Přestože se pak v dospělosti dvacet let pohyboval v korporátním prostředí, vrátil se zpátky ke kořenům. Vybudoval projekt Přírodní zahrady, v němž pomáhá lidem založit zahrady v souladu s přírodou, a především takto s láskou a nadšením pečuje i o tu svou vlastní.

Co je vaše pomyslné DNA – je to spíše příroda, nebo zahrada?

Je to víc příroda než zahrada. Ale díky zahradě si přírodu přitahuju blíž k sobě. Až domů, do mého životního prostoru.

Jak se tvořil váš vztah k přírodě?

Začalo to někdy na přelomu prvního a druhého stupně základní školy, kdy jsem začal být aktivní směrem k přírodě Jizerských hor v oblasti Sudet, odkud pocházím. Tenkrát jsme ještě v Pionýru měli skvělého vedoucího. Trávili jsme víkendy pod širákem, a hlavně jsme v Jizerkách pomáhali s různými praktickými věcmi. Hory byly tenkrát napadené kůrovcem, takže jsme ty narušené části čistili, sázeli jsme nové stromky, čistili jsme studánky. Díky tomu jsem si k přírodě vybudoval velké pouto. Vztah k ekologii a k planetě už ve mně zůstal a přes něj jsem pak začal vnímat, že člověk sám může spoustu věcí ovlivnit ve svém vlastním životním prostoru, v rámci své zahrady.

Jak dlouhá byla ta cesta k tomu, že jste se odvážil proměnit vaše celoživotní, vnitřní nastavení v projekt, kterým uživíte rodinu?

Můj celoživotní koníček se plynule proměnil v povolání. Začalo to tím, že jsem zakládal a tvořil vlastní zahradu. Průběžně jsem ji fotil a sdílel na instagramu a na blogu. Na základě toho mě kontaktovali budoucí klienti a já se pomalu začínal „živit“ zahradami. To je čtyři roky zpátky.

Co vás živilo předtím?

Ekonomie, obchod, marketing a řízení lidí. Strávil jsem téměř dvacet let na vysokých manažerských pozicích ve velkých firmách. Byl jsem každodenní součástí toho městského, skleněného prostředí. Zpětně vím, že na korporátní prostředí nemám ani ideální povahu, ani dost ostré lokty.

Měl jste strach, když jste se rozhodoval, že skončíte dobře rozjetou kariéru a vstoupíte do nejistoty?

Doma jsme se ženou procházeli obdobím strachu a obav, jestli to právě můžu udělat a jestli je šance, že by nás Přírodní zahrady uživily. Oblast přírodních zahrad a permakultury se přece jen týká poměrně malé skupiny lidí a měli jsme reálné obavy, jestli to má potenciál vygenerovat takový objem financí, aby díky tomu mohla fungovat rodina se třemi dětmi.

V korporátech jste byl jistě zvyklý na detailní byznys plány. Jaký byl v začátcích ten váš?

Plán nebyl a není dodnes. Upřímně, po těch dvaceti letech v korporacích jsem už byl semletý tabulkami, plány a kalkulacemi, takže svůj projekt jsem chtěl začít dělat bez tabulek. Beru to tak, že dělám věci, které mě baví a které mi dávají smysl, a že to momentálně stačí na to, abych poplatil věci kolem vlastního života, dětí či kroužků. Velká kalkulace v tom není.

Kdy vás vlastně začaly oslovovat myšlenky přírodní zahrady?

Téměř deset let předtím, než jsme koupili baráček s netknutým pozemkem, jsem objevil permakulturu a její přístup k zahradničení. Na základě přednášek Seppa Holzera, knih Jaroslava Svobody a dalších jsem čím dál více cítil, že principy permakultury jsou to, s čím souzním. Myšlenka té chytře založené, „líné“ zahrady fungující i bez většího zásahu člověka díky využití symbióz, ať už rostlinných, nebo živočišných, mě neskutečně nadchla. Navíc vytváříte systém, který je funkční pro další generace.

Jak konkrétně může vypadat soužití rostlin, které se vzájemně podporují?

Dá se to hezky poznat na fenoménu permakulturní zahrady, kterým je jedlý les. Je to komplexní ekosystém, který funguje v patrech. Horní tvoří stromy, pod nimi jsou keře, dole rostou květiny, byliny, mohou tam být i špalky, na kterých rostou houby, nebo třeba rostliny, které mají jedlé kořeny.

Takže zatímco dříve se obvykle pod ovocnými stromy jen sekala tráva, v rámci permakulturního principu tam rostou muchovníky, černé jeřáby, rybízy, zimolezy, lískové ořechy, ještě pod nimi můžeme sklízet mátu nebo jiné léčivky nebo jedlé trvalkovité rostliny typu rebarbora nebo medvědí česnek. Pod některými stromy máme narcisy, protože mezi nimi existuje hezká vazba: Když kolem stromu zasázíte pás narcisů, tak se k jeho kořenům nedostanou myši a hraboši, protože narcis je jedovatý, a navíc jim nevoní. Je to mocná cibule i v tom, že díky své velikosti a bohatému kořenovému systému může pomoct třeba i se zpevněním svahů.

Zmiňoval jste, že zahradu jste zakládal na holém, netknutém pozemku. Jaký byl ten první krok?

Pozemek byl zarostlý bodláky, lebedami a náletovými stromy, takže nejdřív se to muselo vyčistit. Pak jsem si to procházel a představoval si, jak by měl vypadat prostor, v kterém bychom chtěli žít, jak bychom ho chtěli využívat. A protože se říká, že nejlepší doba na sázení stromů byla před dvaceti lety a ta druhá nejlepší doba je právě teď, tak jsem po vytvoření prvního, hrubého návrhu zahrady začal sázet stromy. Stromové patro potřebuje nejvíce času a stromy také dávají zahradě strukturu.

Co vše vám roste na zahradě?

Je neskutečné štěstí, že máme plochu přes dva tisíce metrů čtverečních a využíváme ji téměř na maximum. Roste tam pestrý mix asi pětadvaceti ovocných stromů, jako jsou jabloně, třešně, hrušně, višně, meruňky, švestky, broskvoň a mandloň. Máme taky několik ořešáků, protože je milujeme. Fantasticky fungují jako repelentní rostliny proti komárům a mouchám. Máme taky neskutečně bohatou paletu keřů. Díky tomu, že jsme jedlých keřů vysadili spoustu, máme takovou hojnost, že neřešíme, jestli ptáci nebo veverky něco sezobnou. Naopak to vítáme. Je to tu i pro ně.

Jaké keře pěstujete?

Máme ty exotičtější, jako jsou kanadské borůvky, zimolezy kamčatské, muchovníky, kaliny, ale také klasický rybíz. Rybíz je fantastická bobule, která byla v posledních létech lehce ignorována, ale nezaslouží si to. Jednak roste vlastně bez údržby, a hlavně má nezaměnitelnou chuť. To je ta babiččina zahrada. Vzhledem k tomu, že bydlíme v Brdech, tři sta třicet metrů nad mořem, máme i skleník, který nám prodlužuje sezonu a umožňuje pěstovat i rostliny vyžadující teplejší mikroklima, jako například okru nebo lufu. Přičemž vnitřek lufy usušíme a máme vlastní peelingovou houbu, případně se dá taky v rámci udržitelnosti použít jako kompostovatelná houbička na nádobí.

Jaký je vůbec hlavní princip fungování permakulturní zahrady? 

Těch principů je celkem dvanáct, ale ten hlavní je o pozorování a teprve poté o následné akci člověka. Základem je získat absolutní pochopení prostoru a místa – co v něm chci vytvářet, kde se nachází a v jakém klimatickém pásmu – abychom nesázeli nesmyslné rostliny, které tam nepatří. Zajímavý je také pohled permakultury na užitkovost a význam rostlin. Užitkové znamená z tradičního pohledu jedlé. Ale permakultura hodnotí užitkovost třeba v tom, jestli rostlina podporuje opylovače, je nektarodárná, jestli je například schopna nám poskytnout materiál na stavbu opěrných konstrukcí.

Z tohoto pohledu je fantastická líska, která dává včelám na zahradě jeden z prvních pylů, nám dává jedlé oříšky a zároveň tyčovinu, která je skvělá třeba k rajčatům. Navíc v zahradě vytváří stín, protože roste do výšky až pět až sedm metrů. Užitkovost se dál sleduje i v tom kontextu, že některé rostliny mají hluboký kořenový systém a jsou schopné odvodňovat, nebo naopak díky tomu umějí vytahovat živiny na povrch a v důsledku tlení nadzemní části – což je případ třeba kostivalu nebo křenu – dokážou zpřístupnit draslík a fosfor dalším rostlinám, takže půda se sama zúrodňuje.

Sleduje se i léčivost rostlin – kromě zmiňovaných repelentních zvládne spousta bylinek zapudit škůdce ze zeleninových záhonů, typicky jde o ty středomořské, jako je tymián, rozmarýn, levandule. Samostatná kategorie v permakultuře jsou „dusíkáče“, tedy ty rostliny, které dokážou díky symbiotickým bakteriím na kořenech vázat dusík a zúrodňovat půdu kolem sebe. Obecně to umějí třeba luskoviny jako bob, fazole, hrách, sója.

Vnímáte sám sebe jako zahradníka, nebo člověka, který umí předat a prodávat své know-how?

Vnímám se jako zahradník. Nechci přijít o tu praktickou část související se zahradou. A to nejen s tou mou. Baví mě vzít zajímavou zakázku, na které mám možnost si také třeba vyzkoušet, co už ve vlastní zahradě nevyzkouším. Že někomu dělám zahradu, je příležitost tvořit zase něco nového, v návaznosti na požadavky klienta, které mohou být jiné než moje.
Ale vždy zásadně pracujeme bez chemie. I moderní, na první pohled okrasně působící zahradu umíme vytvořit naprosto čistě a v souladu s přírodou.

Jaký je o to zájem?

Velký a stále roste. Hlavně proto, že mladá generace, která se dostává do věku, kdy zakládá rodiny, kupuje domy se zahradami, má mnohem kladnější vztah k přírodě a je méně konzumně zaměřená. Z těchto mladých lidí a z jejich nastavení mám dobrý pocit. Jsem s nimi v kontaktu přes mé kurzy a přes blog.

O jak náročný projekt jde, když vás oslovím kvůli založení zahrady?

Je to proces, který nelze zvládnout za týden. Tvoříme ho s klientem minimálně čtvrt roku, aby získal jistotu, že to tak opravdu chce. Nejdříve se vytvoří studie. Často z více návrhů vybereme jednu i více variant, která klientovi vyhovuje, a následně rozpracujeme přesné osazovací plány. Zahrady navrhuji osobně a máme ve firmě zahradního architekta. Na samotnou realizaci mám pak tým lidí na konkrétní profese.

Kdo se stará o vaši zahradu?

Nechci, aby naše zahrada byla uměle ukázková a udržoval ji někdo za peníze. Starám se o ni sám se ženou, občas pomáhají také děti, třebaže to pak někdy trvá trochu déle. Ale celý projekt Přírodní zahrady vznikl s myšlenkou, aby to byla inspirace pro lidi, kteří mají dům, zahradu a co vše v rámci ní mohou zvládnout. My máme zahradu založenou tak, abychom ji zvládli sami, a věnujeme se jí především během víkendů.

Když jste na zahradě, v jakých chvílích se tam cítíte nejlépe?

Mám dny, kdy zahradu procházím, přemýšlím, co budu dělat, jak to udělám, kolik času to zabere. Pak se na to jeden den vrhnu. Někdy  zas když tři dny chodím zahradou a inspiruji se. Jindy při práci. Záleží na tom, jaká je sezona, jakou mám v sobě energii. Ale v rámci zahrady je naplňující kombinace řady věcí – práce venku, přirozený pohyb na čerstvém vzduchu. Odměna za to v podobě rostoucích rostlin, jedlých plodů, možnosti, že si kdykoli můžeme nařezat kytky do vázy.

A baví mě také, že práce na zahradě je psychický relax, zen, kontakt rukou s půdou je jedinečný. A naši rodinu navíc téma zahrady propojuje generačně. Jsem z vesnice, naši byli vždycky soběstační, bylo samozřejmé vlastní mít vlastní zeleninu, ovoce, vajíčka nebo maso. Táta má králíky dodnes a je to klasický, venkovský děda, studnice informací, co se týká sadu, a maminka zná zase dokonale vše, co se týká zeleniny a bylinek. Díky tomu máme stále košaté a šťavnaté komunikační téma. Zároveň to předáváme našim dětem a snažíme se je k zahradě a přírodě co nejvíce přitahovat.

Co vás na zahradě nejvíc těší?

Mě baví proměny časem. Ať už během jednotlivých ročních období, kdy má dobře založená zahrada neustále své kouzlo, a zároveň mě baví, jak se mění rostliny, jak rostou a vyvíjejí se. My jsme teď, deset let po založení, pořád ve fázi, kdy všechno roste, záhony se zacelují, stromy vytvářejí výšku, atmosféru…

V zahradě se relativně vyhýbám jehličnanům, protože během roku mají poměrně malý potenciál změny. Sice rostou, ale vypadají pořád stejně. Původní jehličnany jako borovice, smrky a jedle do velkých zahrad sice patří, ale myslím, že dříve se s nimi pracovalo nadbytečně. A co se týče třeba tújí, ty považuji za zlo devadesátek. Když budu shovívavý, tak sice třeba dokážou zakrýt nevzhledný prostor, dokážou poskytnout prostor ptákům, ale to dokáže spousta jiných rostlin taky. Jinak žádný pozitivní efekt nemají. Půdu pod sebou tak vyčerpávají, že se z ní stává mrtvá, vysušená zem. Revitalizace je pak dost těžká, většinou je třeba vykopat i celý kořenový systém.

Jaké místo na zahradě milujete?

Jsem stínomilný člověk, takže své nejoblíbenější místo mám ve stínu pod lípou. Máme
tam stolek, židličky a hned vedle jsem dětem udělal hřiště, takže tam společně trávíme čas. Býváme tam s ženou takoví polovypnutí, částečně přítomní, částečně sami pro sebe. Ale těch míst, kde je nám dobře, máme na zahradě několik. Na jednom třeba trávíme čas s širší rodinou, na dalším máme ohniště, kde sedíme při teplých večerech a člověk jen kouká do plamenů a uhlíků a přemýšlí.

Součástí vaší zahrady jsou i včely, které chováte. Jak je vnímáte v kontextu permakulturního systému?

Včely strašně moc pomáhají při opylování. Klienti mi často říkají, že jim krásně kvetou dýně, cukety, ale že květy pak odpadnou, a to i ty samičí. Příčin může být sice několik, ale dnes je dost častým důvodem, že květy nejsou opylené. Stejné je to i s ovocem. Ale my máme včely i pro radost, taky kvůli dětem, které baví sledovat vše, co s nimi souvisí. A samozřejmě i kvůli medu. Jeden med si vezmeme, ale ten podzimní jim necháme. Nasbíraly si ho pro svou potřebu, aby přežily zimu.

Naposledy jste mi říkal, že budete mít i slepice. Už se stalo?

Ano. Máme deset kuřátek, z toho jednoho kohoutka. Pořizovali jsme si je kvůli vlastním vajíčkům a kvůli tomu, aby se děti učily starat o zvířátka. Ale slepice jsou taky fantastickou součástí kompostovacího procesu. Dává se jim odpad z kuchyně, ony si z toho vezmou spoustu živin a jejich trus zase velmi obohatí kompost. Málo se taky ví, že slepice jsou skvělé na odklíšťování  zahrady. Když před sezonou necháte půdu v záhonech prohrabat slepicemi, vyzobou z ní klíšťata a na zahradě jich bude mnohem méně. Stejně tak na jaře vyčistí záhony a prostor pod stromy od různých larev a přezimujících škůdců, ať už je to nosatec, nebo třeba obaleč jablečný.

Působíte jako člověk, který si je v rámci zahrady jistý každým svým krokem. Je to tak?

Pochopitelně že jsem se musel řadu věcí učit. Udělal jsem přitom spousty chyb, ale právě na nich jsem se toho naučil nejvíc. A stále je to tak, že každý měsíc v zahradě mě posouvá dále díky tomu, že se taky třeba něco nepovede.

Když mi povídáte o zahradě, o vašem přístupu, o vaší cestě, máte přitom pocit, že si žijete svůj sen a že přesně sem jste směřoval?

Já to tak, mám. Neskutečné mě baví to, co dělám. Dává mi to smysl a stalo se to mým posláním a koníčkem zároveň.

Související články

Zdroj: časopis Receptář