Ještě před deseti patnácti lety nenechali dopustit na své vrtačky napájené ze sítě a ty akumulátorové brali jen jako výstřelek. Tenkrát snad i oprávněně, protože to byly toliko šroubováky na baterie.

Byť měly sklíčidla, pořádný otvor se s nimi vyvrtat nedal. Dnes má snad každý amatérský řemeslník přímočarou i kotoučovou pilu, úhlovou brusku řečenou flexu, excentrickou brusku i tu vrtačku a pouze z jednoho do druhého přendává akumulátor.

Výrobci nabízejí sady nářadí právě pro jeden typ akumulátoru, člověk jen musí dobře zvolit značku, u které pak zůstane. Řeč je o hobby nářadí. A rada? Mějte minimálně dva akumulátory, kdy s jedním pracujete a druhý nabíjíte.

A pokud jste kutily „příležitostnými“, pak je dobré mít je s rozdílnými kapacitami (v Ah). Pro občasné vrtání nemnoha otvorů či zašroubování desítek vrutů stačí ta menší - akumulátor víc vybijete a nabíjení bude efektivnější a k akumulátoru šetrnější, než kdybyste „ucmrndli“ z vysokokapacitního. 

Kutilovy postřehy

Lepidlo se obvykle na dřevěné díly nanáší cikcak. Když ho ale pak přejedete větším šroubem, závity vytvoří jednolitou vrstvu a lepené plochy dobře přilnou.

Perlátor

Čas od času potřebuje vyčistit. Nejde-li povolit rukou, použijte kleště sikovky, ale chromování obalte papírovou či plastovou páskou (2x nebo 3x kolem), aby ho zuby kleští nepoškrábaly. Přes perlátor pusťte v opačném směru silný proud vody, pomůže, když ho před tím třeba na čtvrt hodiny ponoříte do octové vody

Nenaštípne se

Do tenčích prkének je při používání vrutů vždycky dobré předvrtat otvory (asi o polovičním průměru, než má vrut), jinak se dřevo obvykle naštípne. Vrut zkuste silně nahřát nad plamenem, a pak ho šroubovat bez předvrtání. 

Jen na jedno použití?

Elektrikářské spojovací pásky jsou velmi univerzální, jenže co si budeme namlouvat, jsou jen na jedno použití, nelze je tak snadno rozpojit. Osvědčily se mi zahnuté manikúrové nůžky, špičku vsunu mezi zoubky a jazýček, který do nich zapadá, odchlípnu ho (na fotografii pohybem doprava), držím a pásku vytahuju. Chce to trochu cviku.

Nářadí vždy po ruce

Někdy zdržuje, když člověk něco dělá na jednom místě a jinam musí chodit pro nářadí nebo pomůcky, které si zrovna nevzal s sebou: „Kdybych tak měl všechno pohromadě a jen si s organizérem přejel,“ říká si. Kresby ukazují princip, konkrétní rozměry přizpůsobte materiálu, který máte k dispozici. Strany „šuplíků“ by neměly být příliš vysoké, stačí 5 cm, nářadí se tak bude pohodlněji ukládat. Na dna zvolte silnější překližku a připevněte ji vruty, nikoli hřebíčky. Organizér by neměl být příliš úzký ani vysoký, aby se při pojíždění nepřevrátil, při výšce asi 90 cm by mohl stačit horní úhel 30-35°. Kolečka by neměla mít takzvanou brzdičku – ta je totiž odbrzdí až při vyšším zatížení, což je praktické pro židli, ale tady by to bylo spíše na obtíž.

Zaujalo na internetu

Měř přesně!

Když vyrábíte něco menšího dřevěného, třeba drobný nábytek, hraje roli každý milimetr. Tohle je vlastně trochu rozvinutý hliníkový úhelník a určitě by se hodil, obzvlášť pro vytyčování úhlů 90° a 45°. Umím si představit, že bych s ním dokázal i jiná kouzla. Pro hranoly výborná věc, u prken by se muselo řešit, jak je při vyměřování upevnit do prostoru. Kdyby zůstala ležet na ponku, úhelník už by nebyl tak multifunkční.

Vyloveno z archivu

Houpačka s fantazií

Starší nábytek nemusíte komplet vyhazovat, pár dřevotřískových desek se vždy hodí. Jsou sice křehké, ale když na spojení dílů použijete dostatečně dlouhé nábytkové šrouby, takzvané konfirmáty (pro které je třeba vyvrtat otvory), a sílu automobilového tažného lana rozložíte do plochy, houpačka vydrží i vyšší zatížení. Poslouží k lehkému pohupování, nic divokého na ní nezkoušejte.

Extra tip

Skleničky

Jogurtové, džemové a jiné skleničky nevyhazujte, hodí se na šrouby, vruty, podložky a další spojovací i nespojovací materiály. Při práci odpadá hledání, už při prvním pohledu vidíte, co uvnitř máte.

Fejeton - vážně nevážně

Z nebe nepadají

Kutil se nenarodí s tím, že by všechno uměl. Nepadá z nebe jako zkušený. Učí se, odkoukává od druhých, zkouší, experimentuje. A navíc je v nevýhodě. Zedníkovi v učilišti tři roky vtloukají do hlavy, co a jak, takže umí postavit rovnou zeď, ví, kde na cihlu poklepat a jak mrsknout lžící, aby měl víc omítky na stěně než na zemi. Kutil tohle všechno musí objevit sám, i přesto, že mu to někdo řekne. Nebo alespoň naznačí, i když se to nesmí.

Vlastní zkušenost nade vše. Jednou mě napadlo, že pokud spodní prkno položím na beton, druhé na něj a zatluču hřebík, který projde skrz, beton dole ten hřebík ohne. Omyl, jakmile se hřebík dotkne betonu, ohne se nahoře jeho nezatlučená část. Nejhroznější pocit je, když člověk tluče a tluče a vidí, jak se hřebík sune šejdrem a míří jinam, než by měl, člověk tluče dál a doufá, že se stane něco, co hřebík srovná. Nestane se nic, hřebík vyleze z boku. Jindy jsem zkracoval stovky hřebíky – scvaknete hřebík v kleštích, kleště přidržíte nad kamenem a vší silou do nich praštíte kladivem. Jen to zazvonilo, odštípnutý hřebík se zaleskl proti slunci a při návratu k zemi se mi podepsal na tvář.

Co bych nadával. Vždyť jsem právě zjistil, že z nebe nepadají zkušení, natož kutilové, nýbrž hřebíky.

O autorovi

Kutilství se Jiljí Záruba ‚vyučil‘ u svého otce. V druhé půli profesního života – což bylo více než dvacet let – se v Receptáři této oblasti plně věnoval. Za tu dobu poznal mnoho šikovných lidí a objevil, shromáždil i vyzkoušel spoustu nápadů, které si nenechává jen pro sebe.

Související články

Zdroj: časopis Receptář