Pamatujete dětské hry ze socialismu? Hráli je všichni, ale vybaví se málokomu

Za dob socialismu si děti hrály trochu jinak, než dnes. Nehrozilo žádné vysedávání u počítače nebo hraní her v telefonu. Ať už to byly děti na sídlišti, nebo na vesnici, čas trávily spolu a dlouhou chvíli si krátily důvtipnými hrami. Vzpomenete si na ně také?

V době bez počítačů a mobilních telefonů se děti bavily jinak. Většinu času trávily venku, i když zrovna nebylo nejvlídnější počasí a o velkých přestávkách nebo na táborech si krátily třeba hrou na schovávanou, na krvavé koleno a mnoho dalších. Některé z nich byly vskutku bizarní, ale o legraci nebyla nouze. Vybavíte si některé z nich?

Honzo, vstávej!

Oblíbenou hrou pro malé i větší děti byla hra Honzo, vstávej! Kdo by si nevybavil ono typické: „Kolik je hodin?“ A vzápětí krkolomné názvy kroků. Jak přesně se hra hrála se můžete podívat na videu:

Zdroj: Youtube

Fantazie při téhle hře pracovala na plné obrátky. Kdo vymyslel sebepodivnější styl kroků, ten na své soupeře vyzrál.

Koleno, ovšem ne pečené

Trochu morbidní, ale ne nebezpečná. To byla hra krvavé koleno. Podstata se příliš nelišila od klasické honěné. Rozdíl byl v tom, že ten, kdo chytal, představoval ono krvavé koleno a to začalo svůj lov v určitý, předem domluvený čas, který znalo jen ono a ještě jeden hráč. Ostatní nikoliv. Ti jen odříkávali známou průpovídku a odpočítávali: „První hodina odbyla a lampa ještě svítila.“ Takto pokračovali, dokud předem domluvený hráč neoznámil, že lampa zhasla a začala pomyslná honička na život a na smrt. Koho krvavé koleno chytilo, se stal jeho následníkem a hra začala nanovo.

Nejoblíbenější ze všech

Snad nejoblíbenější hra sídlištních divochů by na na schovávanou. Hra spočívala v tom, že jedno z dětí pikalo a ostatní se mu museli v poměrně krátkém čase, který určoval odpočet pykajícího, schovat. Jakmile zaznělo „před pikolou za pikolou, nikdo nesmí stát, už jdu,“ museli být všichni ve skrýši. Podstata hry byla se co nejopatrněji proplížit k pikole a zapikat hledajícího. Ten se zase snažil kamarády najít a zapikat je dřív, než tak učiní oni, aby se ze své nevděčné role vysvobodil. Co vy, chtěli jste pikat, nebo se schovávat?

Pepíčku, pípni!

Hra na Pepíčka byla poněkud morbidní. Zúčastnili se jí dva hlavní hráči a ostatní kolem dotvářeli atmosféru a burcovali dvojici k výkonům. Oběma hráčům se v této hře zavázaly oči, do rukou dostali v lepším případě šátek s uzlem na konci, v horším něco drsnějšího. Jeden z nich zvolal na toho druhého: „Pepíčku, pípni!“ Ten pípnul, čímž napověděl svému protihráči, kde asi je a protihráč jej měl ideálně trefit zbraní v ruce, jednoduše bouchnout. Jakmile se mu to podařilo, role si hráči vyměnili.

Holčičí záležitosti

Pravda, gumu s námi občas o přestávkách skákali i kluci, ale více méně to byla hlavně dívčí oblíbená činnost. Cílem bylo přeskákat gumovou šňůru do co nejvyšší úrovně. Ti nejlepší dokázali přeskákat gumu až ve výšce pod paží.Skákali jste také? Jaké říkanky jste u toho zpívali? Skákání přes gumu nebylo fyzicky úplně jednoduché a i za krátkou přestávku se jednalo o malý tělocvik, o to lepší kondici ale děti měly. Pro ty, kteří potřebovali odpočinek, tady bylo přebírání. Jednoduše holčičí namotávka na ruce, přičemž cílem bylo kus bavlny od kamaráda přebrat a nerozmotat. Stačil jeden neobratný pohyb a prohra byla na světě.