Měsíčnice (Lunaria) se jako okrasná rostlina pěstuje po celé Evropě i v Severní a Jižní Americe. Latinský název v překladu vyjadřuje její podobnost s Měsícem, konkrétně tedy její bílé zralé šešule. K nám se dostala okolo roku 1819. Například v jihovýchodní Evropě roste i volně v přírodě. Jako stanoviště preferuje zastíněná místa v lese, na zpustlých zahradách i ve skalách a roklích.

Dvouletá měsíčnice se množí samovýsevem

U nás se z devadesáti procent pěstuje dvouletý druh měsíčnice roční (Lunaria annua). Rostlina je vyšší, vzpřímená, s větvenou lodyhou. Plodem jsou až 5 cm dlouhé, zploštělé eliptické šešule, kterým se lidově říká Jidášovy penízky.

  • Semena můžeme stejně jako u ostatních dvouletek vysévat v létě, běžnější ale je jarní výsev přímo na stanoviště.
  • V dalších letech už se rostlina na stanovišti velice snadno udržuje samovýsevem.
  • Patří do čeledi brukvovitých a květy připomínají tvarem i barvou květ večernice, oproti ní ale nevoní.

Využití dekorativních suchých plodů

Pro aranžérské sušení sklízíme kompletní květní lodyhy, které použijeme celé, nebo později podle potřeby „penízky“ odlomíme. Na sklizeň počkáme až do té doby, kdy jsou šešule bílé, nenecháváme je ovšem na záhonu zbytečně dlouho, pak mají tendenci k praskání. Plody lunárie určitě dobře využijeme do zimních a zejména vánočních aranžmá.