Začalo to u kata

Američan Elias Howe (1819–1867) se v sedmnácti vyučil strojníkem v Lowellu, o dva roky později bychom ho už našli v Cambridge, kde pracoval jako mechanik na mykacích strojích a zároveň se učil v dílně na výrobu a opravu přesných přístrojů. Říká se, že právě jeho mistr mu vnukl myšlenku, aby se zabýval šicími stroji. Jeho matka pak později prozradila, jak přišel na zásadní trik. Prý ve snu.

Zdroj: Youtube

Měl za sebou týdny vymýšlení a zkoušení, jakož i pátrání po nápadech svých předchůdců, ale pořád to nebylo ono. Potřeboval vázaný steh, nikoliv jen obyčejné prošívání. Už z toho málem šílel, když se mu v noci zdálo, jak mu krutý panovník dal čtyřiadvacet hodin na to, aby šicí stroj vynalezl, a když neuspěje, bude popraven.

Vedli ho katovi pochopové, i všiml si, že mají kopí s otvory poblíž ostří, začal prosit, aby ještě počkali, že už na to přišel – a v tom se probudil. Byly čtyři ráno, okamžitě běžel do dílny a kolem deváté už měl v ruce jehlu s ouškem ve špičce. To byl zásadní průlom. Navíc použil nitě ze dvou cívek, přidal člunek a automatický posun a v roce 1846 si nechal stroj patentovat. Jenže zdaleka neměl vyhráno.

Snaha by tu byla

S ouškem ve špičce nejspíš nebyl první. Nápad se totiž připisuje německému výrobci tureckých čepic Balthasaru Kremsovi, který si někdy kolem roku 1810 vyrobil stroj na jejich lemy. Vynález si nenechal patentovat, i tak moc nefungoval, takže ho nerozvíjel.

Neúspěšných bylo rovněž několika desítek dalších pokusů vymyslet něco, co by nahradilo ruční šití – od Angličana Thomase Sainta z roku 1790 až po Američana Waltera Hunta v roce 1833, který ouško umístil do středu jehly a také použil dvě nitě a člunek. Ani on si nápad nepatentoval – dcera ho přesvědčila, že jeho vynález připraví o práci tisíce švadlenek…

Ostatně své o tom věděl Francouz Barthélémy Thimmonier, když mu ve 30. letech 19. století pařížští krejčí jeho manufakturu na vojenské uniformy, do níž instaloval asi osmdesát dřevěných šicích strojů vlastní konstrukce, rovnou vypálili. Zachránil jeden exemplář a jezdil s ním pak po jarmarcích.

To si dovolil hodně

Vraťme se však k problémům, do kterých se dostal Elias Howe. Nesehnal investory, protože v Americe v té době nebyl o šicí stroje zájem. Musíme si uvědomit, že neměly nožní pohon, obsluha jednou rukou točila kolečkem, aby stroj uvedla do pohybu, a druhou manipulovala s látkou. Ne každý to zvládal.

Howea napadlo, že by to mohl zkusit v Anglii, což konec konců tenkrát stále ještě byla kolébka průmyslové revoluce. Nejdříve tam poslal příbuzného, pak se za moře vydal sám, leč bez valného úspěchu. Když se po letech vrátil, zjistil, že na východním pobřeží Spojených států šicí stroje vyrábí a vesele prodává jakýsi Singer. Že sice také nemají šlapání (to až později), ale jinak používají některé prvky nápadně se podobající jeho konstrukci. A tak podal žalobu.

Milenka mu ztropila scénu

Syn německých přistěhovalců s maďarskými a holandskými kořeny Issak Merritt Singer (1811–1875) toho za svůj život stihl opravdu hodně. Po rozvodu rodičů se v jedenácti letech přestěhoval do sousedního města ke staršímu bratrovi, dokončil tam školu, vyučil se mechanikem a dal se ke kočovné herecké společnosti.

V devatenácti se oženil s patnáctiletou dívkou, a přestože se nerozvedli, udržoval v následujících letech souběžně a hlavně veřejně vztahy s dalšími ženami. Dochovala se třeba historka, jak jela jedna z nich, Marry Ann, v kočáře po Páté Avenue v New Yorku a míjela kočár, v němž seděl Issak Singer s jinou milenkou Mary McGonigalovou.

Marry Ann ztropila takovou scénu, že o tom druhý den psaly všechny místní deníky. Nesjpíš i to byl jeden z důvodů, proč byl Singer záhy „uklizen“ do Evropy, aby nepoškozoval dobré jméno společnosti na výrobu a prodej šicích strojů, kterou založil.

Ve Francii pak potkal Isabellu, s níž se oženil a strávil s ní zbytek života v Anglii. Traduje se, že byla krásná a že podle ní Frédéric A. Bartholdi vymodeloval Sochu svobody. Jen pro ilustraci, Issak Singer měl 22 dětí s pěti ženami. Byl vysoký, štíhlý, blonďatý, vždy usměvavý a velmi charismatický.

Proč by měl žádat o souhlas

K šicím strojům se dostal, když zjistil, že herectvím rodinu neuživí a začal pracovat v dílně bostonského tiskaře George Ziebera, který si všiml jeho smyslu pro technické inovace. Montovali tam zrovna stroje, jež by se daly nazvat šicí, ale nebyly to ty Howeovy. Singera napadlo, jak by to mohlo fungovat lépe, a když ho navíc jeho zaměstnavatel podpořil finančně, už v roce 1851 si nechal zapsat vlastní verzi.

Měla sice mnohá vylepšení, Singer třeba přišel s vodorovně položenou látkou a s držákem na rovnou jehlu kolmo k ní, včetně otvoru ve špičce, ale jinak, aniž by se ho zeptal, použil Howeův mechanický princip vázání stehů. U soudu se hájil tím, že Elias Howe nápad převzal od Waltera Hunta a oba pak od Angličana Johna Fishera, výrobce krajek. A býval by spor vyhrál, kdyby si Hunt vynález navzdory dceři patentoval, jak už víme, a kdyby se Fisherův patent z roku 1844 záhadně neztratil.

Takhle musel platit licenci za každý vyrobený šicí stroj, a protože jich bylo opravdu hodně, Elias Howe si jen mnul ruce – z původních tří set dolarů jeho roční příjem stoupl na 200 tisíc a během následujícího desetiletí už byl multimilionářem. Issak Singer samozřejmě také.

Není divu, byl nejen talentovaný technik a manažer, ale rovněž obchodník – dnes bychom řekli marketingový specialista. Když například pochopil, že to nepůjde přes nedůvěřivé krejčí, vytvořil image firmy coby ochránce domácností a žen, které v nich mají hlavní slovo.

Najímal pohledné dívky, aby stroje předváděly na veřejných akcích, ženám vysoce postavených státních úředníků stroje nabízel za poloviční ceny, protože věděl, že se s nimi pochlubí na společenských večerech, které pravidelně pořádaly.

Vyškolený personál pak stroje předváděl přímo v domácnostech, rovnou je prodával, a to i na splátky. Šicí stroje měly navíc design, aby působily jako rovnocenný nábytek, nebylo nutné je skrývat. Počátkem dvacátého století se už i díky tomu v domácnostech počítaly na miliony.

A jak je to s umělou inteligencí?

Kdo zná Beatles a jejich komedii Help!, možná si všiml věty v závěrečných titulcích: „Tento film je s úctou věnován památce pana Eliase Howea, který v roce 1846 vynalezl šicí stroj.“ Nejspíš je to jen typický anglický humor, kterého je ve zmiňovaném snímku přehršel, neboť děj s šitím nemá nic společného. Kdo ví, jestli právě proto si ho umělá inteligence nezvolila za jediného vynálezce, ačkoli na vývoji šicích strojů se podílelo i mnoho a mnoho dalších lidí.

Související články

Zdroj: časopis Receptář