Jako ženu, která si dobíjí energii stranou showbyznysu, daleko od městského ruchu, uprostřed nádherné brdské přírody. Ze své chalupy kouká na rybník a okolní louky a lesy. Ze střechy v noci pozoruje hvězdy. Několik set let starému bývalému mlýnu s místnostmi s původními, klenutými stropy dodává už dvacet let nový esprit a v oáze klidu, obklopená uzavřenou zahradou a velkou stodolou, si tu vychutnává každý den.
Poslední kilometry k vám vedou úzkou, klikatou cestou uprostřed polí, luk a lesíků. Krása, klid, romantika. Co to s vámi dělá, když se tudy blížíte k chalupě?
K chalupě vede silnička, kde projede tak jedno auto za den, a já se vždycky těším, až se za tou poslední zatáčkou objeví rybník, který máme za chalupou. V tu chvíli se ve mně probouzí melancholický pocit klidu. Protože tady je fakt oáza. Ticho a klid, který v Praze vůbec není, já navíc bydlím v centru, takže pro mě to je úplný kontrast. Jsem tady moc ráda.
Postel u krbu– tady se to krásně povaluje a nicnedělá…
Kolik času na chalupě trávíte?
Dost. Když nemám čas, jedu sem třeba jen na dva dny, které mi stačí k tomu, aby mě to osvěžilo a dobilo energií. Během těch dvaceti let, co chalupu máme, tady bývám i často sama a vůbec mi to nevadí. Těší mě i ten pocit, že tohle všechno jsem si dokázala pořídit za své vydělané peníze. Jsem ve svém. Je to moje útočiště.
Jaké roční období si tu nejvíc užíváte?
Hlavně léto. To je tady extrémně krásné. Dá se tu být sice celoročně, protože máme centrálně vyřešené topení i veškeré zázemí jako koupelnu, pračku, myčku a podobně, ale léto tady miluju. Když ráno otevřu dveře, vidím zelenou zahradu a nebe bez mráčku, to jsem šťastná. Dcera Anička, která sem jezdí s manželem, vzdychá, jaké je vedro, ale mě to baví. Ležím na slunci, čtu si, jdu si pak třeba zaplavat do bazénu. Podzim už pro mě začne ztrácet to kouzlo – stromy žloutnou, padá listí, všechno se to tady jakoby obnaží, najednou je sem vidět z naší vesničky… Párkrát jsme tu sice trávili i Vánoce, ale pro mě to není. Nedává mi moc smysl být jen zavřená v chalupě.
Zmínila jste dceru – v jaké sestavě sem nejčastěji jezdíte?
Poslední léta hlavně já, obě dcery, Anička a Maruška se svými partnery, a syn Theodor. Ten to tady zná odmalička, má k chalupě vztah. Trávil tu dětství, jezdil na kole, našel si tu kamarády. Holky to tady mají také rády. Starají o skalky, keře, bylinky a průběžně tady budujeme a udržujeme chalupu i zahradu. Ale všichni čtyři jsme se tady nadřeli. Říká se, že když máš chalupu, tak máš prdel v kalupu, a tak to je. Třeba loni jsem nechala vyrobit nové krovy a celou novou střechu. Je to nonstop práce, a když sem pak přijedeme po zimě, je toho ještě mnohem více.
Vloni jste prý dokonce začala přemýšlet o tom, že chalupu prodáte…
Holky mi říkaly: Mami, pořád do toho dáváš peníze, pořád to zdokonalujeme, pracujeme tady a chalupu si nakonec užijeme jen pár týdnů během léta. Co kdybychom to prodali? Jelikož nelpím na věcech ani na místech, nemám vazby na nemovitosti, tak jsem si nejdřív říkala, jo, dobrý nápad, uleví se nám, nebudeme muset řešit, že se na chalupu musí jet hlavně proto, že je třeba posekat trávu, odklidit spadlý strom, vypnout filtraci u bazénu nebo prostě cokoli. Začaly jsme s holkami přemýšlet o tom, že bych buď pořídila něco malinkého poblíž Prahy, nebo že bych za ty peníze ještě více cestovala, protože to je prostě moje! Už jsem se na tu vizi začala těšit a chtěla jsem se spojit s makléřem. Ale pak mě napadlo, že než k tomu dojde, bylo by dobré to předtím trošku vytunit. A od jara tady začali pracovat řemeslníci. Malování, nové nátěry oken, nová koupelna, rozvody vody, nové podlahy. Najednou jsem si uvědomila, že je to tady tak krásné, že to nechci prodávat. Uvidíme, co bude třeba za rok. Ale mám svobodu v tom, že můžu – a nic nemusím.
Příjemné posezení je i před kůlnou ukrytou za masivními dveřmi v kamenném rámu
Víte, jakou historii má to místo?
Před čtyřmi sty lety to byl mlýn, jehož součástí byla i stodola, na kterou koukáme. Žilo tu několik generací mlynářského rodu. V 70. létech tu bydlel poslední potomek, stařík, který stavení prodal. Nová majitelka chalupu i zahradu citlivě rekonstruovala, proměňovala, zvelebovala, takže já to od ní koupila prakticky v té podobě, v níž je to v podstatě dodnes. Udělali jsme tehdy jen nové topení, podlahu v kuchyni a pak taky bazén. Celá vesnice se mi smála, proč potřebuju bazén, když mám za zahradou obrovský rybník, ale já to prostě chtěla.
Když jste tehdy přemýšlela o koupi chalupy, jakou vizi jste měla?
Přemýšlela jsem, že buď koupím nějakou ruinu, kterou si pak sami podle sebe vylepšíme, anebo pořídíme něco, co už zvelebené je a bude se nám to tak líbit, že nebude potřeba žádných větších zásahů. Jako nejdůležitější jsem ale vnímala místo. Barák se totiž dá vždycky nějak upravit, ale místo, na kterém stojí, je jednou provždy dané. Původně jsem si myslela na nějakou starou faru, ale ani jedna nebyla na takhle krásném místě, jako jsme teď. S mým bývalým mužem jsme tehdy viděli asi třicet chalup. Asi po roce hledání jsem na internetu viděla fotky téhle. Vypadala lákavě, a tak jsme se sem rozjeli. Třebaže to bylo v dubnu a zahrada byla ještě holá, najednou jsem cítila, že to je ono, že je mi tady hezky, a vždycky bude.
Podle jakého klíče jste zařizovala interiér?
Část jsme poskládali z antiků a různých bazarů a pár kousků je moje stará dobrá IKEA. Ta nikdy nezklame, protože tam pokaždé najdu věci, které jsou hezké, levné, jednoduché. První léta jsem spíš měla tendence zahltit prostor košíčky, vázičkami a dalšími dekoracemi, ale dcery mě v tom naopak začaly brzdit. Takže letos proběhla v rámci rekonstrukce i velká čistka, všechno zbytečné letělo a ono je to lepší. Méně je někdy více.
Výklenky, poličky či niky inspirují k romantickému zátiší
Zvelebujete radši chalupu, nebo zahradu?
Baví mě, když se můžu věnovat interiéru. Když je potřeba, tak tu trávu taky posekám, ale jinak tady holky se svými kluky zastanou úplně všechno. A to aniž bych je k tomu nějak vedla nebo se to někde učili. Zcela přirozeně je to baví. A za to jsem moc ráda, protože po rozchodu s Theodorovým tátou jsem na to zůstala sama.
Jaký kout je vám v chalupě nejmilejší?
Je jich víc. Třeba můj pokoj je moc příjemný. Když je hezky, mám celý den otevřené okno a všechno je tam pak provoněné čistým vzduchem. Větrám peřiny na sluníčku, a když si do nich večer lehám, mají nezaměnitelnou, úžasnou vůni. Spí se tady skvěle, protože chalupa má původní, místy metr a půl silné, kamenné zdi, takže uvnitř nikdy není vedro. A naopak zase platí, že když se chalupa v zimě vytopí, teplo se v těch zdech krásně udrží.
Také na peci se krásně lenoší
Kde na zahradě je vám dobře?
Mám ráda, když si můžu číst knížku na lehátku před chalupou. Nebo se válet na postelích, které máme v přístřešku u krbu. A když v něm pak večer rozděláme oheň, posedíme, koukáme do plamenů a povídáme, to je prostě dobré.
Říkala jste, že tady ráda v noci pozorujete hvězdy.
No jasně! V zahradě máme menší domek, kde dříve spaly holky a kde je taky ten krb, a ten má plochou střechu. Takže na ní ležíme, ukazujeme si různá souhvězdí, zkoušíme identifikovat další… Jsme daleko od měst, takže hvězdy tady svítí extrémně jasně a silně. Obzvlášť za teplých letních nocí tyhle chvíle úplně miluju.
Užíváte si tady samotu, hvězdy, vycházející sluníčko, pohled do zahrady… Musela jste do tohoto nastavení léty dospět, nebo to v sobě máte odjakživa?
Tak trochu jsem to v sobě měla od dětství. V průběhu let se to ale prohlubovalo a dotvářelo. Už jako dítě jsem se extrémně těšila na letní prázdniny, a to nejen proto, že léto a horko odjakživa miluju. Ale já to období měla spojené s tím, že jsme ho vždycky trávili na jednom místě, na venkově u Strakonic. Byli jsme tam s bráchou šťastní. Fakt jsme si to užívali a já jsem z toho vždycky čerpala maximum. Nabilo mě to až do dalšího jara. Dodnes si vybavím to šumění stromů, bublání řeky, dlouhé večery… A tyhle a další podobné momenty si díky chalupě užívám víc a víc. Vážím si, že se tady můžu takhle kochat.
Je období, na které v souvislosti s chalupou vzpomínáte obzvlášť ráda?
Na období covidu. To jsme se sem vlastně odstěhovali. Já jsem nikde nemohla vystupovat, Maruška nemohla pracovat, protože byla v hotelnictví, Anička pracovala odsud a Tedík měl distanční výuku. Strávili jsme tady jeden celý rok. Stále jednou nohou venku, nejblíž přírodě, jak jsme kdy mohli být. Ten rok zacloumal s celou společností a vykolejil i nás. Tady ale člověk přece jen podvědomě vnímal nějaký řád, který byl uklidňující. Bez ohledu na vše si příroda jela to své – vlaštovky přiletěly stejně jako každý rok, hnízdily zase ve stodole, vyvedly mladé a pak odletěly. Kytky začaly rozkvétat na jaře tak jako v jiných letech. Vykvetly magnolie, pivoňky, hortenzie, všechny možné keře. Na podzim se zase začalo barvit listí. Mělo to svůj řád, své zákonitosti a já tím rokem na vsi byla úplně okouzlená.
Dvůr je nejlepší místo na letní snídaně
Kdybyste si v hlavě pustila pomyslný film o chalupě a vaší rodině – jaké momenty se vám tam promítají?
Těch bude mraky. Holkám bylo patnáct šestnáct, když jsme to koupili. Zabraly si pro sebe malý domek, co stojí v zahradě, a udělaly z něj své království. Jezdily sem s nimi kamarádky, později jejich kluci. Mám tady před očima malého Tedíka v kočárku. Byl tu už jako mimino… Prožili jsme tady opravdu spoustu nádherných chvil. A to nejen jako rodina. Já a moje dcera máme takovou holčičí partu, která je složená z mých i jejích kamarádek, a jednou za rok se tady na chalupě sejdeme aspoň na pár dní. Támhle u venkovního krbu proběhlo už tolik letních mejdanů a grilovaček! Užíváme si to, zpíváme, tancujeme a je to pecka. Asi s holkami dost řveme, což se určitě nese celou vesnicí, ale sousedi si nikdy nestěžovali. Tak nám to asi jednou ročně tolerují.
Jak vůbec sousedi přijali, že se jim do vsi nastěhovala ta zpěvačka, co dosud znali jen z časopisů a z televize?
Sousedi jsou skvělí. Nikdy jsem s nimi neměla žádný konflikt. Vím, že když potřebuju s něčím pomoct, můžu se na některé obrátit a oni pomůžou. Nezapadla jsem úplně do jejich stylu a zvyklostí třeba v tom, že nechodím k nikomu na návštěvu a ani mě nikdo z nich nenavštěvuje. Ale se všemi se znám, a když se potkáme na návsi, tak se pozdravíme, chvíli spolu postojíme a je to fajn. Jsem pro ně asi trochu zvláštní v tom, že když sem přijedu, nevytáhnu paty ze zahrady. Ale já se obvykle dostanu na chalupu na pár dní, a tak si to tu chci užít do poslední chvíle, protože jsem tady prostě šťastná.
Sledujte nás v Google Zprávách