Paní zmrzlinářka zrovna výjimečně nemá frontu, tak se s ní dávám do krátké řeči, než mi natočí tu úžasnou vanilkovou zmrzlinu. Ptám se jí, jak dlouho už tu má stánek, zdá se mi, že tu dříve nestál a hlavně svítí novotou. A ona mi s úsměvem říká, že je tu teprve od začátku měsíce. Inspirovaly ji obytné kontejnery, které viděla v Německu a nechala si vyrobit stánek z jedné obytné buňky. Velikost si domluvila přesně tak pro prodej zmrzliny a drobného občerstvení. A výroba ani netrvala dlouho, stánek byl vyrobený během pár týdnů. Na stěny si nechala nalepit obrázek veliké zmrzliny, takže má reklamu viditelnou opravdu z dálky. A večer, když zavře, tak sklopí stříšku nad oknem a tím přikryje okno, aby se dovnitř nedostali nezvaní hosté. Chválím paní zmrzlinářce, jak krásně si svou malou prodejnu zařídila a pouštím se do zmrzliny, než mi ji sluníčko úplně rozpustí.
Přemýšlím nad slovy milé zmrzlinářky. Vlastně by se takový „domeček“ dal využít různě. Na parkovištích se obsluha určitě ráda schová nejen před sluníčkem, ale i před deštěm. Koupaliště jsou taky určitě místo, kde by se takové stánky uplatnily, jako prodejny občerstvení, půjčovny sportovního vybavení a náčiní.
Doma si beru plavky a ručník, naskočím na kolo a jedu k vodě. Sluníčko už se kloní k západu, voda je krásně teplá, u rákosí se na vodě houpe kachna s malými káčátky a nad hlavou mi s velkým hlukem přeletěla labuť. Tak smývám ten teplý den. Rozhlížím se po okolí. Je tu celkem hodně lidí, ale nikde žádné občerstvení. A že by se hodilo! Vzpomínám na paní zmrzlinářku. I tady by si někdo mohl postavit takový stánek se zmrzlinou a občerstvením. Určitě by to neudělalo radost jenom mně.
Balím ručník, sedám na kolo a mířím k domovu. I když už je podvečer, je venku stále krásně. Vážně krásně.