Beránek
Proč beránek a ne ovečka, je asi v pořádku, neboť křesťanskou souvislost představuje muž. Vychází se ze zvolání Jana Křtitele, když spatřil Krista: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Ježíš jako nevinný, čistý a poslušný – což by měly být i vlastnosti jehňat – se obětoval na kříži, čímž zachránil pokřtěné lidi od trestu za hříchy. Vzal je na sebe. Vykoupení z hříchů považují za důležité nejen křesťané, ale rovněž židé a muslimové. A ještě něco: rané křesťanství zobrazovalo boha v oděvu pastýře, jak na pokrčené ruce nese jehně.
Kdybychom ale přijali mýtus o jarním obětování beránků lidmi v pohanských časech, jak se o tom také píše, pak by i to mělo logiku. Pastevci totiž potřebovali kvůli mléku a pokračování chovu více ovcí než beranů. Ostatně podobně to dodnes praktikují chovatelé koz. Proč myslíte, že je v prvním ročním období na trhu kůzlečí maso převážně z kozlíků?
Ovšem čistě statisticky vzato, v dnešní době si u nás o Velikonocích víc lidí pochutnává na bábovce zvané beránek než na jehněčím.
Vejce
Zřejmě se má za to, že vejce bylo první, jinak bychom o velikonočních svátcích oslavovali slepice. Podle mýtů představovalo původ světa, zrození, životní sílu, nesmrtelnost, ale také živly země: bílek je voda, žloutek oheň a skořápka vzduch. Vejce k obřadům při oslavách jarní rovnodennosti používali Egypťané v dobách před naším letopočtem, a pravděpodobně je i zdobili, v antickém Římě je na jaře zase barvili, konkrétně červeně, aby je pak darovali těm, které měli v úctě, a takhle bychom mohli brát období po období a vždycky bychom našli spojitost mezi vejcem a prvním ročním obdobím. Křesťané vycházejí z legendy, kdy se Ježíš a apoštol Petr při svém putování světem schovali před spalujícím sluncem pod přístřešek chudé ženy, která je ale neměla čím pohostit. Když si však všimla, že její jediná slepice snesla vejce, dala je uvařit do žhavého popela a neznámé pocestné pohostila. Ti pak za to, že nemyslela jen na sebe, proměnili zbylé skořápky ve zlato. Dodnes si tento čin připomínáme žlutými vejci.
Barevnost vajíček měla svou symboliku, dnes jde jen o estetiku.
Slovo kraslice ve smyslu malované vejce darované o Velikonocích lze nalézt v latinském spisu Postilla studentium universitatis Pragensis rakouského kazatele žijícího v Praze Konrada Waldhausera (1326–1369), a je to asi nejstarší dochovaná zmínka. Není divu, že se u nás za ty roky techniky zdobení vyvinuly k naprosté dokonalosti, že vznikají doslova umělecká díla a že různé varianty vzorů se počítají na statisíce.
Řehtačky
Řehtačky mají slovo hlavně na Zelený čtvrtek.
Dělat rámus je oblíbená činnost kluků a platí obecně. V některých moravských a českých vesnicích se v ní mohou chlapci legálně vyžívat dodnes, jakož i děvčata. Je to hezká tradice. Od Zeleného čtvrtku po Bílou sobotu se nesmí zvonit, a vlastně ani nemůže, neboť všechny kostelní zvony na ten čas odlétají do Říma, a protože je třeba svolat lidi k bohoslužbám, přicházejí na řadu řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno, co dělá nepřeslechnutelný hluk. Když už nic jiného, rámusidla jsou výzvou pro kutily.
Proč zvony do Vatikánu putují? Aby jim papež požehnal za věrné služby církvi. Co dělají, když se vrátí? Sdělují, byly jsme tam, byly jsme tam. K čemu je dobré, že zrovna takhle vyzvánějí? Třeba proto, aby se při tom člověk mohl vykoupat v pramenité vodě, což mu zaručí, že nejméně rok neomarodí.
Jidáš
Málokdo ho považuje za velikonoční symbol. Životné zájmeno je na místě, tímto jménem se totiž častuje člověk, který se naoko tváří jako přítel, aby posléze zradil. Někdo jménem Jidáš opravdu Ježíše podrazil, prý za třicet stříbrných, a když zvěděl, jaký to vzalo konec, neunesl tíhu svědomí a oběsil se. A na připomínku toho se dodnes na Zelený čtvrtek konzumuje pečivo všelijak propletené, nejčastěji tak, aby připomínalo pověstnou smyčku kolem krku. Nebo alespoň uzel. Tak vidíte, Velikonoce nejsou jen veselé.
Velikonoční dekorace se bez kočiček neobejdou
Kočičky
Všimněte si, kolik velikonočních symbolů jsou zdrobněliny. V tomto případě asi právem, čerstvě pučící květy jív nám na omak kotěcí srst připomínají. Jak se mezi velikonoční symboly dostaly? Ježíš s apoštoly každý rok v předjaří chodil pěšky do Jeruzaléma, tentokrát se rozhodl pro hřbet osla, protože tak pravilo proroctví. A lidé ho vítali jako Mesiáše, svého krále, a na znamení úcty mu místo koberců pokrývali cestu svými oděvy a rámovali je palmovými a olivovými větvemi. Anebo jimi jen mávali. A právě touto zelení si pak po mnohá staletí křesťané připomínali, co se stalo, že byl zrazen a ukřižován, a protože v našich končinách je o palmovníky a olivovníky nouze, nahradila je rašící jíva. Vždyť podobně jsme si poradili i s betlémským výjevem narození – to naše je se sněhem.
Něžné symboly středoevropského jara se světí v kostelech na Květnou neděli, kde zůstávají po celý rok, aby o Popeleční středě skončily v očistných plamenech.
Pomlázka
Kvůli mužům se zastydlou pubertou, kteří o Velikonočním pondělí ženy pomlázkou skutečně bijí, se na nás obyvatelé států, kde tuto tradici neznají, dívají jako na barbary. A přitom vyšlehání je dnes pouze symbolika, tedy jen jako. Byť k jednomu z důvodů patří, že výplata pomlázkou má z vdaných žen vyhnat zlý jazyk. Kdyby kritikové jen tušili, jak je tradice stará a jak krutá byla tenkrát, už by s námi ani nemluvili. Ostatně když byl italský lékař Christophoro Guarinoni (1534 až 1604) v Praze ve službách císaře Rudolfa II. (1552–1612), taky se tomuto zvyku podivoval, dokonce jej prohlásil za dílo neřesti a řádění bláznů.
A přitom třeba Jan Hus (1376–1415) bral tento obyčej vážně. Alespoň podle toho, jak jeho slova cituje ve svém sborníku Český lid z roku 1895 Čeněk Zíbrt (1864–1932): „A proto ženy druhý den po Velikonocích mrskají své manžely; třetí den naopak manželé manželky, a sice ráno v posteli pruty nebo rukama nebo pěstí. To se děje na znamení toho, že se mají navzájem napomínat, aby jeden od druhého v té době nevyžadoval ani plnění náležité manželské povinnosti. A tak ti, kteří mrskají druhé, říkají: Pomni hody!, čímž míní: A tak vy, ženy, mrskejte ráno pořádně své muže prutem, jestliže od vás vyžadují manželskou povinnost v těchto posvátných dnech.“
Slovo pomlázka vzniklo ze slovesa pomlazovati, čili dělat mladým. Vlastně dělat mladým věčně, když se to děje každý rok. To je ono poselství. Dívka má jistotu, že každým šlehnutím (a pozor, mašlemi lehce přes záda, nikoli po hýždích) získává pro celý rok energii, elán, zdraví a veselou mysl.
Pomlázkou můžeme nazývat jednak pondělní koledování a všechno, co k němu patří a jednak předmět spletený z vrbových proutků.
Zajíček
Také váháte, zda je tím správným symbolem zajíc, nebo jeho mladý potomek, tedy zajíček? O Velikonocích má za úkol rozdávat dětem především čokoládová vajíčka, a jelikož u nás něco podobného s dárky činí Ježíšek, proč by nemohl zajíček. Jenže tato tradice nám není úplně vlastní, údajně jsme ji převzali z Německa, rozšířená je hojně ve Francii a třeba ve Spojených státech se bez ní o velikonočních svátcích neobejdou. Tamější zvyk pochází z pohádek, v sobotu dospělí po domě a venku poschovávají vajíčka a děti je pak druhý den hledají s legendou, že jim je tam nechal zajíček. Vejce mohou být i slepičí, obvykle jsou malovaná či jinak vyzdobená, je to prostě krásný zvyk, jak společně s rodinou přivítat jaro.
V antické mytologii zajíc představoval štěstí, plynoucí čas a krátkost života, v lidovém pojetí pak byl symbolem zmrtvýchvstání, protože nemrká, takže to vypadá, že nikdy nespí. U nás ke starodávné velikonoční tradici prý také patřilo vyhledávání vajec, byla ale ukrytá na poli a akci se říkalo honění zajíce. Popravdě, dovedete si představit, že bychom si to mohli vyzkoušet i dnes na zcelených lánech agropodniků?
Zdroj: cs.wikipedia.org, Veselé chvíle v životě lidu českého
