Rozhovor Aleš Háma: Přírodě jsem vděčný za mnohé

Aleš Háma byl pro mě donedávna především pohotový a vtipný moderátor, hudebník a výborný herec. Věděla jsem, že ho baví myslivost, rybaření a zahrada.

Že je však pro něj vztah k přírodě a všemu živému i neživému v ní tak zásadní a určující, jsem netušila. Tohle téma se prolínalo celým rozhovorem, a kdyby byl prostor v časopisu nafukovací, mohli bychom ho asi rozvíjet donekonečna.

Co se vám s pojmem příroda bezprostředně vybaví?

Pro mě je to zásadní, důležitý vztah. Rodiče mě vlastně vychovávali v přírodě, trávili jsme spoustu času na chalupě v Krušných horách a já jsem přírodě za mnohé vděčný. Vždycky pro mě například byla skvělý zdroj při výchově dětí, když jsem jim mohl v reálu ukazovat, co k čemu vede, jak se má člověk k přírodě chovat a proč. Říkal jsem klukům: Chovejte se k přírodě tak, jako byste byli její součástí, a ne že jste tady na návštěvě.

Co konkrétně jste syny učil?

Aby třeba vnímali, co se v lese odehrává. Jak se příroda chová. Proč zvířata dělají určité věci. Jak spolu všechno souvisí, ať už je to vodní, nebo lesní prostředí, a jedno bez druhého odděleně jako solitér nemůže fungovat.

Kde všude jste sbíral své znalosti o přírodě?

Mám opravdu velké množství kamarádů a přátel, kteří o přírodě vědí mnoho, protože jsou lesníci, rybáři, nebo zkrátka žijí a fungují v rámci přírody a umějí si třeba povídat se zvířaty. Já už s některými taky, ale úplný machr na to nejsem, byť bych o to stál. Ale ať už jsem byl na rybách, na treku v horách nebo s dětmi na vodě, vždycky jsem si všímal stop zvířat, schránek od hmyzu, přemýšlel o souvislostech, co se děje a proč. Takže s myslivostí jsem nezačal kvůli tomu, že bych chtěl lovit, ale že jsem chtěl víc porozumět zvířatům, jejich chování a přírodě vůbec. A stalo se to úplně náhodou: Po čtyřiceti letech jsem narazil na bývalého spolužáka z dramaťáku, Petra Joo, který mě vtáhl do té reálné myslivosti.

Jak jde vlastně dohromady láska k přírodě a lov zvířat?

Princip je stejný jako u našich dávných předků, kteří nikdy nezabíjeli zvířata jen tak pro zábavu. Když ulovím zvíře, stoprocentně ho zpracuji se vším všudy, takže zbude jen hromádka bílých, ovařených kostí, které by se samozřejmě daly ještě zpracovávat, kdyby člověk chtěl. Dala by se vydělat i kůže, ale to nedělám. Ale co se masa týče, v tom mám úplně čisté svědomí. Co nesníme a nevejde se do mrazáku, z toho udělám konzervy, klobásky nebo salámy. Ulovit a zpracovat zvíře je pro mě jako svátek.

Kolik kusů zvěře za rok ulovíte?

Asi tak čtyři kusy velké, spárkaté zvěře. Taková péče o les je samozřejmě nutná, je to tak jako se zelení na zahradě – máte ji ráda, ale musíte do ní občas sáhnout, protože by vám přerostla přes hlavu. Pokud nechcete mít prales, musíte občas řezat, stříhat, hnojit, zkrátka pečovat. V rámci lesa jde o stejný systém. Aby se zvěř nepřemnožila, musíte ji redukovat. Když je to možné pomocí lovu, kdy se zvíře do poslední chvíle pase a pak jeho život skončí v setině sekundy, považuju to za nejhumánnější způsob.

Jak to vypadá, když se vydáte na lov? Čekáte, nebo chodíte lesem?

Lov může být stacionární, to znamená, že sedíte někde na hromadě nebo na posedu a čekáte. Třeba srnci jsou teritoriální, mají svoje místa, kam se vracejí. A pak jsou stezky, po nichž zvěř většinou chodí na louky a nad ránem zatahuje zpátky do lesa. Tam se stopuje. To se týká jelení, daňčí a další zvěře až na prasata, to jsou tuláci. Lítají po lese a hledají, co je kde k snědku. Na podzim žaludy, bukvice a v místech, kde je měkká, vlhká ornice, strašně rádi vyhrabávají různé larvy. Člověk se prostě musí naučit, kde zvěř hledat, musí se naučit pochopitelně stopy a odhadnout jejich stáří. Ale mě nejvíc ze všeho baví procházení – šoulání lesem, když jde člověk s rozbřeskem, vnímá všechny zvuky a vůně. Většinou je krásně vlhko a dobře se dýchá. Slunce vychází, příroda se probouzí a z absolutně hrobového ticha se les najednou během půlhodiny rozeřve do strašného brajglu. Během šoulačky jsem třeba viděl snad hodinu narozené srnče. Bylo ještě celé mokré, upatlané, sotva stálo a máma ho učila, jak na to. Takové okamžiky, to je radost. Pro mě je myslivost o tom, že člověk víc pozoruje, než loví.

Myslivost je taky o vábení zvěře. Ovládáte to?

Umím třeba pískat na srnce v říji tak, aby přiběhl. To pískání napodobuje zvuky, které vydává srna, aby přilákala srnce. Je to 63 dní poté, co porodí srnče a ona má znovu ovulaci. Děje se to jen několik málo hodin a srnci se z toho můžou zbláznit. Soupeří mezi sebou a vyhánějí se ze svých teritorií. Vábení nejdřív většinou přiláká mladé, nevybouřené jedince a je poměrně těžké vytáhnout z lesa toho starého srnce, který je právě určený k lovu. Vábení jelení zvěře, to zase znamená troubení, to je takové komické.

A krásně se dá taky přivábit káně, protože je hodně teritoriální, hájí si to své, a když na něj zapískáte, přiletí se strašně naštvané podívat, co jste za vetřelce. Liška se dá snadno přivábit, když vřeštíte jako zajíc v úzkých. Přijde za vámi třeba na tři metry daleko. U nás v Krušných horách třeba liška neškodí, protože tam nejsou bažanti ani zajíci, takže není proč ji lovit. Ale kamarádi, kteří chovají koroptve, bažanty a zajíce, berou samozřejmě lišku jako škodnou. Takže jim občas s tou liškou pomáhám. Někdy je taky potřeba používat selský rozum, ale mám pocit, že ten se nějak vytrácí jak z myslivosti, tak z jiných lidských činností.

Mnohem dřív než myslivec jste byl rybář. Kdy jste s rybařením začínal?

V šesti letech, v létě 1979. To místo si přesně pamatuju: Bylo to na Nové řece u Hamru, u Třeboně. Cvikrovi ze statku měli syna, už nevím, jak se jmenoval křestním jménem, a ten mě vzal poprvé na ryby. Nejdřív jsme v hnoji nasbírali žížaly a pak jsme šli na pytlačku pod jez. Tam jsem chytil svého prvního okouna. V nadsázce vždycky říkám, že to bylo obráceně, že on si chytil mě. Pak jsem od dědy dostal jeho staré rybářské cajky, začal jsem chodit do rybářského kroužku a prostě už jsem chytal.

S vaší ženou Gábinou hodně cestujete. Prolíná se vám někdy s vašimi cestami i rybaření?

Někdy ano. Třeba v Amazonii, ve městě Puerto Maldonado, jsme rybařili na řece Madre de Dios. Chytili jsme takové čudlíky, ale byla to zábava. Letos letíme s manželkou na dovolenou za mými kamarády na Aljašku, k Yukonu. A tam nás rybaření nemine. Pstruzi, lipani, můj syn tam loni chytil i lososa. Jsem zvědavý, jak se Gábina postaví k muškařskému prutu. Ale vzhledem k tomu, že je pohybově nadaná, určitě jí to půjde.

Sníte o nějakém parádním úlovku?

Ne, nejsem trofejní typ. To jsem v sobě nikdy neměl. Nemám potřebu čekat dvanáct hodin na jednom místě na tu velkou rybu, která tam někde údajně je. Radši chodím řekou. Ale i tak mám trofejní ryby, devětadevadesáticentimetrového candáta nebo krásného lipana – čtyřicet osm centimetrů, což je docela unikát.

Promítá se váš vztah k přírodě a respekt k ní také do péče o vaši zahradu?

Jediné, co hnojím syntetickým hnojivem, jsou čtyři muškáty před domem. Protože ty nejíme. Jinak si každý rok z obrovského pytle kopřiv připravuju jíchu, mám ji asi v osmi kýblech a postupně ji ředím. Vylepšuji ji ještě slepičincema. Což je pak teda strašný puch. Vašek Kopta mě za to nenávidí, protože jeho žena Simona podle mě připravila jíchu i se slepičincema, ten obrovský sud s jíchou postavila vedle vířivky a Vašek to čuchal celé léto. Ale se zahradou to dělá neskutečné divy. Jedu ji už třetí rok. Občas si taky někde obstarám hnůj, ten pak vezu na střeše svého starého auta, a když mě pak třeba chytne bouřka, na střeše 100 kilo hnoje, tak řidiči v autech za mnou mají opravdu strašnou radost. A používám taky zelené hnojení, kdy po sklizni sázím ještě luštěniny a pak je zapracuju do záhonu.

Četla jsem, že jste taky nadšený kompostovač.

Kompost je zásadní věc. V rohu mám místo, kde je ten kompost fakt osmnáctiletý. Ten si hýčkám. Přidávám ho na jaře na startování kytek, pak ho ještě vracím zpátky, to je prostě klenot. S tím pak není potřeba nic hnojit, píchnete do toho pecku z třešně a máte strom. Tohle mě fascinovalo na Filipínách, kde je vlhko a teplo a co vám upadne na zem, to hned vyklíčí. A nikdo tam nic nevyhodí, takže kolem domů mají miliony různých nádob s různými rostlinkami.

Baví zahrada i vaši ženu?

Manželka je expert na pokojové rostliny, zejména na orchideje. Vůbec nechápu, jak to dělá, ale někdo jí přinese úplně suchou orchidej, která opravdu vypadá, že se loučí a každý druhý by ji vyhodil, ale Gábině z nějakého důvodu zase obrazí a vyroste. O zahradu se starám já.

Co všechno pěstujete?

Mám rajčata, nějaké papriky, vždycky cukety, které trhám téměř ještě s květem, protože nesnáším ty velké bambule. Každý rok mám brambory, nějakou kukuřici, taky chilli papričky, různé druhy, to mám spíš pro zábavu a že se na to hezky kouká. Moje zásadní oblíbená zelenina je mangold, který ořezáváte a on dorůstá, což je geniální. A taky libeček, který mám v mrazáku nahrubo do polívky a brambor a najemno na zdobení. Bazalky musí být vždycky mraky, dělám z ní tuny bazalkového pesta, na kterém celá rodina ujíždíme.

Na jednoletou petržel mám takový fígl, kdy ji nechávám v zemi do druhého roku a ona pak ještě na jaře obrazí, než má člověk tu novou, což je docela fajn. Spoustu petržele a pažitky dávám do mrazáku, aby bylo na zimu. A kamarád z Mělníka mi vždycky v létě touhle dobou vozí fůru mrkve, petržel a celer, takže to nastrouhám, zmrazím a pak používám do polévek, pod svíčkovou a kamkoliv se to hodí. No a máme samozřejmě bylinky jako rozmarýn, tymián, mateřídoušku a další. Jakmile se začnou zelenat, vařím z nich svoje čaje. Základ je většinou mateřídouška, máta, šalvěj, teď třeba i měsíček, spařím to horkou vodu, nechám vychladit a přidávám trochu medu. Všichni se mi smějí, že připravuju lektvary, ale já to mám rád, to je nejlepší pití.

Tenhle rozhovor jsme si domlouvali asi dva měsíce, než jsme se trefili do doby, kdy si mezi prací najdete volnou hodinu. Jak s tímhle nasazením můžete zvládat zahradu a ještě zpracovávat úrodu?

Zítra od rána zase točím. Rozhodl jsem se, že udělám na plac trhanou kachnu. Strčil jsem ji s jablky a cibulí do trouby, pak ji oberu, nasekám, dám do zavařovaček a do rána to ztuhne. A vařím si tam hovězí na koprovku, kterou budu dělat zítra. Od května pořád točím a hraju. Každý den se učím nové texty, jsem dvanáct hodin na place, kde třeba šestkrát opakuju ty samé věty, které večer musím zase pustit z hlavy, abych tam mohl dostat další stránky scénáře. Takže já taky potřebuju vypnout. Odpočinu si právě u vaření i na zahradě. Letos jsem třeba sázel hrách s čelovkou a vůbec mi to nevadilo. Jenže asi mě to u toho stejně viděly nějaký mrchy ptáci, nechali to tři dny nabobtnat a pochutnali si na tom.

Zmiňoval jste natáčení. Na čem teď pracujete?

Točím s Petrem Zelenkou seriál Limity, který se hodně dotýká tématu ekologie a který bude od ledna vysílat Česká televize. Teď jsme zrovna točili scénu u včel, ve včelařských oblecích, a já jsem docela vážně zauvažoval o tom, že bychom si pořídili včelstvo. Doma jsme na medu závislí, draze ho kupujeme, přitom máme na zahradě fůru kvetoucích rostlin. Myslím, že dva úly by nám úplně stačily.

Zkusme to povídání ukončit krátkým dotazníkem: Jaké je vaše nejmilejší místo v přírodě?

U vody.

Váš nezapomenutelný zážitek v rámci přírody?

Tak například jeden z milionu: východ slunce na Sněžce, když jsem tam nocoval úplně sám. Úžasný pocit, že jste jako člověk nad celým světem.

Místo v přírodě, které byste chtěl sdílet s vaší ženou?

Na Yukonu je několik míst, které bych jí chtěl ukázat.

Kdy máte pocit, že my lidi v souvislosti s přírodou nejvíc postrádáme zdravý rozum?

Vždycky, když začne mít člověk pocit božské ruky, tedy že má přesvědčení, že co činí, dobře činí. Jako příklad uvedu například bigotní chránění některých druhů zvěře. Podívejme se, jak to na Slovensku dopadlo s extrémní ochranou medvědů. Každý rok na podzim jezdím na Velkou Fatru a vždycky se tam s medvědem alespoň dvakrát potkám. Letos jich bylo zastřelených čtyřicet, ale ne preventivně, ale proto, že už byli pro lidi nebezpeční. Podobná situace nastane s bobry i s vlky. Každý extrém vytváří druhý extrém. Znovu se vracím k absenci selského rozumu. K tomu úplně normálnímu, obyčejnému přemýšlení, tak jak to dělali naši předci a většinou se jim to vyplácelo.