Českým jménem bedla označují mykologové houby patřící nejméně do šesti různých rodů, což občas působí mezi houbaři zmatek. Ti pochopitelně sbírají hlavně „pravé bedly“ z rodu Macrolepiota. Tam patří oblíbená bedla vysoká („bedla jedlá“) a ještě několik dalších druhů, pro laika prakticky nerozlišitelných.
Bedla, vysoká a jedlá
Bedla vysoká (Macrolepiota procera) je statná houba s až půl metru vysokým třeněm, na kterém sedí zprvu zavinutý, později široce rozložený klobouk až o velikosti talíře. Na třeni je kroužkovitý prsten, kterým lze volně pohybovat nahoru a dolů. Doporučuji jej zasyrova ochutnat – chuť je velmi příjemná a prakticky nerozeznatelná od čerstvých jader lískových oříšků.
bedla vysoká
Bedlu vysokou nalezneme nejčastěji v létě v prosvětlených smrkových lesích a na jejich okrajích, často v řidším podrostu ostružin, kde jiné houby rostou nerady. Dospělé bedly se na takových místech díky své velikosti dobře hledají: stačí vylézt na pařez a rozhlédnout se. Rostou obvykle ve skupinách, a tak je jejich nález příslibem netradiční večeře.
- Klobouky bedel jsou vynikající orestované se solí a kmínem nebo smažené jako řízek.
- Třeně nejsou kvůli konzistenci normálně upotřebitelné, ale sušené a rozemleté na prášek jsou díky vůni použitelné jako houbové koření.
Červenavá příbuzná
Oblíbená a hojná bedla červenající (Chlorophyllum rachodes) je nyní klasifikována do rodu Chlorophyllum. Od bedly vysoké se liší tím, že je menší, ale především jí oranžoví a červená dužnina po otlačení nebo na řezu. Může vyrůst i v dosti početných skupinách, zejména ve smrčinách, a to i později na podzim; upotřebitelná je podobně jako bedla vysoká.
pravé bedly rodu Macrolepiota
Bedla zahradní se k jídlu nehodí
V médiích proběhly zprávy o jedovatosti bedel, což je třeba uvést na pravou míru. Tyto zprávy se týkají bedly označované jako bedla zahradní (Chlorophyllum brunneum) nebo bedla česká. Mykologové doposud nevyjasnili, o kolik druhů vlastně jde. Každopádně se jedná většinou o velice mohutné a světle vybarvené bedly s oranžovějící dužninou, rostoucí v trávě či listí mimo les – na zahradách, v parcích a křovinách. Po požití těchto bedel byly zaznamenány lehké otravy, a proto se doporučuje sbírat jen typické plodnice bedly červenající rostoucí v jehličnatých lesích.
V subtropických oblastech a v Severní Americe roste bedla zelenolupenná (Chlorophyllum molybdites), která je také mírně jedovatá. Sám jsem ji nalezl např. na dovolené v Egyptě, takže je na místě opatrnost a na výletech do zahraničí s bedlami neexperimentovat.
Ježatá bedla
bedla dívčí
Mezi pravé bedly byla řazena i bedla dívčí (Leucoagaricus nympharum) a teprve analýzy DNA prokázaly, že jde o druh patřící do rodu Leucoagaricus. Tato bedla je ještě menší než dva předchozí druhy, má nápadně ježatý klobouk a houbaři ji obvykle seberou jako „malou bedlu“. Nevadí to, je totiž také jedlá.
Malé jedovaté „bedličky“
bedla kaštanová
Pokud by někdo tvrdil, že mezi bedlami jsou i smrtelně jedovaté druhy, měl by pravdu. České označení bedla se totiž vztahuje i na druhy z rodu Lepiota, mezi kterými např. bedla kaštanová (Lepiota castanea) obsahuje stejné jedovaté látky jako muchomůrka zelená. Není však třeba se tím příliš znepokojovat – tyto bedly jsou totiž velice drobné, vysoké asi 5 cm a s kloboukem okolo 2 cm širokým, takže záměna s „klasickými“ jedlými bedlami nehrozí.
