Jsou evidentně dokonale sehraní nejen jako herečtí kolegové, ale především jako manželé, parťáci a rodiče dvou dospělých dcer. Do jejich rodiny nedávno přibylo štěně, které jim prý život obrátilo vzhůru nohama. Stihli jsme však probrat i jejich vyvýšené záhony, Simonino bylinkové kouzlení nebo to, jak spolu rádi tráví volný čas.

Barunka je váš první pes?

Simona: Ne, to je už naše třetí labradorka. První, černá, s námi byla šestnáct a půl roku. Béžová labradorka Amálka taky zemřela v požehnaném věku, letos v lednu. A my jsme věděli, že tu ránu musíme zacelit. Barunkou.

Předpokládám, že díky štěněti jste se chtě nechtě museli přepnout od těch smutných myšlenek do reality, že?

Simona: To ano. Barunka je roztomilá. Ale je to náročné. Ještě jí nebyly ani tři měsíce, takže je jak mimino. Umí už sice sedni a ke mně, ale dělá loužičky padesátkrát denně. Nosíme ji ven, na zahradu, aby se to učila, ale ona má asi pocit, že zahrádka s jejími hračkami je prostor pro hraní, a ne pro loužičky a bobky.

 Jak péči o psí mimino – jako dva vytížení herci – zvládáte?

Václav: Netušili jsme, že to s tou naší předchozí labradorkou Amálkou bude tak rychlé a že pak budeme mít hned štěně, takže jsme už měli dopředu naplánovanou práci. Museli jsme proto vzít diář do ruky nejen my, ale i naše dcery, a vlastně jsme ty „služby“ rozplánovali po hodinách. Dneska zůstane poprvé sama doma, asi hodinu a půl, tak uvidíme, co tady zdevastuje.

Patříte mezi lidi, kteří dlouhé procházky se psem berou jako součást životního stylu, nebo jdete okolo bloku a domů?

Simona: Barunka ještě nemůže ven, protože nemá komplet očkování, zatím je jen na zahradě. Ale na ty každodenní dlouhé procházky už se těším. Vzhledem k tomu, že Amálka byla poslední dva roky nemocná, tak jsem si jich moc neužila, ale už mi dost chybí. Doufám, že mi Bára nebude utíkat za zajíci.

Václav: Amálka byla klidná, vykazovala znaky, že pocházela z chovné stanice, kde cvičili i vodicí a asistenční psy. Barunka zatím vypadá, že bude pěkně svéhlavý divočák.

Jak teď vypadají vaše dny s Barunkou?

Václav: Domácnost je momentálně úplně vzhůru nohama. Já to už trošku hůř zvládám, protože hodně pracuju, a když mám zrovna volno, tak na mě vyjde služba. Nemůžu jít ani na kolo, jen se dívám, jak nám tady mizí zbytky nábytku, hledám bačkory, šlapu v loužích, peru smradlavý hadry… Mně už v podstatě trpělivost došla. Třeba před pár dny jsem moderoval ples, manželka mi vyžehlila nádhernou sněhobílou košili do smokingu. Vyrážel jsem na poslední chvíli, spěchal jsem, abych stihl taxík, tu sněhobílou košili jsem si na ramínku nesl jako svatý grál, ještě jsem potřeboval do koupelny a nevšiml jsem si, že jedna z dcer hodila na topení pročuraný, nevypraný, páchnoucí hadr. Na chvíli jsem si na to odložil košili a pak jsem strávil smradlavý ples po boku primátora Prahy a dalších významných osobností. Úplně fyzicky jsem cítil, že se na mě lidi tak divně koukají, protože kombinace Armaniho se štěněčí močí není nic, co by měl člověk společensky vykazovat v budově Národního muzea.

Simona: My jsme noční ptáci, což je dané i naším povoláním, a Barunka vstává kolem šesté, což je pro nás hrozné. Mám to s ní jak s dítětem, jakmile se ráno pohne, vyskočím z postele, abych s ní byla co nejrychleji na zahradě a aby se konečně naučila, že loužičky se dělají tam. A včera ráno to byla scénka Buster Keaton hadr: V jedné ruce držím štěně, protože vím, že takhle loužičku neudělá, v druhé ruce župan, takže musím přehodit psa nejdřív do jedné, pak do druhé ruky, abych se oblékla. Dole v předsíni potřebuju vzít pokroutky za odměnu, jsou v igelitovém sáčku se svorem, takže tam strčím ruku a už mi nejde vyndat. Mávám rukou s navlečeným pytlíkem, kterého se sice zbavím, ale všechny pokroutky se z něj vysypou. A pes chce na zem za pokroutkami. Držím ho, beru si na sebe ještě vestu, abych venku nezmrzla, přehodím si psa, načež se mi jedna ruka zabodne do kapsy a já jsem tam jak netopýr. Musím se dostat přes dvoje dveře, obout se, různě se u toho krčím, ohýbám a přehazuju psa z jedné ruky do druhé jak bramboru. Ještě že chodím na jógu. Občas mám dojem, že zkouším nové jógové pozice.

Václav: S Bárou to není lotosový květ, ale pozice rozespalý labrador.

Bydlíte v domě se zahradou. Patříte mezi ty, kteří si dům rádi opečovávají sami, nebo to necháváte na profesionálech?

Václav: Já jsem nešika obecně, a navíc mi chybí trpělivost. Kutil musí vykazovat aspoň základní znaky rozvahy a plánování, co chce udělat. Já vím, co má být na konci procesu – že chci třeba dosáhnout toho, aby zase někde něco svítilo. Aby věci fungovaly. Ale z principu své povahy to nemůžu udělat tak, že to budu vymýšlet a pak za týden konat. Já to chci mít hned, okamžitě.

Simona: Kdežto já jsem ve znamení Vah, vše dlouho promýšlím, a když se mi to pak podaří dotáhnout, je to většinou perfektní, protože to bylo promyšlené. Ale ta odvaha rozhodnout, že se to začne dělat zrovna teď, to mi chybí. Na rozdíl od Vaška.

Václav: Takže výsledek je tragický v obou případech, protože buď to v případě manželky není vůbec, anebo když se do toho vložím já, je to obvykle tak strašně blbý, že se pak čeká na příjezd profesionála… A do toho jsem bordelář. Když nemůžu najít křížový šroubovák a vím, že někde v tom baráku je, stejně sednu do auta a jedu do Hornbachu, takže jich máme doma asi 36. Takže pokud jde o čtenáře vašeho časopisu, nejsem dobrý příklad. Můžu snad jen inspirovat v tom mém nadšení pro věc, ale výsledky jsou tristní.

Simona: Ale občas se ti něco podaří.

Václav: Občas jo. Třeba posekám trávu. Ale pokud jde o elektřinu, je vůbec zázrak, že jsem ještě tady. V mnoha částech domu jsem instaloval vypínače a teprve po třiceti letech mi někdo vysvětlil, že existuje fáze a nulák. Mně to bylo jedno. Stačilo mi, když jsem odpojil jističe a namontoval zásuvky, mnohokrát prý obráceně… Nevím, možná i proto máme nižší spotřebu elektrické energie. (smích)

Baví vás zahrada?

Václav: Máme ji rádi, ale nejsme typičtí zvelebitelé. Covid nás v rámci zahrady inspiroval k různým věcem, takže jsme si třeba pořídili dneska moderní vyvýšené záhony.

Simona: To byl můj nápad. Hledala jsem, jaké jsou možnosti. Ty dřevěné mi připadaly dost drahé, ale pak jsem na na internetu objevila vyvýšené záhony z vlnitého plechu, a jsou skvělé. Máme dva. Kamarádi zahradníci nám pomohli s jejich založením, máme v nich velmi kvalitní zeminu, loni jsem si dělala i vlastní kopřivovou jíchu, kterou jsem to prohnojila, a výsledky jsou fantastické.

Co pěstujete na vyvýšených záhonech?

Simona: Zeleninu – třeba saláty, dýně a další. Všechno skvěle roste. Dříve nám to většinou zlikvidovali slimáci, ale do těchhle vyvýšených záhonů se nedostanou. A mám tam taky bylinky. Tymián, rozmarýn, pažitku, petrželku, bazalku. Loni z ní nevyrostl keř, ale strom. Už jsem nevěděla, co s ní, takže jsem dělala bazalkovou sůl, pesto, zamrazila jsem ji… Mezi bylinky a zeleninu sázím i různé kytky, loni třeba měsíčky, takže ten záhon je pestrý a sám o sobě vytváří na zahradě krásný objekt. A jinak léta pěstuju rajčata, která rostou v kyblících podél domovní zdi a okolo mám zasázené trvalky.

Simono, zmiňovala jste bylinky. Jak je využíváte?

Ty ze zahrady většinou v kuchyni. Ale jinak jsem se o bylinky vždycky zajímala a sbírala je. Během covidu jsem se do toho pustila ve velkém. Sušila jsem, zkoušela jsem různé tinktury, mastičky, ale dnes už sbírám jen to, co doma využijeme – mívám nasušených tak patnáct druhů. Sbírám je za Prahou, na místě, kde je naprosto čisté prostředí: mateřídoušku, řebříček, maliník, jahodník, lípu, heřmánek, bez nebo vojtěšku… Suším taky šeříkové květy, které jsou skvělé třeba na bolesti hlavy, dělám sirupy ze smrčí nebo z pampelišek.

Václav: Recept na tinkturu nebo sirup není z mého pohledu úplně snadný, ale Simona s tím má trpělivost, a tak je výsledek skvělý. Mám třeba moc rád kopřivu ve všech jejích podobách. Ať už jako bylinný čaj, nebo třeba na vlasy. Manželka dělá z kopřiv taky bylinný sirup. V létě z něj dělám fantastický ledový čaj: Nakrájím hodně bio citronu, přidám snítku máty a kopřivový sirup. Nedávno jsem jel ze zájezdu a chytly mě křeče v žaludku. Tak jsem se spojil se svou bylinnou lékařkou, a když jsem přijel, měl jsem uvařenou bylinnou směs. Za hodinu jsem o křečích nevěděl. Na bylinky nedám dopustit. Ale jsem jen v roli uživatele. Simona to má jinak. U ní je to dovednost, kterou se ale člověk nenaučí, pokud ji v sobě nemá. Jdeme po louce, a zatímco já vidím, že mám pod nohama něco zeleného, Simona se každých pár vteřin zastaví a vidí nějakou bylinku. Nebo tahá čtyřlístek, Já jsem za svůj život nenašel ani jeden kromě toho s Bobíkem a Myšpulínem, co mám v knihovně.

Co děláte, když máte oba volno? Trávíte čas spolu a věnujete se nějakým společným zájmům?

Simona: Máme jeden velký společný koníček, a to kolo. Bydlíme na kraji Prahy, sjedeme z kopce dolů a jsme v údolí Divoké Šárky, kde mimochodem roste medvědí česnek, který taky sbírám. Na kolech jsme rádi, bereme je s sebou třeba i na hory.

Václav: A teď se taky spolu hodně věnujeme kynologii. To nás hodně spojuje. Čtyřiadvacet hodin denně.

Simona: A pokusili jsme se zaplatit si trenéra golfu…

Václav: Počkej, to je špatná formulace – my jsme si zaplatili trenéra golfu a pak jsme se pokoušeli se tam dostavit. Máme ještě pár předplacených lekcí, ale na golfový důchod to nevidím.

Simona: Já na to nemám moc schopností. Ale chtěli jsme to zkusit. Říkali jsme si, že díky golfu bychom na stará kolena mohli trávit více času v přírodě a že teď je nejvyšší čas začít.

Václav: Zatím to vypadá, že bychom mohli jezdit na turnaje jako komická vložka, pro pobavení ostatních hráčů.

Dříve jste v médiích mluvili o vaší lodi v Praze na Vltavě. Máte ji ještě?

Už ne. Měli jsme ji roky, užívali jsme si ji, dost nás spojovala. Ale provoz na Vltavě v Praze zhoustl, objevily se rychlé lodi, které nemají ve městě co dělat, a tak to pro nás postupně začal být spíš adrenalin než pohoda. Měli jsme stařičkou loď, která nemohla soutěžit s pražskými parníky, přišlo taky pár karambolů a pak to asi osud tak nějak zařídil po svém. Ucpala se pumpa, co odčerpává vodu z podpalubí, loď šla přes noc ke dnu, a když ji kamarádi vytahovali, zlomila se vejpůl. Prodal jsem ji nějakým nadšencům a musím přiznat, že to byla docela úleva. Vzpomněl jsem si tehdy na staré moudro lidí od vody, co mi říkali: Pamatuj si, Václave, loď ti udělá radost dvakrát v životě, poprvé, když si ji koupíš, a podruhé, když se jí zbavíš.

Jak to bylo s vaším včelařením?

Simona: Měli jsme velké výsledky, protože včeličky měly tady na Hanspaulce pestrou pastvu. Mohly létat po zahrádkách, po parcích, jsou tady borovice, akáty, takže jsme měli prvotřídní med.

Václav: Ale pak přišla žihadla, což bylo normální, ale nebylo normální, jak jsem na ně reagoval. Skončil jsem na pohotovosti, bylo to důrazné varování. Takže včely musely z domu, od té doby mám u sebe neustále léky jako první pomoc a je ze mně alergik. Což mě hrozně štve a je to nespravedlivé. Kdybych včelařil z donucení, nebo mě poštípaly sousedovy včely, tak neřeknu. Ale já jsem o vlastním včelstvu snil celý život, a když to bylo možné, šel jsem do toho. Navíc to ve mně bohužel vypěstovalo panickou hrůzu ze všeho, co bzučí, protože jsem posera a hypochondr.

Jste spolu propojení v různých pracovních projektech – je to výhoda, hrát po boku partnera, nebo to naopak může být v něčem kontraproduktivní?

Simona: Dlouhé roky jsme byli každý v jiném angažmá. Pak jsme si řekli, že dál už chceme pracovat jen s lidmi, které máme rádi, hrát věci, které nás těší, a tak se nám splnil sen. Děláme, co nás baví, a navíc jsme taky pány svého času.

Václav: Z pohledu jinak dost nevděčné herecké branže si dopřáváme ten největší luxus, co si člověk může dovolit. Taky nám to trvalo, než jsme se k té společné cestě dostali. Dlouho jsem hrál v Semaforu, a když jsem tam skončil, začal jsem na volné noze dříve než moje žena. Byla jen otázka času, než se tak rozhodne i ona. A když jsem pak už mohl využít té vzácné příležitosti, že si mohu dovolit navrhnout nějakou práci pro nás oba, do které chceme jít společně, uvědomoval jsem si, že to je takové privilegium, které musíme opravdu kvitovat s povděkem. Protože my jsme se předtím moc nevídali. Já jsem byl pořád pryč, a když jsem byl doma, tak Simona učila ve škole nebo dabovala. Teď ten pracovní čas můžeme trávit společně.

Simona: Když spolu hrajeme zájezdové představení mimo Prahu, velice často to kombinujeme i s tím, že ve městě, které se nám líbí, ještě zůstaneme. Třeba jako teď v Olomouci. Spojili jsme si to pracovní s naším soukromým životem.

Na jaká představení byste pozvali naše čtenáře?

Simona: Dvě představení hrajeme v Komorním divadle Kalich – Za dveřmi kanceláří a Butch Cassidy a Sundance Kid (western z Bohnic). V pražské Viole spolu hrajeme Volnost, rovnost, gastronomie. Já ještě vystupuji v Divadelní společnosti Indigo Company a Vašek s námi občas hraje v Dokonalé svatbě.

Václav: Před časem jsme měli možnost s našimi diváky oslavit čtyřicet let naší společné cesty životem, což byla taková beseda, naše osobní vyprávění, odlehčené vzpomínky, příhody, což diváky dost zaujalo, a tak jsme na to navázali a jezdíme s tím po celém Česku. Lidi se chtějí bavit, a ne řešit psychologická dramata, na která mohou případně jít do jiných divadel. Díky tomu našemu povídání máme příležitost zavítat i do menších měst a obcí a můžu vás ujistit, že do těch nejmenších vesnic se těšíme nejvíc. Protože ti diváci se na nás těší. Nemusí jich být 800, ale přijde pár lidí a jsou to taková příjemná setkání, která člověku vrací naději do života, že nejsme všichni jen naštvaní anebo neustálí stěžovatelé si na nějaké okolnosti. Utvrzuje mě to v tom, že se pořád ještě umíme bavit, projevit si vzájemně sympatie, být nějaký čas spolu a rádi, a nikoli že si jen okopáváme kotníky v anonymních diskusích na internetu anebo že na sebe pořváváme pitomá hesla, co stejně nic nezmění. Jsem zkrátka přesvědčený, že je vždycky lepší se na svět dívat s určitou mírou optimismu a tyhle diskuse nám to umožňují.

Simona: Vaškův „koptimismus“, jak se říkalo u nich v rodině, mě prostě nikdy nepřestane bavit.

Související články

Zdroj: časopis Receptář