Většina z nás plastové láhve vyhazuje. Výtvarnice Veronika Richterová je už řadu let vybírá z kontejnerů a využívá jako materiál pro svou tvorbu. Třeba plovoucího třímetrového krokodýla z více než sto sedmdesáti láhví. S manželem, známým grafikem Michalem Cihlářem, žijí v nenápadném domku za Prahou – poznáte ho podle stromu ozdobeného PET láhvemi. Vedle profese a dvou dcer (Noemi a Kiki) je spojuje vášnivé sběratelství.
Výtvarníci a sběratelé
Veronika už jako malá holka sbírala lžičky od zmrzliny z NDR. Měly různé tvary, barvy i jména. A také staré klíče a vodovodní kohoutky. Michal byl zase jedním z největších sběratelů obalů od žvýkaček v republice.
Dnes se oba mohou pochlubit sbírkami
- 1800 pet láhví z 58 zemí světa, které občas vystavují a pro něž chtějí zřídit muzeum,
- nálepek od banánů,
- předmětů a fotek ve tvaru srdce,
- tašek,
- vařičů,
- nejrůznějších trojic…
A také společně hromadí zážitky, které si vozí z cest po vzdálených koutech světa, jako je Kambodža, Kuba, Indie a další země.
Veronika Richterová
Oba výtvarníci pracují doma a život v klidu a v přírodě si moc pochvalují, přestože dřív byli typicky městskými lidmi. Prošli i etapou zahrádkaření, dnes se však na trávníku před domem válejí petky.
Jak to začalo
Veronika Richterová (ročník 1964) vystudovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, věnovala se malbě, keramickým mozaikám, vytvářela sochy z ohýbaného plechu, které pak smaltovala. Pracovala i se dřevem. Podvědomě však hledala nový netradiční materiál, až došla k použitým lahvím z polyethylentereftalátu − k všeobecně známým, recyklovatelným PET lahvím čili petkám.
„Úplně poprvé jsem se s nimi setkala po revoluci na koleji v Paříži, kde jsem si z nich vyráběla jednoduché nádobí – skleničky, hrníčky. Pak jsem z nich pro dceru skládala šuplíčky na hračky. Ale netušila jsem, že s nimi budu někdy pracovat jako s výtvarným materiálem. Pili jsme hlavně vodu z vodovodu, minerálku jsme kupovali ve skle,“ líčí sympatická výtvarnice.
Až když v obchodech došlo k explozi petek, Veroniku napadlo láhev od Magnesie nesešlápnout a nevyhodit. Trochu ji zdeformovala teplem a zjistila, že lze snadno změnit její tvar. Myslela, že půjde třeba i nafukovat, ale tudy cesta nevedla. Láhve se naopak smršťují a nelze je slepovat, což je velké omezení.
„Ale zase se s nimi nenadřu jako s plechem nebo dřevem. K plusům patří i nerozbitnost a vlastnosti podobné sklu, které mě vždycky lákalo.“
PET Lemčík hedvábný
Dnes tvaruje pružný odpadový materiál s libozvučným názvem polyetylentereflát horkovzdušnou pistolí a nůžkami do zcela nových významů a kromě zručnosti uplatňuje fantazii i smysl pro humor.
„Na začátku mám většinou jasný záměr, ale ne vždy mně plast dovolí přesně to, co chci. Trvalo dlouho, než jsem se naučila ho aspoň trochu ovládnout.“ Zrodil se tak úplně nový styl PET art.
Poklady z kontejnerů
V okolí už vědí, že Veronika, přestože obchází skládky a žluté kontejnery, není bezdomovec. Láhve si vozí z celého světa, posílají je i kamarádi. Největší úrodu poskytují země, kde ještě neslyšeli o ekologii a láhve lze volně lovit v moři, na plážích, v houští. Naopak třeba pořádkumilovné Německo je z tohoto pohledu zemí značně nehostinnou.
Jen na výrobu krokodýla spotřebovala Veronika přes sto sedmdesát láhví.
„Vynález petek považuji za vynikající a ohromně užitečný. Problém je v chování lidí a nadbytku tohoto zboží. Stále se objevují nové limitované série, jiné zanikají, konkurenční firmy se předhánějí v nápadech. Hlavně v létě napjatě čekám na novinky. Každá země má svá specifika.
Vzpomínám, jak mi kamarádka přivezla z Itálie jako zjevení dvě krásné růžové petky. Jednu jsem rozstříhala a vytvořila z ní květy na benátském zrcadle, druhou jsem schovala.
Italové jsou mistři designu, estéti. Mají celou škálu regionálních výrobců a dávají si záležet na originalitě. Skandinávské láhve mají strohé, střízlivě vybroušené siluety, zatímco třeba moldavské hýří tvary připomínajícími báně pravoslavných chrámů. Thajské láhve se honí za nedostižným vzorem – Japonskem, zatímco Ukrajina hbitě kopíruje rakouské…“
Skleník pro firmu Eko–kom z 1100 použitých lahví a kanystrů
Právě ze zjištění, jak rychle se petky mění, vznikl nápad vytvořit muzeum: „Je zajímavé sledovat proměny designu. Do muzea ukládám po jednom exempláři od každé láhve – zajímají mě tvary, nikoli etikety.“
Kudy dál
Svou plastovou tvorbu představila Veronika Richterová od Košic po Zimbabwe. Vystavovala v Brémách, Budapešti a Benešově a v hlavě nosí plno dalších projektů. Pamatuje si i několik let, kvůli čemu si tu kterou láhev přinesla.
V petu realizovala už i divadelní scénu v Divadle Na zábradlí k představení Milada, vytváří kostýmy, masky, šamanské artefakty a hudební nástroje na své vernisáže, zrcadla nebo „křišťálové“ lustry, například pro taneční sál v Úněticích.
Kostýmy a bubny pro vernisáž
Jistě i díky ní získává PET materiál na popularitě a stále častěji s ním experimentují další odvážlivci. Vznikají z něj vory, lodě, pracuje se s ním ve školách… Vzhledem k nezničitelnosti plastů se možná budou jednou vědci radovat z objevení petkrokodýla nebo chrousta stejně jako my dnes třeba z kostry dinosaura.
Foto Michal Cihlář a autorka
