Manželé Strmiskovi se k řemeslu dostali díky sestře Evy Strmiskové PhDr. Pavle Doležalové, vyučené knoflíkářce. Ta po roce 1989 doma provozovala malou dílnu, ve které z perleti kromě knoflíků vyráběla šperky a oděvní doplňky.

„V roce 1992 se rozhodla dílnu zrušit a my jsme ji přemluvili, aby ji předala nám, že se to od ní naučíme. Po krátkém zaškolení nám radila i později, kdykoliv jsme měli nějaký problém. Na své první výrobky jsme byli hrdí, ale dneska už jsme samozřejmě dál, vydrželi jsme u tohoto řemesla především proto, že nás baví, bez radosti se dělat nedá, protože nějaké horentní sumy si jím nevyděláte,“ říká Milan Strmiska, který má na starosti především technickou část výroby, zatímco jeho manželka šperky a oděvní doplňky navrhuje.

Půvab rohoviny

„Zpracováváme mořskou perleť, která je kvalitnější než říční. Přitom máme k dispozici především materiál, který zbyl ze zrušené knoflíkářské výroby, protože mateřské země dnes již nedovolují mořské lastury vyvážet.

Perleťové polotovary, které dovážet lze, jsou příliš drahé. I to byl jeden z důvodů, proč jsme začali vyrábět šperky a ozdoby i z hovězí rohoviny, která je v Česku relativně dobře k sehnání. I když i to má své háčky — jsme odkázáni pouze na česká plemena, protože podle předpisů EU se rohatá plemena nesmějí převážet přes hranice.

Kromě toho málokterý masokombinát rohovinu takzvaně vytlouká, tedy zbavuje kostí, protože podle dalšího předpisu EU je nesmí jako odpad skladovat. Ale na druhou stranu je rohovina českých hovězích plemen velmi zajímavá, protože skýtá pestrou paletu různých zbarvení: od bílé rohoviny až po černou, s řadou teplých odstínů od šedavě žluté až po červenou, se zajímavými strukturami různých barevných odstínů,“ prozrazuje Milan Strmiska, který v roce 2010 obdržel od Ministerstva kultury ČR titul Nositel tradice lidových řemesel.

Broušení, broušení, broušení

Tak by se vlastně dala stručně charakterizovat výroba šperků a ozdob z perleti a rohoviny. Základem je samozřejmě vyříznutý tvar budoucí náušnice, přívěsku, součásti náramku a podobně.

Lastury Milan Strmmiska vyřezává diamantovým kotoučem, na rohovinu stačí ostrá pilka. Přitom součásti náhrdelníku, které vyřezává z kulaté rohoviny, je třeba srovnat: Vyříznutou část nejprve nahřeje a poté ji srovná v lisu.

Následuje hrubé broušení: U perleťového polotovaru takto odbrousí takzvanou „kůru“, tedy vápencovou vrstvu lastury nad perletí. Díl z rohoviny získá hrubým broušením základní tvar. Pak povrch dílu obrousí najemno a poté vyleští.

Na hrubé a jemné broušení oba manželé používají kotouče s brusným papírem různé zrnitosti, výrobky leští textilními kotouči s lešticí pastou. Její úplné složení je výsledkem mnohaletého zkoušení a je výrobním tajemstvím. Komu je spolu s dalšími taji ruční výroby z perleti a rohoviny předají, zatím není jisté.

„Výrobě ozdob z perleti a z rohoviny v tak širokém záběru sortimentu se v Česku nikdo nevěnuje. Snad se třeba ujme nějaké ‚semínko‘ zasazené na některé z ukázek našeho řemesla, které čas od času pořádáme,“ uzavírá Eva Strmisková.

Perly „naplacato“

Perleť je tvrdý krystalický přírodní materiál s typickým dekorativním povrchem lesknoucím se v mnoha proměnlivých barevných odstínech. Vytvářejí ji někteří sladkovodní a mořští měkkýši a označuje se podle druhu, původu a barevné charakteristiky. K hlavním druhům patří Trocas, Makasar, Tahita, Goldfish, Burghus či Iriska (v zahraničí Paua).

Základní součástí perleti je uhličitan vápenatý. Měkkýši perleť vytvářejí uvnitř svých schránek — lastur a ulit. Tito živočichové perletí jakoby „vystelou“ celý vnitřní povrch svého příbytku, a pokud do něj vnikne cizí částečka (například zrnko písku), perletí obalí i ji, a vznikne tak perla. Perly jsou odedávna ceněným materiálem pro výrobu šperků.

Samotná perleť se zpočátku uplatňovala především při zdobení nábytku intarzií, dodnes se jí zdobí například střenky nožů. Teprve v 19. století se z perleti začaly hromadně vyrábět knoflíky a drobné oděvní doplňky.

V Čechách bylo knoflíkářství rozšířené v několika centrech, z nichž největší sídlilo v Žirovnici na Českomoravské vrchovině. Knoflíkáři vyvrtávali z velkých lastur dutým vrtákem válečky, z nichž pak sekáčkem oddělovali vrstvy, které pak brousili a vrtali do nich dírky. V konečné fázi pak budoucí knoflíky leštili v otáčivém bubnu naplněném roztokem s pemzou a kyselinou. Lastury a ulity pro výrobu knoflíků se dovážely především z Tichomoří.

Foto autor