Když oprášíme střípky znalostí z hodin dějepisu, zařadíme první kovové předměty do doby devíti až osmi tisíc let před naším letopočtem, kdy tehdejší lidé objevili a dokázali zpracovávat měď. Jenže to pro ně byla jen jakási zvláštní hmota, kterou sice mohli roztepat nebo po roztavení odlít, ale pořádný nůž se z ní vyrobit nedal, natož nůžky. Pazourek překonat nedokázala.
Později našli cín, jehož ruda taje při nižší teplotě než měď, ale teprve když je napadlo tyto dva kovy slučovat, mohli se pustit do pořádných nástrojů. Deset dílů cínu ve sto dílech mědi a výsledný kov je hned asi osmkrát tvrdší, přičemž pro tavbu stačí výrazně menší žár. Pak už se to ovšem jmenuje bronz a období, v němž dominoval, se nazývá doba bronzová. Jsme asi 3300 let před naším letopočtem a blížíme se k němu.
Vývoj nůžek
Nálezy něčeho, co se používalo ke stříhání, se datují právě do této doby a pocházejí z Mezopotámie. Asi 1500 let před naším letopočtem pak podobné předměty užívali v Egyptě. Zkusme si to představit. Bronzový prut lze uprostřed ohnout do písmene U a oheb mírně pruží, takže vzniká nástroj, kterým lze uchopit drobnější předmět.
Čína, 7.–9. století
Kováři jej určitě používali, přece nebrali rozžhavené předměty do ruky, a někdo vymyslel, že kdyby konce rozklepal do nožů, ostřím proti sobě, mohly by po zmáčknutí stříhat. Že se tak dělo, dokazují nálezy z vykopávek v oblasti La Téne u Neuchatelského jezera ve Švýcarsku, byť jsou z mladší doby: asi 500 let před n. l. až 100 let našeho letopočtu. Důležité bylo ono pérovaní, čepele se musely samy oddálit, jinak by to nemělo smysl, uživatel potřeboval mít jednu ruku volnou. Dodnes se v některých oblastech nůžky stejného principu užívají při stříhání ovcí, přičemž někteří badatelé dávají vynález nůžek do souvislosti právě s touto činností.
Oppidum u města Manching v Bavorsku, 3. až 1. stol. p. n. l.
Nůžky jsou zřejmě dílem mnoha kultur, a tedy i důvodů, proč vznikly. Z textů na asyrských hliněných tabulkách víme, jak byl cín žádanou komoditou a že se s ním kvůli bronzu obchodovalo po celém tehdy známém světě. Takže podobně rozšířené mohly být i pružinové nůžky.
Semonice u Jaroměře, kolem r. 1300
Nestárnoucí pružinové nůžky
Zajímavější je jiná věc: britský egyptolog William Flinders Petrie (1853–1942) zařadil do 1. století našeho letopočtu vznik prvních křížových nůžek, tedy nástroje, který má dva listy spojené nýtem tak, aby se mohly pohybovat. Měli je vymyslet Římané a připomínaly kleště. Podobné nástroje vyráběli ve starověké Číně, a zřejmě už i dříve. Jenže téměř celý středověk se dál hojně užívaly pružinové nůžky, které výrobci nejen zdobili, ale také zdokonalovali. Třeba tak, že čepele vykovali samostatně a pak je připevnili k pružině, protože každá část vykonávala jinou funkci, kov musel mít jiné vlastnosti a vyžadoval tedy i jiné zpracování. V egyptské hrobce z 3. století před naším letopočtem byl nalezen koš ženy, v němž se vedle jehel, háčků, knofíků a jiných pomůcek nacházely i bronzové nůžky se zdobnými reliéfy vykládanými stříbrem.
Čínské holičství, kresba z pol. 19. století
Do 5. století po Kristu se zase datuje písemný záznam Isidora ze Sevilly, který nůžky popisuje už jako běžný nástroj holičů a krejčích. I to však byly nůžky pružinové. Nástroje vyráběli řemeslníci individuálně a dobrá funkce závisela na jejich umu, masovému rozšíření křížových nůžek zřejmě bránila až příliš pečlivá přesnost, kterou potřebovaly. Jen si vezměme dnešní nůžky, stačí, když se trochu viklají nebo je někde malinko ohneme, a už s nimi nestříháme, nýbrž cupujeme.
A i když bronz nahradilo železo, respektive ocel, stále bylo třeba čepele tvarovat na kovadlině. Chtělo to zkrátka odlitky nebo výlisky.
Asi nebyl jediný...
V roce 1761 se do výroby nůžek ve své manufaktuře pustil Robert Hinchliffe z anglického Sheffieldu. Zasloužil se o novou technologii, která umožňovala části odlévat a posléze upravovat a spojovat. Díky této technologii bylo možné nůžek vyrobit velké množství relativně levným způsobem. Hinchlife učitě nebyl jediný, ale jeho jméno se objevuje téměř v každé zmínce o historii tohoto nástroje.
Oranžová je dobrá
obrázek z archivu ireceptar.cz
Pokud doma najdeme nůžky s oranžovými plastovými rukojeťmi, které nejsou od Fiskars, pak je to padělek. Finská společnost má totiž chráněnou i barvu. To bylo tak: Ve frmě se zkraje šedesátých let rozhodli, že dosud vyráběné nůžky revolučně zdokonalí, vývojem byl pověřen designer Olof Bäckström (1922–1998), udělal nákresy a se spolupracovníky se pustil do prototypů. Zlepšil ergonomii, která vycházela z potřeb uživatelů (to však nebylo nic neočekávaného, frma založená už v roce 1649 takhle postupovala i u jiného nářadí), ale hlavně navrhl plast na rukojeti, což nikdo předtím neudělal. Chtěl je mít černé, červené nebo zelené. Jenže když přišel do dílny, obsluha zapomněla, že je v tavném zásobníku zbytek oranžové hmoty z předchozího lisování a zpočátku ji vstřikovala do formy s prototypy. Designer pak vedení vedle tří plánovaných ukázal i oranžové nůžky a legenda byla na světě.
