Druhů bedel je velké množství a nejsou všechny jedlé
Také jste si mysleli, že bedly jsou vesměs jedlé, jen některá je možná jedovatá? A ono je to docela naopak. Stejně jako žampiony i některé bedly jsou jedovaté. Dokonce většina z nich není jedlá! Znáte dobře různé druhy bedel? Sbíráte jen ty dobře známé druhy? Z některých vám může být jen špatně, ale některé jsou dokonce i prudce jedovaté!
Bedla vysoká
Jedlá a chutná bedla vysoká
U nás hojná a oblíbená bedla vysoká (Macrolepiota procera, případně Lepiota procera) je krásná houba, a navíc specifická svojí jemně oříškovou chutí. Někteří houbaři dokonce doporučují kousíšek bedly vysoké při sběru ochutnat, pokud si nejste stoprocentně jistí, zda jde o skutečně o tuto houbu, anebo jen některou jí podobnou. Bedla vysoká má deset až čtyřicet centimetrů široký klobouk, který je na počátku vejčitý. Postupně se otvírá do kuželovitého tvaru až do plocha. Klobouk je pokrytý hnědými šupinkami a uprostřed je tmavý hrbolek. Důležitým znakem bedly vysoké je pohyblivý prstenec, který je volný a jakoby navlečený na dlouhém třeni. Třeň je možné lehce vylomit. U mladých hub je noha bedly vysoké vatovitá, ale později dutá a tuhá, proto se nepoužívá na vaření.
Bedlu vysokou lze zaměnit za prudce jedovatou bedlu chřapáčovu (Lepiota helveola) nebo neméně nebezpečnou bedlu ostrošupinnou, která se někdy uvádějí jako drsná či vidlená (Lepiota sapéra). Obě tyto jedovaté bedly nemají posuvný prstenec.
I bedla dívčí je jedlá
Bedla dívčí (Leucoagaricus nympharum) má krásně odstávající šupinky. Na mladých houbách jsou světlé i bílé, ale později zhnědnou. Její klobouk je až třináct centimetrů široký a zpočátku vejčitý. U starších hub typicky plochý. Třeň je také poměrně vysoký, může dorůstat až šestnácti centimetrů, je dutý s třásnitým prstencem. Tento druh roste nejčastěji v jehličnatých lesích, vůně je mírně ředkvová a na řezu nepatrně zrůžoví.
Leucoagaricus nympharum čili bedla dívčí je také jedlá.
Znáte dobře červenající druhy bedel?
Také oblíbenou a zdánlivě bezpečnou je bedla červenající (Chlorophyllum rhacodes). Můžete ji také znát pod přídomky krvavějící nebo třepivá. Dříve se i tato bedla považovala za vhodnou ke konzumaci, ale objevují se i případy, kdy citlivějším strávníkům způsobila mírné zažívací obtíže. Z tohoto důvodu od jejího sběru někteří houbaři upouští a ani mykologové nejsou zajedno. Navíc ji lze jednoduše zaměnit za jinou bedlu, které také při otlaku nebo na řezu červená či oranžoví třeň.
Bedla červenající nebo také třepivá.
Červenající a nejedlý druh bedly u nás
Tím je mírně jedovatá bedla česká nebo také zahradní (Chlorophyllum brunneum). Tento druh bedly se vyskytuje často na zahradách a v parcích, kde často roste v trsu. Stejně jako bedla červenající při otlaku nebo po uříznutí červená. Jedovatou bedlu zahradní prozradí jednoduchý prsten, bedla červenající má totiž prsten dvojitý. Obecně lze říci, že u obou druhů není jisté, zda obsahují toxiny nebo způsobují "jen" alergické reakce. Také není zcela jasné, zda jednoduše nejde o záměnu a zmatečné popsání druhu přiotrávenými houbaři.
Bedla zahradní roste v trsech
Jedovaté druhy bedel
Jedovatá je také celá řada hub, které česky označujeme jako bedly, i když jde o jiné rody. Tyto bedly jsou často malé, některé prudce jedovaté. Mezi takové patří bedla klamavá, hnědočervená, pleťová, Bedhamova, Bresadolova, či Josserandova.
Obecně se dá říci, že skutečně bezpečná a chutná je jen bedla vysoká. Zbytečně neriskujte a dejte si pozor na to, co si z lesa přinesete. Bedly ze zahrad a parků raději nesbírejte vůbec.
