Že peníze nesmrdí, víme už skoro 2000 let
Latinský výrok „pecunia non olet" neboli „peníze nesmrdí" pronesl císař Vespasián, když navyšoval příjmy státní pokladny. Zavedl při tom nový typ daně – poplatek z provozu veřejných záchodků. Jeho syn Titus mu to vytýkal, a tak mu otec dal přičichnout k první platbě s otázkou, zdali snad páchne. Titus musel přisvědčit, že peníze nesmrdí. Tím potvrdil otcovu tezi, že nezáleží na původu finančních prostředků. Ve francouzštině se díky tomu dodnes označují veřejné záchodky názvem la vespasienne, v italštině pak jako vespasiano.
Kdo chtěl mít peněz jako želez, věděl, kde si namastit kapsy
Rčení „namastit si kapsy" má původ v hospodském karbanu. S hygienou na tom nebyli restauratéři dříve zrovna nejlépe. Stoly byly většinou špinavé od omastku, zbytků jídel a dalších nečistot. Štamgastům, kteří hráli třeba mariáš, se často mastily o stůl karty i peníze, o které se hrálo. A bankovkami si pak při jejich ukládání namastili kapsy.
Kolik výrazů pro peníze znáte?
Kolik výrazů pro peníze znáte?Čeština je bohatá na synonyma, kterými můžeme nejběžnější výraz pro měnu nahradit. Peníze jsou totiž také platidlo, oběživo, keš, vata, škvára, prachy, prašule, chechtáky, love, mergle, zlaťáky, many, děngi, bubny, floky, háky, šušně, groše, šrouby, tintily a někdy se mění dokonce i na kapříky.
Úrok u půjčky byl nemorální, ale dát jako zástavu Křivoklát šlo snadno
„Když chceš ztratit přítele, půjč mu peníze," tvrdí známé české přísloví. Dnes vyřídíte například půjčku na auto za pár minut online, dříve ale shánění peněz tak jednoduché nebylo. I když neexistovalo tolik lákadel, na která lidé peníze potřebovali, půjčování peněz tu bylo od dob jejich používání. Ještě ve středověku bylo půjčování peněz za úplatu – tedy úrok dokonce zakázané. Pro křesťany šlo o nemorální jednání, neboť úrok chápali jako poplatek za čas mezi půjčením a vrácením. A čas vlastní přece pouze Bůh.
Ještě ve středověku byly úročené půjčky zakázané. Dnes už si naštěstí můžeme snadno půjčit prakticky na cokoli.
Králové a šlechtici tak hledali jiné cesty a půjčovali si proti takzvané zástavě. To se málem vymstilo Janu Lucemburskému, který dal postupně do zástavy většinu královských statků v českých zemích, včetně královských hradů. Jeho syn Karel IV. pak musel složitě vykupovat majetek zpět.
Dnes si žijeme krásně, i když stav účtu nestojí ani za veverčí kůži
Někdy má člověk jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Nemá ani vindru (neboli vídeňský fenik), ani šesták (tak se dříve říkalo šestikrejcaru), ani floka (to byla drobná mince, kterou razili husité z měděných kotlů a pánví). Peníze jsou zkrátka v čudu.
A kde že to přesně je? V čudu je pravděpodobně tvarem slova čoud, tedy být v čoudu. Někdy se ale spojení vykládá i jinak. ČUD může být také zkratka Českomoravského úvěrového družstva. Podniku, který lidem nabízel třeba půjčky, dokud ho jeden ze zakladatelů nevytuneloval. Lidé, kteří přišli o peníze, tak věděli, že jsou jejich úspory „v ČUDu".
Ať tak či onak, když účet zeje prázdnotou, nekoupíte si ani věc, která je za babku. Babka je přitom kutnohorská drobná mince nevelké hodnoty z 15. století. Protože připomínala brouka, který se rychle množí, začalo se jí říkat právě babka. A že takový život stojí za starou belu? Možná. S onou „belou" se každopádně platilo ještě ve staré Rusi. Byla to ale poněkud chlupatější měna. Namísto mincí tu totiž směňovali veverčí kůže. Když pak někdo prohlásil, že to stálo za starou belu, myslel tím, že to nemělo hodnotu ani staré zpuchřelé kůže z veverky.
Za peníze si štěstí nekoupíte. Ale spoustu jiných věcí ano
Mnoho rčení provází i oblast spoření. Říká se, že kdo šetří, má za tři nebo že halíře dělají talíře. Ještě naše prababičky dávaly peníze pod polštář, ty pokrokovější pak na vkladní knížku. Pokud nechcete po jejich vzoru ukládat peníze do slamníku, vsaďte na spořicí účet. Třeba u Hello bank! O 1 % ročně se vám tu bez dalších závazků a podmínek zúročí částka až do 300 000 Kč. A takové zhodnocení vám většina postelí, alespoň prozatím, nenabídne.