Starobylé umění kamene suiseki, kde sui znamená voda a seki kamen, vzniklo ve staré Číně a Japonsku. Původně se kameny naaranžované v ozdobné misce nazývaly bonseki (kámen v misce) a víceméně jen doplňovaly výstavené bonsaje; nakonec se ale začal používat výraz suiseki – nejvíce ceněné jsou totiž kameny vystavené dlouholetému působení vody.
Stejně jako u bonsají jde i v případě suiseki o jakousi miniaturizaci přírody. Kameny uložené v ozdobné misce totiž znázorňují nejčastěji krajinu - scenérie s vodou, pohoří s vodopády i horskými jezírky, jednotlivé hory. Mohou ale představovat i konkrétní objekty, také postavy (madony, buddhy, karatisty, tanečníky), zvířata nebo různé chatrče; některé kameny jsou zajímavé především svým povrchem, nesou zajímavou kresbu.
Koníček pro dlouhé zimní večery
Tvorbou suiseki se i u nás zabývá stále více lidí, převážně bonsajistů. Jedním z nich je i Petr Havelka z Kněževse. „Tvorba suiseki je výborný koníček pro člověka, který má rád přírodu, kameny a práci se dřevem. Já se suiseki věnuji hlavně v zimních měsících, kdy nejprve vytřídím a vyberu nejzajímavější kameny, které shromážďuju v průběhu roku. Pro ty vybrané pak během dlouhých zimních večerů vyřezávám misky,“ popisuje milovník starého japonského a čínského umění.
Hledáme kámen
Jak takové suiseki vzniká? „Nejdřív je třeba najít ten správný kámen, já si je vozím nejčastěji z hor, z Jeseníků, Malé Fatry, ale také z potoků a horských bystřin – suisekáři mají nejoblíbenější Jizeru a hlavně Kamenici, ta už je skoro vysbíraná (s úsměvem). Kameny hledám cíleně, nespoléhám na náhodu. Při procházkách přírodou a se stále pozorně dívám, jestli neuvidím nějaký zajímavý. Rád procházím a prohledávám horské potoky. Už jsem tím nakazil i manželku, kterou to dokonce začalo bavit. Cit pro ten pravý kámen si člověk vypěstuje až lety zkušeností – dnes se divím, co všechno jsem zpočátku nosil domů.“
Kameny pro tvorbu suiseki nesmějí být jakkoliv poznamenány lidskou rukou, vždy musí jít o původní kámen, vystavený jen přírodním vlivům, nejlépe vodnímu proudění. Přednost mají vždy tmavé, až černé kameny - v Japonsku se ke tvorbě suiseki nikdy nepoužívají kameny bílé.
Pro začátečníka je lepší vybírat kameny s rovnou základnou - kámen se pak umístí do misky jednodušeji. „Až později může zkoušet složitější tvary,“ doporučuje na základě vlastní zkušenosti pan Havelka.
Čas zrání
Máme-li vybrané kameny, přichází druhá fáze tvorby suiseki, a sice jejich zrání. Japonsky se tato fáze nazývá yoseki (období, kdy se rozvíjí kvalita kamene). Opatrně očištěný kámen se nechává na dešti a na slunci, které z něj vytahuje původní barvy. Občas se polívá, otírá látkou i rukou. Kámen pomalu „stárne“, jakoby se zvýrazňují jeho tvary a barvy.
„Správně by fáze zrání měla trvat třeba i deset let. Mně však stačí - protože nerad ortodoxně dodržuji pravidla – i pouhé dva roky,“ usmívá se Petr Havelka.
Misky a jména pro kameny
Potom přichází na řadu fáze vyřezávání misek. „Používám k tomu především lipové dřevo, případně olšové a jen výjimečně tvrdé dřevo ovocných stromů. Nevhodné je dřevo jehličnanů. Barva dřeva by měla být o stupeň tmavší než barva kamene. Je rovněž třeba myslet na to, že miska nesmí působit dominantně, vždy by měla jen doplňovat krásu samotného kamene,“ upozorňuje Petr Havelka.
Přesně vyřezat úložnou plochu kamene, do které musí přesně dosednout všechny výčnělky kamene, je pro začátečníka velmi obtížné. „Používá se k tomu kopírovací papír. Strana, která píše, se položí na prkénko směrem dolů. Nahoru položíme kamen a přitlačíme ho k prkénku – skvrny od kopírovacího papíru pak označí první místa, kde začnu hloubit jamky pro zapuštění kamene. Pak postup opakujeme, až kámen definitivně dosedne do lůžka.
Je to práce zdlouhavá a vyžaduje přesnost, cit a určité zkušenosti. Začátečníci by si proto měli nechat komplikované a složité plochy s mnoha výstupky až na pozdější dobu.“ Pro tuto práci je nezbytné mít sadu opravdu kvalitních a ostrých dlát. Petr Havelka má mezi svými dláty jedno japonské a nemůže si práci s ním vynachválit.
K misce je pak třeba přidělat nožky, které se umisťují zpravidla pod vyklenuté oblouky misky. Když je miska (japonsky daiza) hotová, vybrousí se jemným brusným papírem a namoří lihovým mořidlem. Na úplný závěr se nalakuje. Petr Havelka k tomu nepoužívá lak, ale včelí vosk, který je matnější.
Zbývá už jen objekt susiseki pojmenovat. „Každé suiseki se musí nějak jmenovat. Většinou mi kámen něco připomene už v okamžiku, když ho najdu. Ale musím se přiznat, že některé kameny na svůj název čekají i roky – až po tak dlouhé době si uvědomím, co vlastně mi připomíná.“
Je to hlavně zábava
Petr Havelka se umění kamene věnuje už téměř deset let a za tuto dobu vytvořil asi dvacet objektů suiseki. „Každý rok mi dva až tři přibydou. Ale mám tady spoustu kamenů, které zrají a na svoje misky teprve čekají.
Můj přistup k suiseki se stále vyvíjí, jsem na sebe stále náročnější a kritičtější. Ale jak už jsem řekl, nejsem zastáncem striktního dodržování všech tradičních postupů a pravidel. Já jsem hlavně rád, když mi kámen připomene určitou dobu či situaci, vyvolává ve mě a udržuje nějakou vzpomínku. Právě proto mě suiseki baví víc a víc.“