Promovaný biolog Zdeněk Pouzar CSc. (nar. 1932) ví o houbách opravdu téměř vše, co je o této podivuhodné formě života známé. Ne nadarmo o něm ostatní mykologové s respektem mluví jako o chodící encyklopedii.


Víte o tom, jak si vás ostatní kolegové mykologové váží?

Opravdu? To jsem netušil. Ale ono je to složité, nikdo totiž o houbách neví vše a vědět ani nemůže. Mykologie se neustále velice rychle mění. Například o rodu křehutek (Psathyrella) jsme se kdysi domnívali, že má u nás tak dvacet druhů. Dnes víme, že jich je jen ve střední Evropě téměř stovka. Totéž platí o řadě dalších druhů – třeba o pavučincích nebo holubinkách. To je třeba oproti zoologii velký rozdíl, v ostatních přírodních vědách tolik nových druhů tak rychle nepřibývá. Takže vědět o houbách vše prakticky nelze.


Jaká byla vaše cesta k houbám?

V mládí mě velmi ovlivnila kolegyně mé matky, která byla na tehdejší dobu velmi informovaná houbařka, a u ní na chalupě v Nadějkově u Tábora jsem zažil s houbami krásné chvíle. Jako Pražák jsem pak měl možnost učit se od významného houbaře a mykologa Ivana Charváta, se kterým jsme brzy po válce jezdili na houbařské vycházky do okolí Prahy – do Voděradských bučin u Jevan, do Srbska, na Karlštejnsko, Říčansko a do Kerska. Pan Charvát byl velký znalec hub, měl spoustu literatury a značně přispěl k tomu, že jsem se specializoval na mykologii.

Hezké mykologické chvíle jsme společně s dr. F. Kotlabou zažívali také při pátrání po hvězdovkách (břichatkovitých houbách), které tehdy s velkým nadšením zpracovával známý přírodovědec a fotograf dr. V. J. Staněk. Sbírali jsme pro něj pilně hvězdovky v okolí Prahy i jinde; nakonec dr. Staněk popsal nové druhy, mimo jiné hvězdovku Pouzarovu (Gaestrum pouzarii) a hvězdovku Kotlabovu (Gaestrum kotlabae). Oba tyto druhy jsou však velmi vzácné.


Čím vás houby tak zaujaly, že vás baví dodnes?

Podle mého názoru jsou houby velmi zábavné, je s nimi legrace, ale také jsou zároveň velmi znepokojující. Třeba v roce 1975 jsem v Jevanech našel na pařezu houbu a když jsem ji přinesl domů a zmikroskopoval, skoro jsem nevěřil vlastním očím. Uviděl jsem totiž na vrcholu výtrusů malé paroží, takže vypadaly jako jelení hlava s rostoucími parohy. Popsal jsem ji jako nový rod Elaphocephala ioculoris – což se dá přeložit jako jeleňohlavka komická či zábavná –, dnes se jmenuje parohatka směšná. Od té doby pak byla nalezena ještě ve Francii a v Anglii, kde o ní napsali, že je to nejkurióznější kornatcovitá houba, co existuje. Je tak vzácná, že ji nenajdete ani ve velkých atlasech hub (s úsměvem).


Jména hub se také často mění. Proč?

Protože naše znalosti o nich se postupně zpřesňují. Jak křivolakými cestami se ubírá takový objev, můžu popsat na příkladu, který se mi přihodil, když jsem se zabýval ryzci. Ivan Charvát nás například na Karlštejnsku naučil, jak vypadá Lactarius resimus, ryzec ohrnutý. Pak nám ale známý znalec hub prof. K. Kult přivezl z Novohradských hor ukázat zcela odlišný ryzec, který určil také jako L. resimus. Ukázalo se, že ten první je vlastně dosud nepopsaný druh. Já jsem ho proto popsal a pojmenoval ryzec citronový (Lactarius citriolens), tedy ryzec vonící po citronu. A když potom přijel z Ameriky profesor Singer, největší znalec lupenatých hub, vzal jsem ho na Karlštejn a houbu jsme znovu našli. A Singer řekl, že po citronu nevoní, že voní po plesnivém citronu! A v té chvíli mi došlo, že já jsem vlastně z doby protektorátu znal vůni hlavně citronu plesnivého… Nicméně jméno se ujalo i tak. I takhle může probíhat objevování nového druhu.


Prý jste vědecky činný i nyní, ve svých 82 letech?

Ano. Dokonce mám teď zajímavý úkol. Existuje totiž návrh, aby 6000 rodových jmen hub bylo mezinárodně chráněno. Tak nyní na tom seznamu pracuji, píšu k němu komentáře pro vědecký kongres. A se svým dlouholetým kolegou, mykologem Františkem Kotlabou, s nímž jsem spolupracoval většinu svého života, se při vědecké práci setkávám v Národním muzeu dodnes a pracujeme na houbách rostoucích na dřevě.


Do lesa se při té práci ještě dostanete?

Teď už málo, ale samozřejmě byly doby, kdy jsem jezdil dost, hlavně v sedmdesátých letech. Nezapomenutelné pro mne byly vědecké výpravy do Karpat, na východní Slovensko a pak také do pralesů v Polsku, do Bělověžského nebo do Augustovského pralesa. Tam bylo velké množství druhů chorošů v ohromné variabilitě, která snad nikde jinde není… Choroše jsou totiž nejproměnlivější skupinou organismů, tvarem se extrémně přizpůsobují podmínkám, v nichž rostou. Neexistují snad dva exempláře, které by byly stejné. Třeba troudnatec kopytovitý může být na povrchu úplně bílý a jindy hnědý až téměř černý.


Ale to je snad vlastnost mnoha druhů hub? Třeba známá muchomůrka růžovka je v jednom typu lesa drobná houba s tenkým třeněm a skoro žlutozelenkavou barvou, v jiném lese statná houba s tmavým ďubkovaným kloboukem…

Jistě, tuto vlastnost má většina druhů, ale ujišťuji vás, že choroše jsou v tomto ohledu nejvynalézavější.
Ovšem muchomůrky jsou vůbec zajímavá skupina. Některé jsou silně jedovaté, další středně jedovaté a jiné jedlé a chuťově vynikající. Mezi ty středně jedovaté patří muchomůrka červená (Amanita muscaria), i když někdo ji dokonce jí – a to nikoli proto, aby byl omámen!


Někde prý zase jedí žampion zápašný, v atlasech označovaný jako jedovatý.

Ano, třeba na Lounsku. Podobné to je i s obávaným satanem. Když se dobře provaří, je dokonale jedlý a třeba v okolí Lysé nad Labem, kde roste hojněji, je to po generace vyhledávaná pochoutka. A to není houbařská latina.


Co je podle vás na vědeckém bádání o houbách nejtěžší?

Problémem hub obecně je, že některý druh můžete nalézt třeba jen jednou za mnoho let. Houby žijí ve formě podhoubí v zemi a plodnice vytvářejí třeba jen jednou za dlouhé období, takže i proto je obtížné je důkladně poznat a popsat. Třeba bedlu Eyreovou, dnes černolupen zelenolupenný (Melanophyllum eyrei), nádherně bíle zbarvenou droboučkou houbu se zelenými lupeny, jsem našel počátkem 50. let v rezervaci Ve Studeném na Sázavě – a pak jsem si musel padesát let počkat, než jsem ji nalezl před deseti lety u Radotína. A teď už ji do konce života samozřejmě neuvidím. Takhle strašně vzácných hub je celá řada.


Co se o podhoubí, latinsky myceliu, vlastně ví?

Velmi málo. Víme třeba, že mnoho druhů hub – strmělky, špičky, čirůvky, běločechratky – roste v tzv. čarovných kruzích, kdy podhoubí vytváří z plodnic kruhy, a to postupně pak zprostředka odumírá, takže soustředné kruhy se stále rozšiřují. O václavkách zase víme, že její podhoubí se umí rozrůst v lese na tak ohromném prostoru, takže se může stát, že v jednom lese nacházíme vlastně plodnice pouze z jediného podhoubí. V Americe to opravdu prokázali. Ale třeba jedno mycelium hřibovitých hub někdy vytváří nejvýše pár plodnic.


Kolika let se mycelium dožívá?

Pokud se nějak zásadně nezmění podmínky v lese, je u pozemních hub prakticky nesmrtelné. V Evropě se však vlivem lidské činnosti lesy rychle proměňují a s nimi i podhoubí hub.


Takže třeba v Amazonii, kde lidé zasahují do přírody pořád ještě relativně málo, žije mycelium mnohem déle?

Záleží na tom, kde houby rostou. Pokud na stromech, musí se obnovovat výtrusy. Ale v nejnižších patrech, úplně na zemi, roste mycelium velmi dlouho, možná někdy století i tisíciletí. Ale ani o tomhle bohužel moc ještě nevíme. Takže zatím víme jen to, že mycelium roste pod zemí, a když se na jaře oteplí půda, začne se rozrůstat. A nastanou-li příhodné podmínky, tj. je dostatek vláhy a tepla, houba vydá své plody – vyrostou plodnice, jimž říkáme houby.

Někdy se ovšem taková situace opakuje každoročně, jindy nastane třeba jen jednou za 10–15 let. Což platí hlavně o lupenatých houbách.

Domníváte se v této souvislosti, že se někdy budou pěstovat i takové druhy hub jako hřiby nebo lišky?

Nevěřím, že lze uměle vytvořit mikroklima, v němž by se takovým druhům dařilo – vyloučeno to je u hub mykorhizních.


Naše znalosti o rozmnožování hub výtrusy jsou větší?

Jen o něco víc. Víme třeba, že plíseň okurková – což je také houba – každý rok u nás přes zimu vyhyne, ale vítr sem přivane miliardy výtrusů z jižní Evropy a plíseň tu máme zase.


Které druhy hub považujete za zajímavé, a přitom málo probádané?

Třeba ty muchomůrky, jimž se někdy říká katmanky nebo pošvatky (Amanita vaginata), tj. bezprstenné muchomůrky, kterých je u nás více než deset druhů, jsou velmi zajímavé, ale málo probádané.


Vy sám prý houby vůbec nejíte…

Je to tak. Když mi je někdo přinese naložené do octa, tak si dám. Ale nikdy jsem houby nepřinesl domů proto, abych je snědl. Ne že by mi vyloženě nechutnaly, ale zdržovalo mě to od vědecké práce.


Co říkáte na houbařské rezervace?

Já osobně si myslím, že sběr hub houbám vůbec nevadí, škodlivější je bezohledné šlapání houbařů v lese a hlavně lesnické práce. Na rozmnožení hub totiž stačí jedna jediná zapomenutá plodnice – ta stačí zásobovat výtrusy velké území. Mycelium neničí ani často kritizované uřezávání plodnic těsně nad zemí.


Jak je možné, že tolik druhů roste v „pankejtech“ u silnic, kde není téměř žádná půda?

Každá houba potřebuje jiné podmínky: třeba ryzce s oranžovým mlékem z okruhu ryzce pravého zase nemají rády humus, proto rostou kolem silnic. Ovšem musím říct, že nejkrásnější ryzce jsem viděl úplně jinde, kdysi na Slovensku, východně od Belanských Tater. Tam na pastvinách na vápenatém podloží vysadili jedle a nyní tam hojně roste ryzec jedlový (Lactarius salmonicolor). Nádherná houba!


Tím asi leckoho překvapíte. Běžní houbaři znají jen dva druhy ryzců s červeným mlékem – borový a smrkový.

U nás ryzec jedlový také roste, ale jen velmi vzácně, když však přijdete na trh v Banské Bystrici, tak tam babičky nabízejí i ten jedlový. A kromě toho lze vzácně najít i další druhy s červeným mlékem.


Na závěr se zeptám, co považujete za svůj největší badatelský úspěch?

Asi nejdůležitější mé zjištění je rehabilitace jednoho druhu tvrdohub (Pyrenomycetes) popsaného ve Francii v polovině 19. století a pak zcela zapomenutého – tehdy se nazýval Nummularia dryophila. Našel jsem jej pak u nás na několika lokalitách a zjistil, že je to nebezpečný parazit dubů, které doslova ničí. Zařadil jsem jej do nového rodu Obolarina; česky se jmenuje káčovka dubomilná. To se pak ujalo a jeho význam byl potvrzen v několika evropských zemích.

Foto: archiv, Martin Kříž a František Kotlaba