Jak se vám přihodilo chalupaření?
Začalo to pomalu: když jsme s Filipem začali mít potřebu místa mimo Prahu, kde si můžeme nejen odpočinout, ale i uspokojit svoje tvořivé buňky. Mně už tehdy bavilo zahradničit, sázet, hrabat se v hlíně, Filip zase rád pracoval se dřevem. Jenže jsme neměli to místo. Začali jsme hledat a jen hledáním jsme strávili tak tři roky.
Pak se objevil inzerát na prodej statku v Krkonoších a my jsme se na něj vyrazili podívat. Místo nám sice úplně učarovalo, ale přišlo nám, že pro nás dva je strašně veliké. Nevěděli jsme, co s tím, a pustili to z hlavy. Jenže po roce se dům v inzerci objevil znovu. S menšími pozemky a levnější. Když pak Filip řekl, že už ví, co bychom si s tím počali, šli jsme do toho. Začali jsme tam jezdit, scházet se s architekty a zvolna objekt přetvářet a rekonstruovat. Už ani nevím, jak dlouho rekonstruujeme, ale snad už se blížíme do finiše.
I kočka se umí kochat krkonošskou krásou
Ve větě Už se snad blížíme do finiše slyším ono typické zbožné přání stavebníkovo! Je to vyčerpávající?
Jak kdy. Někdy to je vyčerpávající, ale když vidíme výsledky, máme z nich radost. Na druhou stranu, máme tam skvělé dělníky. Jen tím, jak je to obrovské, tak to trvá. Je to klasické uspořádání statku, tedy stodola, špejchar, chalupa. Máme uzavřený dvorek a kolem je louka. Už se nemůžeme dočkat, až to bude hotové. Jezdíme tam co nejčastěji, trávíme tam léto a k místu cítíme čím dál větší vazbu. A je to náš splněný sen: já se můžu hrabat v hlíně, Filip začíná truhlařit a mozky můžeme zaměstnávat něčím jiným než v Praze.
Držíte se při rekonstrukci původního uspořádání?
Ano. Jednak proto, že objekt byl důležitý pro místní lidi i pro bývalou majitelku, jednak proto, že ani my nechceme stvořit něco, co tam nepatří. Proč na takovém místě mít moderní novostavbu? Snažíme se to vracet do původního hávu, a dokonce jsme tam nechali udělat i šindelovou střechu, z té mám největší radost. Co budeme žít, střecha vydrží bez zásahu. Je to ta nejlepší možná investice.
Interiérové doplňky ladí Jana v souladu s partnerem
Plánujete tam být na trvalo, nebo je to tajné místo úniku?
Zatím je to místo úniku, ale chceme tam do budoucna trávit víc času. Záleží na práci nás obou, mé i Filipově. Nevím, jak budou projekty přicházet nebo nepřicházet, a na dojíždění to není. To by bylo vyčerpávající i kvůli stavu dálnic, na nichž se neustále něco dělá a pořád jsou tam kolony.
Mluvila jste o tom, jak vás baví vrtat se v hlíně. Vnímám to správně jako jistou protiváhu vůči vašemu povolání?
Spíš je to nějaký doplněk, který mě těší a baví. Mám pocit, když pleju, sázím a zalévám, že mám nějaké spojení se zemí, která je pro mě důležitá. A za ta léta pozorování sama sebe v přírodě jsem zjistila, že skutečně dívání se do zeleně nebo sledování ročních cyklů je nejvíc ozdravný proces, který sama sobě můžu dopřát.
Když pleju a sázím, mám pocit, že mám nějaké lepší spojení se zemí, tvrdí Jana
Přišlo to s věkem?
Ano, přišlo to až s věkem, přestože zkušenosti mám už z dětství díky babičce, která měla minipolíčko u bytovky v Jičíněvsi. Vzpomínám si, jak mě nutila sbírat mandelinky. Ale mě to bavilo, vidět mandelinku, objevit ji, to byl poklad! Taťka měl zase pár let pole u Jičína. Tam jsme jezdily se sestrou pomáhat, plely jsme pás plný brambor, jahod nebo cibule. V době, kdy už jsem byla starší, to už ale taková zábava nebyla. S Filipem jsme si našli byt s terasou. Začali jsme tam postupně dávat stromy a kytky, k dnešnímu dni mám asi třicet květináčů a je to víceméně džungle. Ve městě je to takový mikrosvět, který vábí včely, motýly i ptáky, teď nám tam třeba lítají straky pro větvičky z břízy. Když jsme si pak pořídili chalupu, jen jsem rozšířila pole své působnosti.
V jaké roli jste se při rekonstrukci chalupy našla?
Já vždycky dělám atmosféru! Když přijedou noví dělníci, ráda jim udělám kávu a upeču koláč. Ale vážně, netroufla bych se učit dělat stěrku, ani na stavební věci. Spíš ladím doplňky a v souladu s Filipem a jeho vizí řeším, jak to tam bude vypadat. Zatím máme hotovou stodolu, tu jsme si udělali pro sebe. Všechno je v přírodních tónech včetně hliněné stěrky na zdech. Hodně pracujeme se dřevem. Vybavení jsme z větší části koupili, ale do chalupy začíná Filip vyrábět stoly na míru.
Váš partner je majitelem populární optiky Žilka. Odkud pramení jeho vztah ke dřevu?
Přišel k tomu náhodou, jakkoli předpoklady měl. Když objevil dřevo, práci s ním a postupně si začal pořizovat dláta a stroje, zjistil, jak moc ho to baví. Pak mu jeho maminka dala k přečtení rodovou kroniku a ukázalo se, že jeho pradědeček byl truhlář. Má to zkrátka někde v genech. Taky mi vyprávěl, že když byl v Brně na škole, založil si firmu Dřevíčko, vyráběl dřevěné šperky a ty pak po hospodách prodával. Nemá za sebou žádnou školu, je to laik, ale například sleduje japonské truhláře a líbí se mu způsob práce, při níž se nepoužívají žádné šrouby nebo hřebíky. Vytvoří spoje tak, že to do sebe zapadne jako puzzle.
Jana s partnerem Filipem Žilkou, majitelem prestižní pražské optiky
To musí vyžadovat obrovskou preciznost a hodně trpělivosti!
Ano, hodně… Mnohdy se něco učí, něco vyrobí a je to jinak, než si představoval. A pak přijde a řekne, že to buď je malé, nebo velké, protože jediné, co ještě nedělá je, že by si to změřil. Říkala jsem mu, že místo firmy Dřevíčko by mohl mít firmu Bajvočko.
Oba máte hodně exponovaná povolání, co se týče sociální interakce. Je vaše láska k chalupě a vztah k životu v přírodě, dejme tomu, nějakou formou psychohygieny?
Rozhodně! Oba to potřebujeme. Filip je v optice od rána do večera ve styku s lidmi, já taky. Takhle to vyvažujeme, abychom nabrali vnitřní sílu. Určitě se to dá pojmenovat jako psychohygiena.
Na Janině instagramu najdete i drobné detaily z chalupářského života
Přáli byste do budoucna být díky statku do jisté míry zásobení vlastní zeleninou či ovocem?
To spíš souvisí s časem. Zahrada vyžaduje péči, tím spíš, kdybychom chtěli něco pěstovat, a nejde jen o zalévání. Zatím tam máme spoustu bylin, malin, lesních jahod, které tam všude rostou a podobné plodiny, které nevyžadují každodenní pozornost. Filip má sen, mít tam políčko brambor a rajčat. Pokud bychom to měli do budoucna rozjet ve smyslu soběstačnosti, museli bychom tam rozhodně být nastálo.
Překvapilo vás, jak moc vás to chytlo?
Ani ne. Myslím, že jsme k tomu nějak směřovali. Na začátku jsem přemýšlela nad tím, jestli pořízením chalupy nepřijdeme o touhu cestovat. Najednou neobjevujeme místa ani po Čechách, ani po Evropě, ani po světě. Když mám volný víkend, nehraju nebo netočím, jedeme tam. I o prázdninách tam trávíme většinu času. Nakonec byla moje obava zbytečná, protože jsme tam rádi, a když máme potřebu vycestovat, nadechnout se jiné kultury, jiného vzduchu, tak jedeme. To místo nás nezavazuje k tomu, být tam stále.
Sledovat přírodu je pro mě ten nejlepší ozdravný proces, říká Jana
Nezrazovali vás od nákupu ti, co už třeba podobnou zkušenost nabyli?
Neřekla bych, že zrazovali, spíš upozorňovali. Slýchali jsme, no jo, to tam budete pořád, pořád tam budete mít práci, pořád se musí sekat tráva… Jenže já klidně budu pořád sekat zahradu, není lepšího odpočinku od telefonů a internetů. A vlastně i od nicnedělání, protože v Praze to tak mám, že kromě práce nic nedělám. Na chalupě ráno vstanu, rozhodnu se, co je potřeba udělat a najednou ten den uteče jako voda! Večer zjistím, že jsem celý den na nohou, pořád jsem se nad něčím skláněla, něco čistila, něco přenášela. Takový pohyb je na těle znát. Týden chození po zahradě nebo po kopcích mi mnohonásobně zvedne kondičku! To považuju za příjemný bonus.
Máte v hlavě nějakou vysněnou představu o konkrétním místě, svém koutku?
To místo samo o sobě je vysněné. Jsme na polosamotě a máme výhled na západ slunce. To je můj kolorit, až stereotyp. Každý západ je jiný a jsme svědky toho, jak se s přicházející zimou mění místo západu, jak se vrací zpátky, to je velká krása. A když je najednou to měkké, teplé světlo, to se ani slovy popsat nedá.
Voda, zeleň, ticho. Ideální místo.
Děláte si tyhle výlety za sluncem i ve městě?
Když jsem v Praze delší dobu, vyhledávám taková místa, ať už je to Petřín, milovaná Kampa, ale často jezdím třeba do zoologické nebo botanické zahrady. Mám ráda Průhonický park, kde jsou staré stromy a člověk má možnost nemít pocit, že je ve městě. I tady mám svoje místa.
Na vašem instagramu jsem viděla krásnou fotku, na níž máte náruč plnou obří rebarbory. Máte nějaké tajné zahradkářské tipy?
To se chlubím cizím peřím! Rebarboru zasadila bývalá majitelka, já už jen sbírám úrodu. Podařilo se totiž najít geniální místo v polostínu u kompostu, je tam dost vody. Tajný tip vám tedy neprozradím. Myslím si, že zahrada není o plánování, ale spíš o hledání. Můžu dát kytku někam, a když se jí nedaří, hledám pro ni nové místo. Moje nejoblíbenější zahradnická metoda je náhodná. Nejradši rozhodím semínka a co se chytne, to roste. Každé semínko má právo na svobodu, kde si chce růst, tam ať roste. I v tom mě zahrada učí.
Pro rebarboru se podařilo najít skvělé místo
Kam chodíte pro inspiraci?
Odebírám časopis, který si pročítám, a protože jsem na instagramu, hledám inspiraci ve snímcích zahrad. Když si jdu nakoupit semínka, stejně se rozhoduju podle své představy, jak chci, aby rostlinka vypadala, nebo jak má vonět. Je to dost náhodné. Někdy zjistím, že to za ta semínka stejně nevymyslím, najdou si cestu. Ale ať nemluvím jen o semínkách. Část zahrady jsme předali zahradní architektce. Sdělila jsem jí svou vizi, vyprávěla jí, jakou zahradu chci mít, a ona to vymyslela. Tím, že je to opravdu veliké, sama bych to neosázela ani za deset let. Ve spolupráci s ní a zahradníky pak vznikla část zahrady, kde jsou stromy, keře, kytky, ale i jedlé kytky. Je to taková babiččina zahrádka. A mezi to si já sypu ta svoje semínka a doplňuju, co mi kde chybí.
Máte v zahradě nějaký svůj splněný sen, nějakou květinu, po níž jste toužila?
Snažím se sázet kytky, které jsou v souladu s místním podnebím a krajinou Krkonoš. Samozřejmě tam mám věci, které tam nepatří, jako třeba komuli, motýlí keř. Ale já ho miluju. Krásně voní, láká motýly. Jen se může dost vysemenit, tak velmi hlídám, abych nepokryla Krkonoše komulí. Na trávník a volné plochy nám architektka doporučila směs kytek, které se pěstují v místě, abychom respektovali ráz krajiny.
Luční kvítí je Janinou oblíbenou dekorací uvnitř i venku
Zmínila jste, že váš prostor je polosamota. Jste aspoň v nějakém kontaktu s místní komunitou?
Jsme, chodí kolem nás hodně lidí na procházky, máme sousedy, jen nejsme součástí vesnice. Máme tam úplný klid, ale když kolem nás lidi jdou, ráda si s nimi povídám. Princip hor je ten, že si všichni musíme pomáhat. Když jsem na zahradě, prohodíme pár slov. Ať už to jsou jejich reakce na to, co tam budujeme, já se ptám na tipy, na cesty.
Jsou rádi, že jste se pustili do obnovy evidentně důležitého místa?
Nikdy jsem se na to neptala, ale podle jejich reakcí bych řekla, že ano. Kdybychom to nechali, jak to bylo, mohlo by se stát, že by chalupa spadla.
Jak bude vypadat váš dům v ideální podobě, kdy si sednete s kávou na dvorek a řeknete si, takhle je to ono?
To už se víceméně děje teď. Protože jinak je to nikdy nekončící proces, stále bude co dělat. Ve skrytu duše doufám, že k tomuhle momentu nikdy nedospějeme. To je přece to, proč tam jsme.
Sledujte nás v Google Zprávách