Není domácnost, kde by v kuchyni neměli alobal. Hliníková neboli aluminiová folie je nepostradatelným pomocníkem a využíváme ji nejen na balení potravin, ale i na čištění, broušení a leštění. Koule z alobalu dokonce může nahradit i drátěnku. A alobal umí nabrousit naše nůžky.

Lesklá, nebo matná?

Odkud se ale alobal vzal? A je bezpečné do něj balit potraviny? Pokud ano, jak – záleží na tom, jestli lesklou nebo matnou stranou dovnitř?

Nebojte se! Skutečnost je taková, že obě strany alobalu mají totožné vlastnosti a vizuální odlišnost je způsobená pouze procesem výroby. Takže tvrzení, že lesklá strana lépe drží teplo a matná jej naopak propouští, nejsou pravdivá, i když jsou hojně zmiňovaná. Obě strany alobalu jsou stejné.

Samotný alobal vzniká válcováním roztaveného hliníku, přičemž právě válcování způsobuje rozdílnost stran – ta strana, které se válec přímo dotýká, je ve výsledku lesklejší.

Jak název napovídá, jsou to kovy

Historie alobalu sahá až do roku 1900, je tedy s námi již více než sto let. Za tu dobu opravdu zdomácněl a většinou do něj bez rozmyslu balíme všechny možné suroviny, potraviny nebo hotová jídla. Přitom, jak sám název napovídá, jedná se vlastně o kovovou fólii. A i když alobal neobsahuje příliš velké množství kovů, měli bychom přemýšlet o tom, jak ho správně využívat, abychom si spíše neuškodili.

Problém je nadužívání

Jednorázové zabalení svačiny do alobalu jistě není problém. Pokud bychom jej ale používali dlouhodobě, mohli bychom do našeho těla dostat nežádoucí množství kovu, který by se mohl usadit na sliznici našich orgánů a poškodit je.

Německá zpráva vědeckého týmu pod Spolkovým úřadem pro hodnocení rizik (BfR) potvrdila, že právě hliníková folie je jedním z podezřelých aktivátorů vážných onemocnění, k nimž patří i Alzheimerova choroba, rakovina střev nebo amyotrofická laterální skleróza (ALS), jež člověka paralyzuje natolik, až se může udusit. BfR se dlouhodobě zabývá posuzování bezpečnosti potravin a ač není přímá škodlivost alobalu v souvislosti s ALS prokázána, je jasné, že jedním z původců nemoci je vysoký obsah kovu v těle.

Nejen alobal, ale i ostatní zdroje kovů

Alobal je navíc jen jedním z mnoha „pomocníků“, kterým vpravujeme do našich těl hliník. Kdyby byl tím jediným, bylo by všechno perfektní. Jenže lidé do sebe tento kov dostávají daleko více cestami, což může být i jednou z příčin vážnějšího problému – kombinace více zdrojů kovů.

Evropská agentura pro bezpečnost potravin (ESFA) na základě několika podrobných studií stanovila tolerovatelný týdenní příjem hliníku 1 mg na 1 kg živé váhy. Do lidského těla se však hliník hojně dostává také z kosmetiky, ale i některých potravin.

Nebalit všechno!

„Hliník je toxický kov, který do našeho organizmu nepatří. Pokud ho do sebe dostaneme, obvykle se ukládá v tukové a nervové tkáni a může být příčinou některých těžkých chorob. Hliník se považuje za jednu z příčin neurodegenerativních chorob, například Parkinsonovy choroby nebo Alzheimerovy demence,“ říká MUDr. Jaroslav Orlík je internista a gastroenterolog, který se více než 20 let zabývá analýzou prvků ve vlasech a pomáhá lidem se zdravou stravou.

V řadě případů je alobal neškodný, tedy za předpokladu, že ho používáte správně, a nikoliv na balení potravin, které mají tendenci do sebe nasát velké množství hliníku.

Které potraviny ne

O tom, jaké potraviny bychom rozhodně do alobalu balit neměli, jsme toho už napsali hodně, proto jen připomeňme, že v alobalu bychom neměli přechovávat sýr nebo šunku, pokud nejsou vložené do pečiva, krájené ovoce nebo zeleninu, ani velmi kyselé nebo slané potraviny, zejména ty tepelně upravené. Alobal není vhodný ani na potraviny grilované. Pokud se totiž zahřeje na 220 oC, začne se z něj hliník postupně uvolňovat. Hliníkové tácy bychom tedy měli používat co nejméně a na co nejkratší dobu.

Pakliže alobal přece jen použijeme, je lepší uchovat celý balíček v lednici, jelikož chlad zpomaluje mikrobiologické procesy a s nimi i uvolňování hliníku či dalších látek z obalů do potravin. Pokud alobalem přikrýváme hrnec nebo pekáč, neměl by se dotýkat jídla přímo.

Zdroje: