Lysohlávky (Psilocybe) jsou drobné až středně velké houby, které rostou na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Díky svým psychotropním (halucinogenním) účinkům je lidské civilizace znaly tisíce let: jejich kresby datované do střední doby kamenné byly nalezeny na skalách v severní Africe a starobylý „kult posvátných hub“ se až do dnešních dnů zachoval ve Střední Americe.

Nevědomá Evropa

Západní civilizace však o lysohlávkách ještě v polovině 20. století prakticky nic nevěděla. Přestože je pravděpodobné, že staré národy sídlící v Evropě účinky lysohlávek znaly, nástup křesťanství a jeho 2000 let dlouhá tradice, kdy bylo v užívání halucinogenů spatřováno uctívání ďábla, způsobily, že se veškeré vědomosti o nich vytratily. A to přesto, že španělští dobyvatelé se v Mexiku v 16. století s kultem hub setkali a zanechali o něm dokonce písemné zprávy. A tak jsme si na znovuobjevení lysohlávek museli počkat až do roku 1957.

Hledání magických hub

V tom roce se v populárním americkém časopise Life objevil článek nazvaný Hledání magických hub. Jeho autorem byl snad nejméně pravděpodobný člověk na světě: konzervativní americký bankéř z Wall Streetu Robert Gordon Wasson, u kterého se zájem o houby rozvinul díky tomu, že jeho manželka Valentina byla Ruska a houby ráda sbírala. Wasson se díky zvláštní souhře náhod, ve které sehrál významnou roli i anglický extravagantní básník a spisovatel Robert Graves, dozvěděl o tom, že v Mexiku jsou rituálním způsobem konzumovány halucinogenní houby. Vědecká obec byla k těmto zprávám většinou skeptická: panoval názor, že jde o tehdy již dobře známé halucinogenní kaktusy. Wasson se však nenechal odradit a zorganizoval úspěšnou expedici. Podařilo se mu navázat kontakt s věhlasnou šamankou Márií Sabinou, která mu umožnila zúčastnit se houbového obřadu (tzv. velady) a poskytla mu i vzorky hub. Wasson, který pořídil nejenom obrazové, ale i zvukové záznamy, se vrátil do New Yorku a podklady zpracoval do krátkého článku, který způsobil obrovský rozruch.

Zájem vědců i rozpustilé veřejnosti

Wasson se svým objevem nemohl přijít v „příhodnější“ okamžik: nastupovala 60. léta s érou hippies a nově objeveným halucinogenem LSD, který účinně propagoval kontroverzní psychiatr Timothy Leary. O lysohlávky byl najednou obrovský zájem a tisíce lidí vyrážely do Mexika za posvátnými houbami. Wassonův objev vzedmul vlnu zájmu i ve vědeckém světě. Jeho dvorním mykologem se stal Roger Heim z přírodovědeckého muzea v Paříži a s výzkumem lysohlávek začal i renomovaný mykolog Rolf Singer, což vedlo k určité rivalitě a překotnému popisování nových druhů lysohlávek.

Účinné látky lysohlávek začal studovat odborník z nejpovolanějších – švýcarský chemik firmy Sandoz a objevitel LSD Albert Hofmann. Ve vzorcích z Mexika byly brzy nalezeny a identifikovány dva hlavní halucinogeny lysohlávek, které byly pojmenovány podle latinského názvu Psilocybe psilocybin a psilocin.

První krůčky

Na základě podobnosti s lysohlávkou mexickou (Psilocybe mexicana) pak byla analyzována i evropská lysohlávka kopinatá (Psilocybe semilanceata). Později vyšlo najevo, že nejen tento druh, ale i další evropské houby např. z rodů štítovka (Pluteus) a kropenatec (Panaeolus) oba halucinogeny obsahují. Výzkum se tedy mohl rozběhnout na plné obrátky.

Lysohlávky v Evropě

Lysohlávky jsou houby blízce příbuzné límcovkám (Stropharia).

  • Mají purpurově hnědý výtrusný prach a jejich lupeny jsou obvykle tmavě hnědě zbarvené.
  • Rostou od konce září do listopadu, výjimečně i v prosinci.

Charakteristickou vlastností halucinogenních druhů (ne všechny lysohlávky totiž obsahují psilocybin a psilocin) je modrání nebo zelenání plodnic – buď spontánně, anebo při poškození. Zdaleka ovšem neplatí, že každá podobně barevně reagující houba je halucinogenní, jak jistě vědí např. znalci jedlých modrajících hřibů kováře a koloděje.

Lysohlávky luční a lesní

Lysohlávky rostoucí u nás lze podle jejich výskytu rozdělit do dvou skupin. Do první patří druhy rostoucí v trávě na loukách a pastvinách, případně na kravském či koňském trusu. Nejznámější a nejběžnější z nich je lysohlávka kopinatá, která je charakteristická tvarem klobouku, jenž má na vrcholu obvykle špičatý hrbolek. Modrání je přítomné obvykle jen na bázi třeně a není příliš výrazné. Kromě tohoto druhu jsou v Evropě známé ještě další travní lysohlávky, z České republiky však doposud nebyly hlášeny

Do druhé skupiny patří lysohlávky rostoucí na zbytcích dřeva a rostlin na vlhkých místech v příkopech u cest a v údolích potoků, obvykle v listnatých lesích. V druhovém třídění těchto druhů panoval po několik desetiletí velký zmatek i mezi mykology. V současné době je jisté, že tyto druhy jsou v Evropě minimálně tři.

  • Prvním z nich je lysohlávka modrající (Psilocybe cyanescens), která roste v západní Evropě v parcích a zahradách. Není to původní druh, ale byla sem zavlečena zřejmě ze Severní Ameriky; od nás ji zatím hlášenou nemáme.
  • Naopak velmi hojná je u nás lysohlávka tajemná (Psilocybe serbica), která je velmi proměnlivá a někdy jsou u ní rozlišovány variety „česká“ a „moravská“. Roste od října do listopadu a na rozdíl od lysohlávky kopinaté je charakteristická intenzivním modráním či zelenáním plodnic.
  • Nejvzácnější je lysohlávka lesní (Psilocybe medullosa), která je známá jen z několika málo míst a obsahy účinných látek v ní jsou zřejmě velmi nízké.

Účinky lysohlávek

Experimentátoři lysohlávky konzumují buď čerstvé, nebo je suší či nakládají do medu. Plodnice mají dosti nepříjemnou chuť, a tak bývají konzumovány s menší porcí nějakého jídla nebo jsou připravovány výluhy (čaj). Nástup účinku závisí na mnoha faktorech, mezi nimiž hraje podstatnou roli způsob užití. Rapidní účinek přichází po konzumaci houbového prášku nalačno, naopak konzumace s jídlem nástup zpomaluje.
Stav po požití lysohlávek nebo jiných halucinogenů se obvykle označuje jako změna vědomí. Pokud byste si o tom chtěli udělat hlubší představu, lze doporučit umělecky i dokumentačně velmi hodnotný esej Brány vnímání od známého spisovatele a experimentátora s halucinogeny Aldouse Huxleyho. Obecně lysohlávky vyvolávají euforii, úsměvnou duševní pohodu, fascinaci detaily, hluboké vnitřní prožitky a barevné vize. Maximum účinků se objevuje asi po dvou hodinách, konec nastupuje náhle asi 6 hodin po aplikaci.

Rizika experimentování s lysohlávkami

Před rokem 1989 a také v průběhu 90. let byly českou mykologickou veřejností informace o našich lysohlávkách záměrně zatajovány. S nástupem internetu a s překlady zahraniční literatury (často se zavádějícími nebo vyloženě nesmyslnými či nepravdivými údaji) však tato preventivní strategie přestala plnit svou roli. Experimentování s lysohlávkami nelze doporučit – minimálně proto, že taková činnost by podle současné legislativy byla trestná (ale např. v Nizozemí lze halucinogenní houby legálně zakoupit). Především jde však o to, že podobně jako u všech drog je experimentování s lysohlávkami spojeno s řadou rizik.

První riziko spočívá v samotném sběru hub, kdy může dojít k záměně s jedovatými druhy. Mezi experimentátory lze najít zkušené sběrače, téměř amatérské mykology, ale i naprosté diletanty, kteří nejsou schopni rozeznat ani základní skupiny hub. Většina záměn lysohlávek je naštěstí za neškodnou límcovku modravou (Stropharia caerulea) a příbuzné druhy, které svým zbarvením lysohlávky vzdáleně připomínají a rostou na podobných místech. Jsou však známy i smrtelné otravy, kdy zájemci o lysohlávky pozřeli čepičatku jehličnanovou (Galerina marginata), která obsahuje stejné jedovaté látky jako muchomůrka zelená!

Zesilují vjemy pozitivní, ale i negativní

Druhé riziko spočívá v účincích hub, které nemusí být vždy příjemné. Experimentování v rušivém nebo depresivním prostředí, stejně jako negativní duševní rozpoložení, může rozpoutat záchvaty panické hrůzy. Při útěku před domnělým nebezpečím pak může dojít i ke smrtelným úrazům – a přinejmenším jeden takový případ s fatálními následky je od nás známý. Lysohlávky mohou měnit vnímání a odhad vzdálenosti (včetně výšky), což může vést k nebezpečným pádům, a problémy mohou přijít i po stavu, kdy byl experimentátor velmi povídavý a ochotný podělit se i o takové soukromé informace, které by jinak nikdy neprozradil – ne nadarmo byly lysohlávky kdysi v centru zájmu tajných služeb.

Lysohlávky nevytvářejí fyzickou závislost jako alkohol nebo heroin, časté experimentování s nimi by však vedlo k odtržení od reálného světa. Z hlediska společenské nebezpečnosti však lysohlávky představují okrajovou drogu: přestože se na ně každoročně do lesů vydávají stovky či tisíce sběračů, problémů s nimi naštěstí není mnoho.

Nejen lysohlávky…

Halucinogenní účinky nemají pouze lysohlávky, ale i některé další houby u nás rostoucí. Je to především kropenatec lemovaný (Panaeolus cinctulus) a štítovka vrbová (Pluteus salicinus), ty jsou však mimo zájem běžných „houbičkářů“. Také otrava muchomůrkou červenou (Amanita muscaria) může mít halucinogenní účinky. Na rozdíl od lysohlávek však tato houba obsahuje i vyloženě toxické látky a experimenty s ní obvykle doprovázejí bolesti hlavy, nevolnost a zvracení – tedy stavy, které většina lidí dobrovolně nevyhledává. V severní Asii však muchomůrku červenou jako přírodní halucinogen využívají dodnes. Nabízí se otázka, zda tamní houby mají stejné složení jako ty u nás nebo v jižní Evropě. Inu, na houbách je stále co zkoumat!