Celý rozhovor s Martinem Červeným, ředitelem Hřbitovů a pohřebních služeb Hl. m. Prahy si poslechněte tady:

V Praze dnes 96 % pohřbů probíhá žehem. Proč tedy nemáme dnes po 105 letech od první československé kremace místo hřbitovů jen kolumbária?
Mnoho rodin hroby ještě používá, navštěvuje je a ukládá do nich urny s popelem. S urnou můžete udělat leccos, můžete si ji nechat doma, uložit do kolumbária, rozptýlit na rozptylovou louku, ale velká část jich končí právě v rodinných hrobech.

Tam, kde byly ještě před padesáti lety kremace spíš výjimečné, jejich počet neustále narůstá, především kvůli rozvolnění náboženských pravidel a kvůli vysoké ceně za klasický pohřeb. Myslíte si, že je u nás za tím nižší cena, nebo je to spíš dané kulturou?
Jsou to spíš socio-kulturní okolnosti. Je ostatně také vidět rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky – třeba na Moravě je kremací podstatně méně, což souvisí s tradicí. Z náboženského hlediska byly kremace vnímány dlouho jako něco nežádoucího, církev je neschvalovala. Praha má přece jenom sekulárnější složení obyvatelstva. Cena hraje taky svou roli, ale větší roli budou hrát vazby historické a sociální.

Dá se říct, kolik stojí pohřeb žehem a kolik do země?
To je těžké srovnat, vždycky záleží na tom, co si pozůstalí přejí – jestli chtějí mít živou hudbu, řečníka, hodně velkou položkou jsou květiny, i mezi rakvemi jsou obrovské cenové rozdíly, kdy nejlevnější papírovou rakev můžete mít do dvou tisíc, ale za pořádnou dubovou rakev amerického typu dáte 30 a více tisíc. Ale dá se říct, že kremace bez obřadu, což je dneska docela častý jev, vyjde na nějakých 12 až 15 tisíc a za tuto cenu můžete mít i pohřeb do země, ale k tomu musíte připočítat i nájem hrobového místa.

Jaký jste zažil nejnáročnější pohřeb? Ať už se to týkalo náročné přípravy, počtu lidí nebo jiných okolností?
Nejnáročnější jsou pohřby významných osobností, které bývají hodně navštěvované, mediálně sledované. U těch se chyba neodpouští. Jsou víc vidět, než když se stanou u nějakého malého obřadu. V loňském roce jsme třeba zajišťovali pohřeb operní zpěvačky Soni Červené. Máme dokonce Oddělení speciálních a zahraničních služeb, které kromě toho, že řeší repatriace, tedy návrat zesnulých českých občanů ze zahraničí do České republiky, nebo naopak cizinců zemřelých u nás do jejich vlasti, řeší i tyto významné pohřby, jež jsou často vypravovány třeba z Národního divadla a počtem účastníků i pompou jsou daleko náročnější než běžné pohřby.

Spadá do vaší práce domluvit s městem třeba nějaká dopravní omezení, výluky?
Ano, pokud je to nějaký velký pohřeb, kdy je potřeba třeba zastavit dopravu, tak i to zařizujeme.

Můžu si ještě za svého života svůj pohřeb předplatit?
Některé pohřební služby tuto možnost nabízejí. Například členové tradičního Spolku přátel žehu mají takový pohřeb zajištěný.

Ne každý pozůstalý si pohřeb může dovolit. Je možné ho platit na splátky?
I tuto možnost některé pohřební služby nabízejí, je to dnes už poměrně běžné. Pohřeb ale nemusí být drahý, aby splnil svůj účel. Často to vidíme i na těch levnějších, kde pozůstalým stačí sejít se u těla zemřelého. Nepotřebují mít propůjčenou velkou obřadní síň strašnického krematoria a živou hudbu. Obřad jako takový se může odehrát v úzkém rodinném kruhu a částka za pohřeb pak nemusí být astronomická.

V loňském roce jsme otevřeli tzv. Pohřební ateliér, kde si můžete sjednat atypický pohřeb mimo zažité ste­reotypy a představy. Může se odehrávat třeba na nějakých atypických, výjimečných místech, v přírodě nebo někde, kde to měl zemřelý rád. Může to být velmi nákladný pohřeb, ale stejně tak jdeme naproti i lidem, kteří nemají dostatek prostředků, ale chtějí se důstojně rozloučit se svým zesnulým. Ateliér nabízí komorní prostor, kde má rodina vše potřebné k tomu, aby pohřeb proběhl na důstojné úrovni, což považuji za důležité. Není přímá úměra mezi kvalitou a cenou.

Jsme zvyklí, že v krematoriu promlouvá mluvčí. Jak to vypadá v Pohřebním ateliéru?
Každý pohřeb se tu plánuje individuálně. Máme dvě empatické sjednavatelky, které si nejdřív promluví s pozůstalými, aby společně zjistili, co je pro ně to pravé, což oni mnohdy vůbec netuší, úplně přesně nevědí, co se vyžaduje, jaké jsou konvence, leckdy takovou situaci řeší poprvé. Uvedu příklad: když někdo zemře doma, což se dnes už moc nestává, tak si rodina zavolá pohřební službu, aby tělo hned odvezla.

Netuší, že si zemřelého mohou nechat doma několik hodin nebo třeba i dnů, mohou se s ním rozloučit i doma. To je právě jeden ze způsobů, jak rodina – byť nemá prostředky na nákladnější obřad – může svému zemřelému připravit hezký obřad a rozloučit se s ním v intimnějším prostředí. Pohřební ateliér nabízí i to, že můžete mít svého vlastního řečníka. Je to velmi individuální.

Říkáte, že je možné nechat si zesnulého nějakou dobu doma, jak to probíhá?
Zavoláte lékaře nebo koronera, který vystaví ohledací list. Pak je na vás, za jak dlouho zavoláte pohřební službu. Zákon nestanovuje žádnou minimální hranici, do kdy to musíte udělat. Naše pohřební služba nabízí možnost, že vám přivezeme do domácnosti chladicí podložku, kterou nainstalujeme a zprovozníme, abyste si mohli nechat tělo doma.

V Pohřebním ateliéru dbáte na osobní přístup. S pozůstalými si hodně povídáte, dáváte jim prostor k zamyšlení. Může jim to pomáhat v truchlení?
Z hlediska psychologie je obřad posledního rozloučení důležitý pro to, aby se pozůstalí mohli se ztrátou vyrovnat. Často se stává, že když lidé poslední rozloučení vynechají, vyrovnávají se potom s následky dlouho. Mohou se vracet i řadu let po úmrtí. Pokud se lidé věnují přípravě pohřbu, parte, smuteční řeči, tak jim to určitě pomůže.

Setkáváte se s tím, že by lidé svůj pohřeb nějak plánovali, mluvili o tom se svými blízkými?
Je to čím dál častější, i když statistiku nemám, jen zkušenosti. Stává se, že starší lidé říkají svým blízkým, že žádný pohřeb nechtějí, ať nic neplatí, ať si peníze užijí, nedělají si s nimi starosti. Ale to nutně neznamená, že si takový člověk pohřeb nepřeje.

Druhý extrém je ten, kdy lidé na prahu smrti o svém odchodu mluvit chtějí, ale jejich blízcí je umlčují „Ale maminko, co to říkáte, na to máte času dost, vůbec se o tom nebudeme bavit.“ To ale může být pro člověka, jehož konec se blíží, znepokojivé a zraňující. Takže pokud o tom někdo mluvit chce, je nutné mu tuto možnost dát a ideálně pak jeho přání respektovat.

Na hřbitově občas vidíme cedulku, že za tento hrob už dlouho nikdo nezaplatil. Kdyby se mi to místo líbilo, můžu si ho zaplatit já?
Pokud je tam ta cedulka, tak ještě nemůžete, ale můžete zbystřit, protože se blíží konec exspirace nájemní smlouvy. To ještě nic neznamená, hřbitovní správa v případě hrobů čeká ještě tři roky, u hrobek až deset let, protože podle zákona je u nemovité věci potřeba čekat tuto dobu, než se dá předpokládat, že věc je opuštěná. Po třech letech je už hrob volný.

Takže s tím vlastně nespěcháte.
Je to z toho důvodu, že na hřbitovech je neproplacených a mnoho desítek let opuštěných míst dostatek, ta nabízíme přednostně.

Nemusím se tedy bát, že když nezaplatím za hrob a přijdu za rok, tak tam bude mít hrob někdo jiný?
Ne, toho se bát nemusíte, většinou je tento proces na řadu let. Lidé mají největší strach z toho, co se stane s ostatky, jestli neskončí někde v krematoriu. Ostatky tedy buď zůstávají v hrobě, pokud to nový majitel dovolí, nebo je uložíme pietně do společného hrobu v jiné části hřbitova.

Co se musí zařídit mezi tím, kdy někdo zemře, a jeho pohřbem?
Pokud pozůstalí nechtějí, nemusejí zařizovat téměř nic. Třeba nahlášení na matrice nebo vracení kartičky pojišťovně – to vše je dobrá pohřební služba schopná udělat, s ohledem na to, že pozůstalí jsou často ve stavu, kdy nic podobného zařizovat nechtějí nebo nemůžou. Stává se, že když je zemřelý v nemocnici či ústavu, může ho odvézt pohřební služba, kterou si rodina neobjednala.

Tam je důležité vědět, že to pro pozůstalé není nic závazného a mohou si najít pohřební službu podle vlastní volby. Ta si pak tělo vyzvedne tam, kde je. Pokud je potřeba delší čas do pohřbu, tělo je uloženo v chladicím boxu. Zákon pak přesně stanoví, při jaké teplotě a jak dlouho tam může být.

Jak často lidé využívají možnosti rozloučit se s nebožtíkem osobně?
Tato služba se využívá poměrně často. V obou krematoriích na to máme speciální místnost, která je oddělená od místnosti, kde čekají pozůstalí. Oni se pak mohou skrze sklo na svého zemřelého podívat. Čím dál častěji se také setkáváme s přáním, aby rodina nemusela být za sklem.

Právě v Pohřebním ateliéru máme místnost určenou k tomu, aby se v ní pozůstalí mohli se zesnulým rozloučit. Z pohřbů, které se tu konají, je tak polovina těch, které této možnosti využívají. Nejsem psycholog, ale myslím, že pro vyrovnání se se ztrátou je tento moment cenný. Když se bavíme s lidmi, kteří si tím prošli, tak od nich často zazní, že si při pohledu na zemřelého uvědomili, že je to jen tělo, že on už je někde jinde. Pomohlo jim to vyrovnat se s tím, že už není.

Stává se, že vás v pohřební službě varují se slovy, že si máte maminku uchovat ve vzpomínkách tak, jaká byla, že by to nebyl hezký pohled a podobně, a to je rozhodně špatně! To by se vám hned měla rozsvítit kontrolka, proč to ten člověk říká, jestli to třeba neznamená, že tělo není v takovém stavu, v jakém by mělo být.

A my si zemřelého můžeme upravit sami?
Ano, každá pohřební služba by měla poskytnout tuto možnost. Jenže často jsou to vykachlíkované místnosti s nerezovým stolem, osvětlené halogeny. Což není zrovna místo, kde byste se chtěli se svým blízkým rozloučit.

Existují nějaké alternativy klasických pohřbů, které většina z nás zná? Dá se pohřbívat ekologicky?
Co se týče pohřbů na nezvyklých místech, je třeba striktně oddělit pohřeb těla, které smí být pohřbené opravdu jen na veřejném pohřebišti, od uložení zpopelněných ostatků. Tam zákon přáním pozůstalých moc meze neklade – popel lze přechovávat kdekoli, pohřbít ho je možné kdekoli, vždy ale se souhlasem majitele pozemku. Nikdy by to nemělo odporovat dobrým mravům. Problematické by bylo například chtít popelem zesnulého posypat cestu.

Na ďáblickém hřbitově jsme nedávno otevřeli nový oddíl, kterému říkáme Luční hřbitov, což je v tuto chvíli asi to nejekologičtější v českém pohřebnictví, co ještě umožňuje zákon, a to je pohřbívání těl v ekologicky příznivých rakvích, ať už jsou z proutí, nebo ze dřeva. Aktuálně jednáme se start-upem (začínající firma, pozn. red.), který se zabývá využíváním mycelia neboli podhoubí, jestli bychom mohli vyvinout rakev z něj. Luční hřbitov je bez náhrobků, jsou tam květinové pásy, mezi kterými vedou travnaté cestičky. Ve světě je pak v některých zemích, třeba v určitých státech v USA, v Německu nebo ve Skandinávii možné kompostování.

Jak si to mám představit?
Nesmíte si představovat kompost na zahradě, kam se vyhazují odpadky z kuchyně. Třeba v USA je to designové, pěkné zařízení, ve kterém je tělo uloženo do dřevěné štěpky, pravidelně se otáčí a v řádu několika týdnů tělo zetlí tak, že zůstanou jen kosti. Dalším trendem je aquamace neboli rozpouštění v tekutině. Tu pak dostanete a můžete s ní například zalít strom. Spoustu let funguje zmrazení kapalným dusíkem a následné roztříštění na jemný prášek. Možností je ve světě řada, ale u nás zatím existuje pouze pohřeb do země nebo zpopelnění.

Je možné nechat si popel zesnulých zatavit do různých předmětů, které vám zůstanou doma na památku?
Je to možné. Výroba šperků nebo zatavování popela do nějakých těžítek je na trhu už dlouho. To, že si urnu můžete nechat doma, je také známá věc. Nicméně často dochází k situacím, kdy se třeba při stěhování nájemců nebo při jejich úmrtí společenství vlastníků bytových jednotek sejde ve sklepě nad neoznačenou urnou a nevědí, co s ní. Takže já bych doporučoval s popelem nakládat jinak. Máme k tomu veřejná pohřebiště nebo pokud měl zemřelý rád nějaké místo, tak ho uložit na něm. Ale nechávat si urnu s popelem na krbové římse není dobrý nápad.

A jaký pohřeb byste chtěl mít vy?
Naposledy jsem své přání upravil, když jsme otevírali Luční hřbitov. Je to krásná louka, se spoustou motýlů, sluníčko… Kdyby se se mnou něco stalo v následujících letech – mám tři malé děti, tak bych asi nechtěl, aby z toho měly větší trauma, než mít musí. Pohřeb tady mi přijde jako něco přirozeného a svým způsobem i pěkného.

Hřbitovy ale neznamenají jen smutek a místo posledního odpočinku, mohou mít i další funkce. Nedávno se na Olšanech například konal festival Mezi hroby. Co všechno můžeme ještě na pražských hřbitovech zažít?
Hřbitovy opravdu dnes plní spoustu jiných funkcí. Vždycky to tak bylo, ale teď je to markantnější v tom, že se na nich pohřbívá čím dál méně. Navíc třeba Olšanské hřbitovy, které byly kdysi za hradbami města, jsou dnes městem pohlceny ze všech stran. Je to 45 hektarů zeleně a místní lidé je využívají jako park. Potkáváte tu ranní běžce, maminky s kočárky i starší lidi na procházce. Hřbitovy jsou klidné, bezpečné, v létě stinné. Festival byl spíše takovou třešničkou. Nechceme  z nich určitě dělat nějakou atrakci a pořádat tam sportovní a kulturní akce jako na běžícím pásu. Máme však dobré zkušenosti s akcemi, které jsme pořádali na Malostranském hřbitově, který je hřbitovem historickým a kde se už přes sto let nepohřbívá, takže nehrozí, že bychom se tam dostali do kolize s pietní funkcí. Pražské hřbitovy totiž nejsou jen odkladištěm ostatků. Jejich důležitá funkce je i historická, kulturní i společenská. Jsou tu pochované výjimečné osobnosti naší historie, je to navíc galerie pod širým nebem, kde máte krásné sochy, hrobky. Proto tam můžete potkat školní třídu, ve které děti dostaly od paní učitelky úkoly, které musí plnit. Hřbitovy jsou jakousi živoucí učebnicí našich dějin. A pokud bych chtěl použít patetický výraz, tak bych řekl, že je to kamenná paměť národa.

Je něco, co byste rád převzal ze zahraničí?
Zahraniční hřbitovy jsou pro nás velkou inspirací. Je ale důležité, abychom slepě nepřebírali něco, po čem tady není poptávka nebo co tady může způsobit víc škody než užitku. Rozhodně neplánujeme otvírat uprostřed olšanských hřbitovů kavárnu, cvičit tam jógu a pořádat pikniky, jak to funguje třeba ve Spojených státech. Inspirace je v tuto chvíli spíš pragmatická, díváme se na to, jak fungují ohledně udržitelnosti, jak zpracovávají odpady.

Na Olšanech je také možné si některé hroby adoptovat. Co to vlastně znamená a u kterých hrobů je to možné?
Projekt adopce hrobů slaví deset let. Jeho vznik pramenil z toho, že už na nich značně zapracoval zub času nebo ruka vandalů a zlodějů. Často se to týkalo hrobů osobností, které nejsou notoricky známé, ale přesto významné, jsou to zasloužilí mužové a ženy, na které historie trochu zapomněla. Jmenují se po nich dodnes ulice, ale jejich hroby jsou v rozvalinách, s často neidentifikovatelnými nápisy. Inspirovali jsme se trochu v zoologické zahradě, kde jsme viděli, že lidé jsou ochotni vzdát se finančního obnosu ve prospěch medvídka mývala nebo papouška. A při vší úctě k medvídkovi – hrob významného chirurga, který založil například nějaký ústav – si to zaslouží víc. Poměrně se to osvědčilo, v projektu je přes sedm set hrobů a víc než polovina má svého mecenáše. To znamená, že někdo zaplatil za takový hrob nájem a že jej zrestauroval nebo zrekonstruoval. Musí to být hrob, který nemá žádného nájemce ani majitele a musí to být významná osobnost. Seznam hrobů, které na svého mecenáše  ještě čekají, najdete na adopcehrobu.cz.

Já si tedy můžu vybrat i podle částky, která je potřeba?
Ano, protože například oprava hrobu s jednoduchým křížem je dostupná, ale jsou tam i hrobky, které vyžadují statisícové až milionové rekonstrukce. Pro tyto případy máme dárcovskou sbírku. Vždycky se vyhlásí stavba, na kterou se přispívá, a až se částka vybere, začneme s rekonstrukcí.

Který z pražských hřbitovů máte obzvlášť rád?
To je těžké. Asi nejraději mám Olšany, protože tam najdete všechno, jsou obrovské. Vznikly jako morový hřbitov v 17. století a fungují dodnes. Je to cenný zdroj sociologického pochopení naší historie. O tom nejčastěji vypovídají epitafy na náhrobních deskách. Na nich vidíte, co lidé považovali za důležité před sto lety a co dnes. Je to velký kus přírody, zelené plíce Prahy. Hřbitovy v létě fungují pro své okolí jako klimatizace. Pak mám zvláštní vztah k Ďáblickému hřbitovu. Je nesmírně zajímavý svou historií, byť je mladý, je jeho historie pohnutá. Je to také jediný kubistický hřbitov na světě. Udělali jsme tam zajímavé projekty jako Luční hřbitov nebo Les vzpomínek.

Slyšela jsem, že ohledně hromadných hrobů vzniká nový projekt.
V šachtových hrobech jsou pohřbeny tisíce bezejmenných, utopenci, části těl z patologie, mrtvě narozené děti, ale i stovky vězňů nebo dětí matek, jež byly za komunistického režimu uvězněny. Při Úřadu vlády funguje skupina expertů, která se teď snaží zjistit, jestli by dávala smysl hromadná exhumace a identifikace obětí režimu.

Kam byste naše čtenáře pozval?
Všechny bych chtěl pozvat na dušičkové hřbitovy, kdy jsou nejkrásnější, rozzářené svíčkami, mají kouzelnou atmosféru. Necháváme je déle otevřené, aby je lidé mohli vidět i po setmění

Zdroj: www.hrbitovy.cz, praha.rozhlas.cz