že by tomu jinde bylo jinak.
Třeba v době, kdy si u nás po štědrovečerní večeři rozbalujeme dárky, anglické děti teprve zavěšují punčochy, aby jim je přes noc Father Christmas nebo častěji Santa Claus naplnil vším, co si přály. Jen už tolik neplatí, že punčochy musí být na římse krbu, protože bodrý muž naděluje komínem. Dnes spíš bývají pod stromečkem. Rodina se k oslavě sejde až 25. prosince a na jídelníčku je pečený krocan, biskupský chlebíček a vánoční pudink. Také italský čtyřiadvacátý prosincový den není ničím zajímavý, pouze je zakončen půlnoční mší, svátky jako takové se tam drží až na Boží hod, a to po papežově požehnání Urbi et Orbi. V některých rodinách dostávají děti dárky. I Nizozemci chodí o Štědrém večeru do kostela a 25. a 26. prosince se scházejí se svými přáteli ke společnému jídlu a dávají si dárky. Zato v Polsku je ten den, byť pracovní, časem přísného půstu, aby se pak večer mohlo podávat dvanáct chodů symbolizujících dvanáct měsíců. Volný Štědrý den je rodinným svátkem rovněž ve Švédsku, kdy se scházejí příbuzní, večer rozjímají u slavnostní večeře a děti očekávají kozla s rohy ozdobenými červenou stuhou, který jim přinese dárky, podobně se večer, ale až po práci, scházejí i ve Španělsku, kde navíc chodí na půlnoční mši oslavující kohouta. Ve Švýcarsku jsou ten den dospělí v zaměstnání, ale děti mnohdy už za světla najdou za dveřmi hadrového panáka napěchovaného dárky. A abychom nezůstávali jen v Evropě, v Brazílii se štědrovečerní večeře podává až o půlnoci – prý buď krocan, nebo treska – a teprve po ní se bujaře tančí, jásá a zapalují se ohňostroje.
Jak je vidět, jestli je něco globální, pak Štědrý den to určitě není. Nechť to tak ještě dlouho zůstane.
logo receptář
Zdroj: Časopis Receptář
