Zuberská výšivka a valašské kroje Michaely Bařinové

Po maturitě pracovala ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm jako průvodkyně a po vysoké škole se sem vrátila. Předváděla lidová řemesla a přitom našla zálibu ve vyšívání krojů a zdobení kraslic.

Michaela Bařinová z Vidče u Rožnova pod Radhoštěm se věnuje různým tradičním lidovým technikám valašského kraje. Vyrábí zuberské výšivky, tradiční vyškrabované a batikované kraslice, šije valašské kroje nebo textilní hračky a doplňky inspirované tradicí.

„Typicky rožnovská technika zdobení černých kraslic škrábáním a zuberská výšivka jsou časově náročné, proto jsem hledala způsob, jak bych mohla snáze uplatnit tradiční výtvarné prvky, a začala jsem šít krojované panenky a figurální polštářky.

K tomu jsem pak víceméně z nutnosti ještě přibrala valašské lidové kroje. Hraji na housle a zpívám v lidové kapele, kde hraje i můj muž, a potřebovali jsme odpovídající oblečení, které bychom jinak asi jen těžko sháněli. A když už jsem se vyučila na valašských krojích pro kapelu, šiji je i pro další zájemce,“ popisuje Michaela Bařinová spektrum svých rukodělných zálib.

Zuberská výšivka

Starou valašskou textilní zdobnou techniku proslavila především produkce vyšívaček z obce Zubří. Na jemném plátně se bílou bavlnkou vyšívají vzory velmi podobné bílým krajkám.

Zuberské výšivky byly žádané i ve světě − prodávaly se například do Vídně. Za první republiky v Zubří dokonce existovala škola, ve které vyhlášené místní vyšívačky předávaly zkušenosti dalším generacím.

Časté jsou květinové motivy sestavené do vázaných kytic, často jsou prokládané srdíčky, rohy hojnosti nebo jablíčky. Vytvářejí se také jemná sítka a na nich bohaté „katry“. V dírkách vznikají jemné „pavučinky“.

Používá se velmi jemná bílá tkanina batist − bavlněné či lněné poloprůhledné plátno nebo mušelín − hedvábné poloprůsvitné plátno.

Čtverec takové látky se přišije na krajích na pevnou látku, obvykle cíchovinu, a přes ní se upne do rámu. Vyšíváním, stahováním vláken osnovy nebo vystřihováním malých kousků tkaniny se pak vytvářejí požadované vzory.

Když je výšivka hotová, i s rámem se vypere, usuší a podél okrajů zapošitých kroužkovým stehem se vystříhne z rámu. Tato velmi jemná práce je náročná na zručnost a na čas. Například kapesník zdobený zuberskou krajkou zkušená vyšívačka vyrobí podle složitosti vzoru za dvacet až třicet hodin.

Hledání zkušené vyšívačky

„Když jsem s touto technikou před deseti lety začínala, měla jsem problém sehnat někoho, kdo by mě seznámil s jejími základy. Moje rodina pochází z Tachovska v západních Čechách a na Valašsko jsem se přestěhovala s rodiči. Neměla jsem tu tedy žádné babičky a tetičky, které by mě zasvěcovaly do tajů mizejícího řemesla. Nakonec se mi podařilo sehnat jednu čtyřiaosmdesátiletou paní ze Zubří.

Na druhou stranu je pravda, že v poslední době je o zuberskou výšivku, podobně jako o další textilní lidové techniky, docela velký zájem. Na Rožnovsku i jinde v republice se dnes pořádá řada kurzů. Ovšem nedá se říci, že ten, kdo se seznámil se základy této techniky vyšívání, ji opravdu ovládá. To vyžaduje soustavnou letitou praxi.“

Valašský kroj

Nohavice, gatě – tedy kalhoty, jsou z ovčího sukna a jsou alespoň dvakrát opásané koženým opaskem. Mají lněnou nebo bavlněnou podšívku, aby sukno neškrábalo. Nohavice doplňují kopyce, na něž se navlékají kožené krpce.

Košile je obvykle lněná, střídmě zdobená výšivkou na líčku (límci) nebo kolem výstřihu. Kroj používali muži především na práci, zdobení tedy hlavně začišťovalo okraje látky, aby se nepárala.

Košile pro slavnostní příležitosti, jako je třeba svatba, mohly být samozřejmě bohatěji zdobené.

Vesta – u muže brunclek, u ženy kordulka – je opět ušita z ovčího sukna a má podšívku. Zdobení vest valašského kroje se již lišilo podle jednotlivých lokalit. Kromě výšivky se používá i zdobení barvenou šňůrkou, která se přišívá k soukenné látce. Je to dost obtížné, protože oba materiály jsou hodně pevné.

Dnešní nejobvyklejší podoba valašského ženského kroje zahrnuje tři sukně:

spodnici,
zadní černou sukni,
fěrtoch (zástěru) z modrotisku.

U starších typů kroje byl fěrtoch na damašku nebo na lněném plátně. Dnes už se lněné plátno běžně nevyrábí, proto se nahrazuje bavlněným plátnem.

Princip modrotisku spočívá v tom, že takzvanou rezervou se zakryjí místa, která se nemají obarvit, a několikerým máčením v indigu za studena se pak látka obarví.

„Sehnat původní materiály je problém. Jejich výroba je velmi nákladná a odbyt malý, výrobci se neuživí. To se týká nejen lněného plátna, ale třeba i ovčího sukna, nití na výšivku a podobně. Několik malovýrobců se ještě drží v horských oblastech v Polsku nebo na Slovensku, ale je jich čím dál méně.

Musíme proto hledat, jak tyto tradiční materiály nahradit, aby se co nejvíce blížily originálu. Špatně se dnes shánějí i některé potřebné pomůcky na zuberskou výšivku jako speciální malé nůžky či malé jehly.“

Textilní figury

Michaela Bařinová je začala šít jako hračky pro své tři děti, protože se jí nelíbily všelijaké plastové barbíny nabízené v obchodech.

„Ty moje figurky jsou hodně inspirované lidovou tradicí. Mám představu, že bych takto udělala úplnou kolekci všech druhů valašských krojů − tedy nejen to, co si lidé oblékali do práce, ale i ve svátek nebo při mimořádných událostech.

Navíc na Valašsku jiný kroj nosili svobodné dívky či mládenci, jiný ženatí muži a vdané ženy. Kroj tvořila velmi pestrá paleta kombinací součástí oblečení, použitých materiálů, jejich barevného provedení, zdobení a doplňků typických pro určitou, často velmi malou oblast.“

Jak se šije figurka

Základní tvar panáčka, panenky nebo zvířátka vystříhneme z pevnější látky podle šablony předkreslené na papír. Je důležité kombinovat materiály tak, aby se při praní vzájemně neprobarvovaly. Oba díly okraji sešijeme na rubu, kousek necháme nesešitý na plnicí otvor. Sešité tělo obrátíme na líc, figurku vyplníme vatou z dutého vlákna, ručně zašijeme a obarvíme textilními barvami. Oči, nos, ústa i další prvky figury malujeme barvou, která se nerozpíjí (akrylovou), na oči můžeme použít i korálky nebo jinou vhodnou bižuterii. Těla postaviček pak oblékneme do ušitých částí oděvu.

Podobným způsobem jako figurky vznikají i polštářky, které mohou mít podobu stylizovaných zvířátek nebo krojovaných postav. Lze tedy spočinout hlavou nejen na koníkovi či oslíkovi, ale i na Valachovi či na Valašce. Polštářky často šíří opojnou vůni sušených bylin, jako je například levandule či mateřídouška, jež Michaela Bařinová přidává do výplně.´

Škrábané a batikované kraslice

Typické pro Rožnovsko jsou černé kraslice se vzorem vyškrabávaným do černého podkladu. Kraslice se barví načerno tuší a zdobí se místními vzory typickými i pro zuberskou krajku. Na vyškrabávání se používají různé nástroje z tvrdé oceli (jehly, dlátka, skalpely). Michaela Bařinová zpočátku používala hroty z plnicího pera s dělenou špičkou − jednu polovinu odlomila a druhou vyškrabovala. Hroty plnicích per se však brzy opotřebují, jsou vhodné spíše pro začátečníky, kteří si chtějí tuto techniku zdobení kraslic vyzkoušet.

Při batikování se na vyfouknuté vejce (na Valašsku výfuk) nanese voskem vzor a výfuk se ponoří do barvy. Na voskem kryté skořápce pak vznikne vzor. Postup se může opakovat pro další barevné odstíny.

Foto Jan Malý, archiv Michaely Bařinové