Ivan Mikšík, amatérský mykolog
Zdroj: archiv M. Mikšíka

Přední český mykolog prozradil, proč jsou hřibovité houby nejlepší

Lásku k houbaření získal Michal Mikšík už v dětství. Od té doby se z něj stal náruživý mykolog amatér. V rozhovoru prozradil nejen čím ho hřiby tolik fascinují, ale i to, jak vypadá splněný sen mykologa, proč nemáme bezhlavě spoléhat na aplikace v mobilu. A dozvíte se dokonce i kde se dá houbařit v hlavním městě.

Na studium hřibů se zaměřil Michal Mikšík (41), mykolog amatér mladší generace. Jeho profesí je sice svět marketingu, ale studium hub mu zabírá téměř veškerý volný čas již od útlého mládí. Postupně se vypracoval mezi naše přední znalce hřibovitých hub a leni vydal kapesní atlas hřibů, v němž houbaři najdou všechny druhy hřibovitých hub, které rostou na našem území.

Kdy a čím vás houby poprvé zaujaly?

Když mi bylo asi deset, našel jsem na dětském táboře tehdy velmi vzácného květnatce Archerova, který vypadá jako mořská hvězdice. Je to vlastně takový houbový imigrant, který se do Evropy přes Francii dostal až k nám, ale jeho domovinou je Austrálie a přilehlé oblasti. Měl jsem tehdy s sebou kapesní atlas hub, kde už byla tato houba vyobrazena. Všem jsem ho tam ukazoval, udělal jsem kolem něj ohrádku a hrozně jsem byl na nález pyšný.

Druhý impuls je spojen s prázdninovými pobyty u babičky na Vysočině. Chodil jsem tam s ní pravidelně do lesa a každou houbu, kterou jsme našli, jsem si pak namaloval do svého deníku. Dnes máme ve stejné vesnici chalupu a chodím na ta místa dodnes. Navíc tam rostou i velmi vzácné druhy hub.

Měl jste nějaký houbařský vzor, učitele?

Učitele ne doslova, ale vzorem pro mě byly tehdy zejména autoři houbařských atlasů, které v té době vycházely, takže např. Jiří Baier, Pavol Škubla, Ladislav Hagara. Zejména posledně jmenovaný na mne měl veliký vliv. Dodnes si pamatuji, jak jsem si v šestnácti koupil v Pelhřimově v knihkupectví jeho nový atlas hub, kde byly houby, které jsem do té doby vůbec neznal. To ve mně vzbudilo touhu najít a poznat co nejvíce druhů hub.

Kdy jste se rozhodl věnovat mykologii hlouběji?

Určitě se vstupem do České mykologické společnosti (ČMS) v roce 1997, kde jsem poznal spoustu mykologů, kteří mě rychle nakazili svým zápalem pro houby a jejich poznávání. Zažil jsem dokonce ještě legendu mezi propagátory houbaření a mykologie pana Ing. Miroslava Smotlachu. Až do posledních dní to byl velmi pracovitý člověk a České mykologické společnosti obětoval úplně vše. Zásadní zlom u mne ovšem nastal v době, kdy jsem začal houby s kolegy fotografovat, tedy kolem roku 2000.

Proč jste se zaměřil právě na hřiby?

Ten impuls určitě vzešel díky seriálu o hřibech, který vycházel v Mykologickém sborníku, autorem byl tehdejší předseda ČMS RNDr. Jiří Hlaváček, který se na hřiby specializoval. Díky nim jsem teprve zjistil, jak je diverzita hřibovitých hub u nás a v Evropě široká.

Proč jsou podle vás hřiby nejobdivovanější a tradičně nejsbíranější houby. Čím fascinují vás?

Je to zejména tím, že tvoří veliké masité plodnice, takže když najdete veliký hřib, máte pocit pořádného úlovku. Mezi hřibovitými houbami také prakticky neexistuje žádný prudce či smrtelně jedovatý druh, takže nehrozí záměna, která by mohla mít nepříjemné následky. A v neposlední řadě mají hřibovité houby - zejména pravé hřiby, křemenáče a kozáky - krásnou specifickou vůni a chuť, která vynikne zejména při jejich sušení.

Nejsou však hřiby po stránce kulinářské trochu přeceněné?

Třeba muchomůrka růžovka, lišky, nebo některé jarní houby jsou podle mě chuťově o několik stupňů výš. To ale nic nemění na tom, že drtivá většina houbařů chodí zkrátka hlavně na hřiby.

V taxonomii hřibů došlo díky molekulární genetice v posledních letech k téměř převratným změnám. Které považujete za nejdůležitější a jak se na tento vývoj díváte?

Mykologie opravdu prodělala v tomto směru bouřlivý vývoj. Dnes je prakticky každý nový druh houby popsán nebo potvrzen na základě molekulární analýzy. A právě u hřibů došlo k výrazné reklasifikaci zejména na úrovni rodů. Rod Boletus se rozpadl na mnoho dalších, většina druhů v tomto rodu byla přeřazena do rodů nově vzniklých. Bez těchto nových metod bychom asi některé druhy vůbec nepoznali, byly by pořád „schovány“ mezi druhy, které jsou jim nejpodobnější. To je zejména případ hřibu odbarveného (Neoboletus xanthopus) nebo hřibu polosíťkovaného (Suillellus mendax).

Nevýhodu ovšem je, že pokud chceme nové druhy spolehlivě určit, musíme každý nález tzv. osekvenovat, čili podrobit ho molekulární analýze. A to docela drahá věc, protože sekvenci dělá jen speciální laboratoř. Takže když potřebuji udělat sekvenci, kontaktuji většinou různé kolegy ze zahraničí, kteří mi ji udělají v rámci své práce v nějaké vědecké instituci nebo v rámci grantu apod., abych za to nemusel platit. Celkově ale tyto nové metody samozřejmě hodnotím pozitivně.

Kolik druhů hřibů u nás v současné době roste, kolik z nich je chráněno?

hřib královský - vzácná a zákonem chráněná houba

Pokud jde o hřibovité houby, které mají rourky na spodní straně klobouku, tak u nás registruji včetně různých barevných variet a forem něco přes sto taxonů. Skutečně státem chráněné jsou jen čtyři druhy - hřib královský, hřib Fechtnerův, hřib moravský a klouzek žlutavý.

Který z hřibů je podle vás nejkrásnější a nejzajímavější?

hřib Fechtnerův - vzácná a zákonem chráněná houba

Mám takovou pětici hřibů, které mne nejvíce fascinují a každý jejich nález je pro mne vždy svátkem. Jsou to hřib Fechtnerův, hřib bronzový, hřib rudonachový, hřib Moserův a hřib zavalitý, všechno jsou to velmi vzácné druhy, na které člověk musí mít i trochu štěstí, aby je našel.

Které své současné kolegy respektujete nejvíce? Se kterými se nejvíce přátelíte?

V současné době jsem spíše samotář a navazuji kontakty zejména s kolegy ze zahraničí. Musím přiznat, že některé vazby s našimi mykology jsem si svou vlastní vinou přetrhal, což mne dodnes mrzí. Také nemám teď na houby tolik času jako dříve, protože mám rodinu a děti. Nicméně veliký respekt chovám ke všem současným vynikajícím mykologům, ať už je to pan Jan Holec, Vladimír Antonín, Jan Borovička, Josef Šutara, Martin Kříž, Tereza Tejklová, Lucie Zíbarová a mnozí další. Já sám jsem nejvíce v kontaktu s mnoha lidmi, kteří sice nepatří mezi mykologickou elitu, ale jsou to minimálně vynikající znalci hub, často amatérští nebo i profesionální mykologové.

Které lesy považujete za „svoje“?

Určitě ty kolem chalupy na Pelhřimovsku. Ovšem jelikož nyní bydlím v Praze, nejčastěji jezdím zejména do Českého krasu, na Mladoboleslavsko a do Polabí. Ale asi úplně nejvíce navštěvuji Chuchelský háj, který je přímo v Praze, kde rostou mimořádně zajímavé houby. Kvůli enormnímu suchu zde však v létě a na podzim skoro nic neroste už čtvrtý rok za sebou. Velmi rád ale jezdím i na Moravu do oblasti Beskyd a Javorníků, kde rostou zcela mimořádné druhy, které u nás jinde nenajdete. 

Pro řadu mykologů je největším snem objevit nový druh? Pro vás rovněž?

Ano, byl to sen, o kterém jsem si myslel, že se mi splnit nemůže, ale měl jsem tu čest stát se spoluautorem popisu hřibu středomořského (Rubroboletus demonensis), který jsem vlastně „objevil“. Celé to bylo tak, že jeden italský kolega publikoval vědeckou práci o hřibech, které rostou na území Sicílie. A měl tam vyobrazené plodnice hřibu, jejichž znaky mi neseděly na žádný do té doby popsaný druh. S kolegou jsem se spojil a na základě dalších nálezů, které jsme podrobně zkoumali, jsme si potvrdili mou domněnku, že jde o skutečně nový druh, který je velmi podobný hřibu nachovému (Rubroboletus rhodoxanthus) a hřibu Le Galové (Rubroboletus legaliae). Je to mimořádně krásně zbarvený druh, který byl zatím nalezen jen v jižní Evropě, zejména v Itálii a v Řecku. V současné době se připravují popisy dalších nových druhů hřibů z Evropy, kde jsem nějakou menší mírou přispěl, ale už nebudu uveden jako spoluautor popisů.

hřib středomořský

Nicméně sám mám nyní dva nálezy, které by potenciálně mohly být novým druhem. Začínám je zkoumat a zároveň jsem členem širšího okruhu mykologů, kteří analyzují druhy hřibů z rodu Caloboletus s cílem zmapovat jejich diverzitu. Takže je možné, si svůj sen zase zopakuji. Kromě hřibů jsem ale i spoluautor popisu nového druhu pavučince z podrodu Phlegmacium, který jsme objevili s mým dlouholetým kolegou a kamarádem Bohumilem Buškem před lety v Českém krasu.

Patříte k mykologům-fotografům. Co je na focení hub nejtěžší?

Základem fotografování hub je stejně jako u každého fotografického oboru práce se světlem. U hub se běžně používají odrazné desky, díky kterým můžete světlo a jeho intenzitu směrovat na určité místo houby a lépe tak osvětlit nejen místa, která si houba často sama zastiňuje, ale i vykreslit jejich kontury. U hub jsou často největším problémem světelné podmínky. Třeba v listnatém lese, se fotí velmi špatně, protože zelené spektrum je na fotografiích dominantní a barevně pak focená houba vůbec neodpovídá realitě. A věrné zobrazení barev na fotkách hub je samozřejmě klíčové. Často pak přímo v lese musím toto spektrum „stahovat“ přímo ve fotoaparátu v lese a následně pak udělat i úpravu ve foto editoru. Naštěstí dnešní fotoaparáty jsou již na takové technické úrovni, že si s tím člověk umí poradit. Nejlépe se fotí, když je pod mrakem a jste v jehličnatém lese.

Čím se z mykologického hlediska zabýváte aktuálně?

V současné době mám dva hlavní dlouhodobé cíle. Prvním je zpracování mých všech sběrů do jedné odborné publikace v rámci mykologické série Fungi non delineati a druhým monografie hřibů v angličtině, která bude vycházet z té první publikace.

V článku do časopisu Czech mycology píši o potvrzení výskytu hřibu polosíťkovaného (Suillellus mendax) z území Prahy. Práce na těchto projektech mne baví, byť postupuji jen velmi pomalu. Jde přeci jen o projekt s poněkud hlubším a podrobnějším výzkumem, se kterým mají zkušenosti spíše profesionální mykologové. Já se považuji stále za maximálně amatérského mykologa. Myslím, že člověk musí mít v tomto pohledu pokoru, protože profesionální mykologové jsou ve svých znalostech a zkušenostech na úplně jiné úrovni a rozhodně se mezi ně nepočítám.

A co máte před sebou v nejbližší době?

Mám v plánu naučit se houby kreslit akvarelem, což je samozřejmě otázka nejen talentu, který si troufám říci, že mám, ale samozřejmě hlavně otázka zkušenosti.

Lze se naučit sbírat houby podle knížek, nebo je potřeba, aby vám houbu nejprve ukázal někdo, kdo ji zná?

Vždy doporučuji tu druhou možnost. Je lepší, když vám důležité znaky houby a možné záměny s jedovatými druhy popíše zkušený mykolog či znalec hub. Teprve pak by měl člověk své znalosti o základních druzích rozšířit pomocí atlasů.

V poslední době se objevily houbařské aplikace (např. Na houby) určené pro androidy, které dokonce určují houby přímo v lese. Co si o nich myslíte?

Vím, že u těch, na kterých se aspoň podíleli zkušení mykologové, je přibližné určení úspěšné nejvýš tak na 60-70 %. Vzhledem k tomu, jak jsou houby variabilní a kolik je u nás druhů je spíše pravděpodobné, že dojde k chybnému určení. U některých běžných a hojně sbíraných druhů hřibů bude procento samozřejmě vyšší. Nicméně smysl těchto aplikací určitě vidím v tom, že aspoň můžou vyloučit prudce a smrtelně jedovaté druhy hub - a to je vždy plus.

Lze se naučit sbírat houby, nebo je potřeba mít k tomu nějaký talent?

Myslím, že se houbaři z tohoto pohledu dají rozdělit do několika skupin. Tu první bych nazval amatéři a ti prostě vyrazí do nějakého lesa (pokud nejdou do nějakého, který znají) a hledají houby, aniž by tušili, co v daném lese může růst či roste. Jiní už mají určitě povědomí o tom, kde určitě druhy hledat, takže nechodí na místa, která se jim zdají jako nevhodná, různé výrazně zarostlé části s vysokým podrostem různých bylin apod. Vědí, že kozáky či křemenáče najdou pod břízami, hřiby smrkové v nízkých smrčinách, ryzce smrkové na vlhčích místech apod. No a tu poslední skupinu bych označil za profesionály. To jsou lidé, kteří sledují, kde, kdy a kolik napršelo, znají typ lesa, vědí, v jakých obdobích příslušný druh roste apod. Ale těch je určitě minimum. Samozřejmě nejvíce lidé chodí na svá místa, která dobře znají, vědí, kde tam co roste a ta pravidelně obcházejí.  

Který druh hub je podle vašeho názoru nejpřeceňovanější?

Z pohledu kulinářského je to pro mne asi nejsbíranější hřib hnědý, který není nijak chuťově výrazný. Například muchomůrka růžovka nebo na jaře rostoucí kačenka česká – to jsou pro mne skutečné houbové delikatesy.

Jaký máte nejkrásnější houbařský zážitek?

Houbařský - nikoli mykologický – je z doby, kdy jsem byl na Táboře jako vedoucí v Beskydech a našel jsem na jedné výpravě s dětmi obrovský hřib borový, který vážil 2,5 kilogramu. Od té doby jsem nikdy větší hřib nenašel.

Jaký svůj nález považujete za nejzajímavější, nejcennější nebo nejpřekvapivější?

hřib zavalitý

Všechna nej bych asi spojil do dne, kdy jsem poprvé v Čechách mohl vidět na lokalitě hřib zavalitý, který patří k nejvzácnějším u nás i v rámci celé Evropy. Ale úplně nejpřekvapivější byl nález velmi vzácné kalichovky půvabné, koncem minulého roku.

Máte nějaký nesplněný houbařský sen?

Těch je určitě spousta, spíše ale než houbařské jsou to sny řekněme mykologické - a to je vidět na vlastní oči a zdokumentovat všechny druhy hřibovitých hub rostoucích v Evropě. Ještě mi jich dost zbývá, takže je o čem snít a co si splnit.

Oblíbený houbový recept

V tomto ohledu jsem takový standardní houbař. Miluji smaženici, obalované řízky z muchomůrky růžovky a houbovou omáčku s knedlíkem. A lehce orestovaný ryzec syrovinka nebo kačenka česká se smaženkou jsou delikatesa.

Akční letáky