Rozhovor s Ladislavem Hagarou, velkým tvůrcem atlasů hub

Jak propadl mykologické vášni? Jaké jsou jeho největší zážitky s houbami a oblíbené recepty? Jak se vlastně tvoří velké atlasy hub?

Na tradičně blízkých vztazích českých a slovenských mykologů nic nezměnilo ani rozdělení společného státu. Češi dodnes jezdí za houbami do různých částí Slovenska a Slováci zase do Česka. S nejznámějším slovenským mykologem Ladislavem Hagarou jsem se ostatně setkal na česko-slovenské výpravě za houbami poblíž Tábora.

A právě u českého nakladatele nedávno vydal sedmdesátiletý slovenský mykolog své vrcholné životní dílo – Ottovu encyklopedii hub. Pochopitelně v obou jazycích. „Na téhle knížce jsem intenzivně pracoval téměř pět let. Na Slovensku jsem pro ni nenašel vydavatele,“ konstatuje PhDr. Ladislav Hagara, PhD., tvůrce mnoha knih o houbách. Není divu, vydání reprezentativní publikace, která obsahuje snímky a popisy více než tisíce druhů hub, představuje pro každého nakladatele značné riziko. Ale díky odvaze českého nakladatele se nakonec dobrá věc podařila a výpravný atlas v polovině listopadu vyšel.

Ačkoliv jste autorem několika atlasů v neuvěřitelných třiceti šesti vydáních, mykologii jste se kupodivu začal věnovat až roku 1980. Proč až tak pozdě?

Moje cesta k mykologii skutečně nebyla přímočará. Jsem totiž absolvent žurnalistiky, které bych se nejspíš věnoval dodnes, kdyby nebylo roku 1968 a vpádu sovětských vojsk. Byl jsem tehdy mladý novinář plný nadšení a po obsazení našeho deníku okupačními tankisty jsme se s pár kolegy přesunuli do hor a ve vojenské tiskárně v Harmanci jsme noviny vydávali dál. Stálo mě to kariéru v novinách, jakkoli pak nebylo zrovna o co stát. Pak jsem se s rodinou šest let všelijak protloukal a posléze jsem třináct let pracoval jako redaktor ve zdravotnickém nakladatelství v Martině. Tam se probudil můj vážný a trvalý zájem o houby. Tehdy mi bylo už šestatřicet.

Jak se to tak přihodí?

Vzniklo to vlastně nenápadně – focením. Manželka mi totiž koupila japonský foťák, Yashiku, tedy vylepšenou kopii české Flexarety. A protože jsme měli chatku pod Martinskými holemi, rozhodl jsem se mapovat a dokladovat výskyt hub v téhle oblasti. Brzy jsem se seznámil a spřátelil s českým mykologem Janem Kuthanem, který žil v Ostravě a výzkum hub prováděl hlavně na Slovensku. Jezdili jsme spolu do terénu a pomáhal mi obstarávat odbornou literaturu. Houby si mě i díky jemu chytly – a už mě ze svých osidel nepustily.

A dnes jste nejplodnějším autorem mykologické literatury. Vždyť už vaše první knížka Atlas hub z roku 1987 vyšla v šesti slovenských a pěti českých vydáních. Od té doby atlasy vydáváte vlastně neustále. Máte představu, kolik výtisků vašich knih dodneška vlastně vyšlo?

Přes 300 000 kusů. Už první vydání zmíněného atlasu mělo náklad 45 000 výtisků. Teď je ovšem situace zcela jiná, konkurence je velká, honoráře malé… Kdysi byl honorář za jednu uveřejněnou fotografii kolem 400 Kčs, což tehdy byla moje čtyřdenní hrubá mzda. Dnes je za fotku honorář deset euro a to je teď na Slovensku sotva dvouhodinová průměrná mzda. Tvůrčí práce vůbec je dnes málo ceněna.

Kromě tvorby knih jste se jako mykolog zaměřil na dřevní kornatcovité houby. Ty ovšem ani jako houby nevypadají, jsou to spíš takové povlaky na padlých kmenech a větvích stromů. Co vás na nich lákalo, když tato říše je plná krásných barevných a tvarově roztodivných hub?

(smích) Přiznám se k malému kalkulu – ve 20. století se na ně nespecializoval žádný slovenský mykolog. A já jsem chtěl dělat něco zajímavého, co ještě není příliš prozkoumané. Šance na nález nového druhu je u těchto hub vysoká, mnohdy stoprocentní. Jestli se mám vyjádřit školní stupnicí, pak mohu říct, že kornatcovité houby Slovenska a Čech nejsou dosud zmapované ani na čtyřku.

Předpokládám ale, že vás k nim někdo přivedl.

Poprvé mě k nim naklonil pardubický mykolog Karel Čížek, ale definitivně mě pro ně nadchnul můj blízký přítel a terénní souputník – věhlasný jihlavský mykolog Petr Vampola, který nadšeně opěvoval jejich vnitřní krásu, čímž mínil bohatost a rozmanitost mikroskopických struktur. Tak jsem se „střemhlav“ na tuhle skupinu hub vrhnul a třeba v letech 1994–2002 jsem sbíral skoro výlučně jen je.

Co se vám vlastně líbí na povlacích pokrývajících trouchnivějící dřevo nebo kůru?

Nejen ta zajímavá mikroskopie, již si ostatně vychutnám až doma. Ta mi napoví, zda jde o běžný druh houby, nebo o nějakou vzácnost. Vzrušující je i samotné hledání těchto hub. Velká většina z nich je totiž při pohledu zestoje neviditelná. Zpravidla totiž rostou na spodní straně padlého, ale ne příliš zaleženého dřeva. Tudíž je zapotřebí vybírat ty správné klacky, obracet je a hledat na nich ony skryté povlaky.

Jaká je vlastně funkce těchto hub v přírodě? K čemu jsou dobré?

Dřevní kornatcovité houby spolu s choroši mají v přírodě nesmírně důležité poslání. Právě ony totiž spolu s bakteriemi rozkládají odumřelé dřevo, kůru, listí a jehličí, čímž je přetvářejí na humus, uvolňují tak místo jiným rostlinám a připravují pro ně živiny. Bez jejich účasti by nemohla probíhat normální obnova lesů.

Většinu času věnujete studiu nasbíraných hub, focení hub nebo přípravě nových knih o houbách. Najdete si čas i na obyčejnou houbařskou vycházku do lesa, abyste si třeba nasbíral houby k jídlu?

Oblíbený recept

Opečené kuřecí řízky vložíme na plech, pokryjeme vrstvou hub dušených na cibulce, každý kus překryjeme plátkem šunky a plátkem sýra a pak deset minut zapékáme v troubě; podáváme s rýží. Mňam!

Do přírody téměř vždy chodím s fotoaparátem. V mém velkém koši je ještě stativ, igelitová fólie pod kolena a jiné pracovní pomůcky. Ukládám tam i papírové sáčky s houbami nasbíranými pro herbář. Jeden větší sáček mám i v rezervě – ten občas použiju na uložení jedlých hub, jimž se nedá odolat. Kromě hřibů s bílou dužninou, křemenáčů a lišek jsou to nejčastěji růžovky, které mi chutnají ve všech úpravách. Přidal bych i modráky, ale ty manželka nemá v oblibě. A jelikož jídlo připravuje ona, respektuji její výlučné právo na výběr surovin.

Jaký houbařský úlovek vám v paměti utkvěl nejvíc?

Z dětských let prožitých na horním Ponitří, pod vyhaslou sopkou Vtáčnik, mi jako trofejní houba utkvěla v paměti muchomůrka císařka, které jsme říkali kráľovka. Později jsem žil v chladnějších částech Slovenska, kde už nerostla. Znovu jsem se s ní potkal poblíž obce Ladzany v Štiavnických vrších. A nebyla sama. Spatřil jsem jich pětadvacet na jednom místě! Tvořily neúplný kruh s průměrem asi sedm metrů, od vajíček až po gigantické plodnice vysoké čtvrt metru. Ztuhl jsem úžasem. Jen jsem němě zíral a kochal se. Najednou se přiblížila skupina houbařů s velkým zrzavým psem. Zdálo se mi, že míří k mému čarokruhu. Tak jsem se rychle postavil do jeho středu a výhružně se opřel o valašku, kterou obracím padlé dřevo při hledání kornatců. Byl jsem rozhodnut, že budu svoje císařky tvrdě bránit. Jenomže skupina prošla kolem úplně nevšímavě – byli to naštěstí vyslovení hříbkaři. Císařky byly souzeny mně a pózovaly jen mému Nikonu.

Ovšem císařky jsou chráněný druh i na Slovensku.

L. Hagara je i autorem beletrie (sbírky povídek Kroky času, románů Slunovrat, Blíženci, Uzly). V románu Arzén vydaném v roce 1984 se zabýval průmyslovou devastací životního prostředí a jejími důsledky na zdraví lidí. Vycházel v něm z reálií rodné horní Nitry. Potrefená husa, tedy elektrárna v Novákách, zakejhala – skoupila a zničila všechny výtisky románu, které se dostaly do knihkupectví v okrese Prievidza.

Ano, nesmí se sbírat na konzum. Podle slovenských zákonů za zničení každé plodnice císařky hrozí pokuta 53 eur a 11 centů, za zničení těch 25 plodnic by to tedy bylo 1327 eur a 75 centů! Fiktivní škodu máme opravdu vykalkulovanou až na centíky. Kéž by ale tak striktně byla vyčíslená i reálná škoda způsobená podhoubí císařky při těžebních pracích v lese, houby přece můžeme účinně chránit jen ochranou jejich biotopů! Vždyť tělem houby je podhoubí a ne plodnice. Kde má podhoubí dobré podmínky, tam hojněji rostou i plodnice. A to navzdory tomu, že taková místa každý rok navštěvuje nejvíc houbařů.

Co potom říkáte třeba projektu houbařské rezervace na hrázi rybníka Luční, o kterém jsme psali v minulém Receptáři?

Znám to místo velmi dobře, protože tam už léta jezdím. O hráz se stará Pavel Špinar, můj dobrý kamarád. On to místo proměnil na trvalou houbařskou výstavu, kde houby mají i tabulky se svým jménem, chodí tam začínající houbaři i školní děti. A veřejnost rezervaci respektuje, houby neodnáší. Obdivuhodné.

A jaký je váš nejsilnější zážitek z hlediska mykologického?

Já jsem především mykoflorista, protože nejvíc času trávím terénním výzkumem hub, mapováním jejich výskytu a rozšíření, návazně pak tvorbou herbáře, tedy sbírky hub z konkrétních lokalit. Přitom ze zhruba padesáti herbarizovaných položek jen jedna představuje výslovně vzácný druh, nebo dokonce můj osobní prvonález – to je pak ten nejemotivnější zážitek.

Jenomže ten zažíváte až doma, při pohledu do mikroskopu. Nechybí vám vzrušení z úžasného nálezu přímo v lese?

Ale já ho přímo v lese zažívám také: při nálezu vzácných druhů, které jsou poznatelné přímo na místě na základě nápadných vnějších znaků. A na Slovensku si člověk může prožít i nechtěné vzrušení, a to díky medvědům. Už několikrát jsme na ně narazili v pralesích nebo i v Tatrách, ale vždy jsme vyvázli bez tělesné újmy. Největší trauma však zažil můj přítel Aleš Vít, jednatel České mykologické společnosti, který se v Dobročském pralese nechtěně oddělil od naší skupinky, zabloudil a za soumraku se zatoulal až k medvědímu brlohu. Pan domácí naštěstí nebyl nablízku a vystresovaný Aleš nakonec i při měsíčku našel bez úhony cestu domů.

V říjnu jste vydal Atlas jedlých hub s osvědčenými recepty pocházejícími od Oldřicha Jindřicha a výše zmíněného Aleše Víta. A hned v listopadu vyšla v Praze vaše encyklopedie hub, bezkonkurenčně největší atlas hub na světě, která je vyvrcholením vaší atlasové tvorby. Jak to prožíváte? Radost? Úleva?

Ottova encyklopedie hub má 1152 stran velkého formátu, je v ní popsaných 3230 druhů a odrůd hub, které jsou představeny na 4170 barevných snímcích od 95 slovenských a českých autorů. (nejvíce od L. Hagary – 2282 a Martina Kříže – 400), a od 10 zahraničních. Lektoroval ji a do češtiny přeložil Vladimír Antonín.

Míchá se to, ale zatím převládá spíše ta úleva. Autorská práce trvala čtyři roky, spolupráce při grafickém ztvárnění a korekturách další rok. Byla to skutečně soustavná pětiletá práce, obvykle sedm dní v týdnu. Přerušená byla jen atakem plicní embolie a měsíčním pobytem na chirurgické klinice na Karlově náměstí v Praze, kde mi profesor Lindner úspěšně operoval ucpané plíce a zachránil mi tak život.

Čeho si na publikaci ceníte úplně nejvíc?

V textové části za největší přínos považuji hodnověrné, objektivizované údaje o období růstu každé houby, o jejím biotopu, čili místech nebo substrátech, kde příslušný druh roste, a také data o vertikálním rozšíření daného druhu, tedy výskytu od nížin po vysokohorské pásmo. Ve většině atlasů jsou totiž tyto údaje zpravidla zjednodušené, neúplné, případně zcela chybějí. Já jsem na základě statistické analýzy německých, rakouských, norských a anglických databází zahrnujících statisíce hub získal dost přesnou představu, kde a kdy dané houby rostou. Byla to sice zdlouhavá a piplavá práce, ale výsledek stojí za tu námahu.

U takových velkých knih bývá problém vybrat fotku na titul. Jak jste to vyřešil vy?

Na titulní straně je kotrč Němcův s okolním lesním prostředím. Považují to za ideální volbu z více důvodů. Mimo jiné i proto, že kotrč zmiňuje ve svém Glosáři ve 14. století už autor prvních českých slovníků Bartoloměj z Chlumce, známější jako mistr Klaret. Ten kotrč na obálce byl také jako nový druh objeven v Čechách a vědecky jej prvně popsali čeští mykologové Pilát a Veselý. A konečně: houbu pojmenovali po významném českém botanikovi, akademiku Bohumilu Němcovi, který mi je blízký i tím, že v meziválečném období často pobýval v mém rodném kraji na horním Ponitří, kde měl rozsáhlý statek a kde dokonce na vytyčených plochách studoval růst hub. Kromě toho je kotrč Němcův největší evropskou jedlou houbou. Zobrazená plodnice je z pralesa Stužica na východním Slovensku a měla průměr 80 cm.

Výběr zajímavých hub

Žilnatka bledá (Phlebia mellea) roste od června do listopadu na mrtvém dřevě jehličnanů, zejména na mohutných kmenech smrků a jedlí

Muchomůrka císařka (Amanita caesarea) je houba z jídelníčku římských císařů, u nás velmi vzácná a chráněná, v jižních částech Slovenska je místy dosti hojná. Plodnice na snímku našel před sedmi lety L. Hagara v Ladzanech.

Pevníkovka žloutková (Stereopsis vitellina) roste od srpna do října v jehličnatých lesích, zpravidla v surovém humusu nebo na hnijícím dřevě. U nás je zařazena do Červeného seznamu.

Dřevomorka lesní (Serpula himantioides) roste většinou na odumřelém dřevě borovic a smrků, někdy také na listnáčích