Proč máme houbaření tak rádi?
Zdroj: Volodymyr TVERDOKHLIB/Shutterstock.com

Jak jsou na tom s houbařením jiné evropské národy? Kdo houby sbírá a kdo ne

Vstát za svítání, natáhnout gumáky, nezapomenout košík, nožík a kapesní atlas hub a probádat kus lesa s palčivou otázkou „Už rostou?" To je houbaření, které je považováno za český fenomén a rodinnou aktivitu. Jsme opravdu národ houbařů? Jak jsou na tom okolní země?

Zdroje: www.blesk.czwww.i60.czwww.denik.czwww.idnes.cz

Proč máme houbaření tak rádi? Podle mykologů nám připomíná sport nebo rovnou lov. I díky sociálním sítím máme možnost se pochlubit a předhánět se. Navíc, tato aktivita není nijak zvlášť fyzicky náročná a mohou ji provádět lidé od 0 do 100 let téměř celoročně. Houby také rostou v lese zdarma a dají se z nich vytvořit lahodné a vydatné pokrmy.

Slované a houbaření

Říká se, že se Slované narodili s košíkem v ruce a Češi rovnou v něm. To potvrzuje i Jan Borovička z České mykologické společnosti. „Alespoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby. A oproti Rusku nebo Polsku, kde je to bráno spíše obchodně jako přivýdělek, tak pro nás je houbaření de facto národním sportem. Každý si sbírá na svém písečku pro sebe." A není divu, v období válek a chudoby bylo „maso chudých" téměř jedinou potravinou, která se dala lehce v lese najít a zkonzumovat.

Říká se, že se Slované narodili s košíkem v ruce a Češi rovnou v něm. Říká se, že se Slované narodili s košíkem v ruce a Češi rovnou v něm. Zdroj: Maria Sbytova/Shutterstock.com

Zázračné houby

Metodou pokus-omyl naši keltští a slovanští předci zjistili, které houby se dají bezpečně jíst, a kterým je dobré se vyhýbat. Vášeň pro říši hub však sahá ještě dál do historie. Podle autorů amerického dokumentu Zázračné houby z roku 2019 jsme se jako druh vyvinuli tak rychle jen díky houbám. Halucinogenní a další účinky jedovatých hub měly podpořit myšlení, fantazii a řeč.

Češi a houby

O užitečnosti hub učili hlavně venkovští učitelé 19. století a vychovávali tak amatérské mykology. Asi největší podíl na roznícení celonárodní houbařské vášně mají František a Miroslav Smotlachovi. Ti už v roce 1909 otevřeli bezplatnou mykologickou poradnu, začali vydávat odborný časopis a v roce 1921 založili Československou mykologickou společnost. Po vydání Atlasu hub jedlých a nejedlých už českému národnímu sportu nic nebránilo. Ten by však nebyl tak rozšířen, kdybychom neměli ideální klimatické podmínky. „Široké paletě hub nahrává v naší zemi různorodost podloží, jsou tu nížiny i podhůří, bažiny i suchá místa. Důležitá je právě příhodná pestrost biotopu," vysvětluje mykolog Jiří Baier.

V Rakousku je zase zakázáno chodit na houby ve skupinkách. V Rakousku je zase zakázáno chodit na houby ve skupinkách. Zdroj: Viktor Voroshilov/Shutterstock.com

Které národy sbírají houby

Existují tedy národy, které by byli do hub tak nadšení jako my? Podle historiků a mykologů ne. Houby mají v oblibě Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Slovinci nebo Srbové. Do lesa za účelem sběru hub pro vlastní užitek však téměř nechodí. Houby se totiž staly spíše možností přivýdělku. Především u Poláků představuje prodej hub živobytí pro celé oblasti s vysokou nezaměstnaností. Ostatní země ke sběru plodnic blízko nemají. V západní Evropě totiž existují omezení týkající se povoleného množství posbíraných hub.

V Německu si mohou lidé odnést maximálně 2 kg. V Rakousku je zase zakázáno chodit na houby ve skupinkách. Osamocený houbař si může nabírat pouze 2 kg a to od 7 do 19 hodin. Omezení nebo poplatky jsou i v Itálii, Francii nebo Belgii. Úplný zákaz sběru platí v Nizozemsku. A co severské země? I když tam rostou houby „jako po dešti", místní je nesbírají. Proto se ve Finsku, Švédsku a Norsku rozmohl obchod s houbami, které sbírají přistěhovalci nebo turisté. Sběr začíná být tak masivní, že Seveřané uvažují o úpravě legislativy a ochraně svých lesních pokladů.

Akční letáky