Hřibů je přehršel

Hřibovitých hub existuje velké množství a patří mezi ně i ty, kterých si houbaři zpravidla cení nejvíce: praváci, kozáci, křemenáče či klouzci. Většina z této skupiny hub je jedlá, jen malá skupinka je nejedlá, či přímo jedovatá. A některé jsou si dost podobní. Třeba právě satan a kovář. Jak je bezpečně rozpoznat?

Hřib satan (Rubroboletus satanas)

Zrovna na tento druh hřibu si dejte opravdu pozor! Je jedovatý a zároveň chráněný, protože je to vzácná houba, kterou určitě nesbírejte. Stačí malý kousek a máte zaděláno na otravu a úporné zvracení.

Co je pro něj typické

Najít ho můžete převážně v teplých listnatých lesích a hájích, pod duby, buky, lípami, habry a břízami. Klobouk má bělavý nebo našedlý, dužnina je bělavá, po poranění slabě modrá. Na třeni má červenou síťku. Rourky jsou zprvu žluté, ve stáří žlutozelené, póry jsou na začátku stejně zbarvené jako rourky, ale krátce po otevření klobouku získávají vínově červenou barvu. Ve stáří bývají oranžovočervené. Pokud je sucho, barva jeho dužiny se skoro vůbec nezmění.

Noha je většinou nahoře žlutá a směrem dolů přechází do červena. Pokryta je drobnou síťkou. Mladá plodnice je bez výraznějšího zápachu a staré plodnice doslova smrdí. Pach bývá přirovnáván k mršině, shnilému zelí nebo zpoceným nohám, takže nic moc příjemného.

Říká se, už podle lidového názvu „hořčák“, že je hořký, ovšem pravdou je, že má docela příjemnou chuť. Rozhodně to netestujte, riskovali byste otravu. Satana můžete kromě s kovářem zaměnit s podobnými hřiby s červenými póry, například hřibem kolodějem, hřibem nachovým nebo hřibem kříštěm.

Hřib kovář (Boletus erytropus)

Hřib kovář patří mezi tzv. modráky, tedy hřibovité houby, které v místě poranění rychle zmodrají, takže podobná reakce jako u satana. Přestože jako syrový způsobuje zažívací obtíže, po tepelné úpravě se nemáte čeho bát, dbejte tedy, aby nebyl nedovařený. Vyžaduje delší tepelnou úpravu, při níž jeho toxicita mizí a naopak má skvělou aromatickou chuť. Také se tato houba nedoporučuje k sušení.

Charakteristické znaky

Typický je pro něj tmavě hnědý sametový klobouk, který je v mládí polokulovitý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý a mívá v průměru 5 až 20 cm. Zprvu je jemně plstnatý se sametovým vzhledem, později je lysý a může být i hrbolkatě nerovný. Co se týká barvy, je velmi proměnlivý. Může být hnědý, černohnědý či olivově hnědý. Výjimkou nejsou ani rezavé, žluté nebo oranžové barevné odstíny. Na jeho okraji je patrná slabá okrová linka.

Rourky kováře jsou žlutozelené, nejprve se žlutými, ale brzy karmínově červenými póry. Třeň je v mládí téměř kulovitý nebo soudkovitý, později kyjovitý až válcovitý. Jeho dolní polovina je nápadně širší, zbarvená do olivově hnědé, směrem vzhůru pak třeň žloutne. Dobrým poznávacím znakem kováře je, že povrch třeně nemá tzv. síťku, a v horní části bývá hustě pokrytý nepravidelnými červenými zrníčky až šupinkami. V lese na něj narazíte v oblastech s kyselou půdou a převážně v jehličnatých lesích.

Satan versus kovář a jak je nezaměnit

Čeho si tedy hlavně všímat? Největší rozdíl je v tom, že hřib kovář má hnědou barvu a zrnitou nohu, zatímco satan má už zmíněný bílý až našedlý klobouk a na noze rozpoznáte zřetelnou síťku.

Zdroje:

www.priroda.cz

www.zena.aktualne.cz

www.houbareni.cz