Stroček trubkovitý

I tyhle houby chutnají

Většina z nás sbírá hříbky a lišky schované ve smrčinách, čistí křemenáče a kozáky, které stály čestnou stráž v březovém háji; raduje se z klouzků v trávě, ze sameťáčků, které tak krásně voní v polévce i ve smaženici, nebo z deštníků bedel, základu skvělých řízků. Ale mnohé jiné houbové lahůdky přitom přehlížíme...

Řekne-li se, jdeme na houby, každý hned máme určitou představu, které druhy budeme hledat. Nejčastěji jde o hříbky, lišky, křemenáče, kozáky, klouzky nebo bedly. Zkušenější houbaři se ovšem těší na masáky, lahodné holubinky, čirůvky, šťavnatky či slizáky.

Jenže cestou lesem často potkáváme houby, které s těmi „pravými“ mají máloco společného. Prosím vás, co je to za houbu, když nemá ani nožičku ani klobouček a její tvar je přinejmenším roztodivný? A přesto jde v řadě případů nejen o jedlé, ale mnohdy dokonce o velmi chutné houby − a právě s nimi vás chceme tentokrát seznámit.

Stroček trubkovitýStroček trubkovitýAutor: Archiv ireceptar.cz

Pestřec obecný: český lanýž

Lanýže jsou bezpochyby nejdražšími houbami na světě. U nás ovšem nerostou, i když o jejich pěstování se zejména na konci 19. století někteří čeští šlechtici docela dost snažili. Doménou lanýžů je Francie a zejména pak kraj Périgord. Protože lanýže rostou pod zemí, domorodci k jejich vyhledávání používají ochočené divoké bachyně nebo speciálně vycvičené psy.

Lidový název český lanýž u nás dostal pestřec obecný, který ovšem s lanýži není ani vzdáleně příbuzný. Kulovité nebo hlízovité plodnice od tří do deseti centimetrů jsou přisedlé k zemi, povrch mají slámově okrový a šupinatý, na řezu jsou nejprve bílé, pak modrošedé, nakonec černé a prášivé.

Ač je pestřec v podstatě mírné jedovatý, staré kuchařky doporučují přidat jeho plátek například do bramborové polévky místo pepře. I dnes ho někteří houbaří suší, drtí a pak (pochopitelně s rozmyslem) používají jako koření.

Blíže k pravému lanýži má určitě bělolanýž obecný, který také roste pod zemí (nebo jen kouskem vyčnívá), takže ho najdeme spíše až tehdy, vyhrabe-li ho před námi zvěř. Asi 5 až 12 cm velké plodnice přesvědčivě připomínající brambor; jsou světle hnědé, na řezu bělavě žilkovitě mramorované a silně kořenně voní. Je to velmi chutná houba především do omáček, roste však vzácně, nejvíce v borových lesích.

Tvarově se bělolanýži velmi podobá kořenovec načervenalý, který už je houbou polopodzemní. V mládí sametové plodnice na vzduchu červenají až blednou, uvnitř jsou máslově žlutavé, někdy až světle zelenavé. Houba příjemně ovocně voní a dodává tak smaženici vynikající, originální chuť (návštěvy nestačí žasnout!). Nesmí vás ovšem zaskočit fakt, že kořenovec, věren svému jménu, obarví jídlo lehce dorůžova.

V mládí rovněž hlízovité, později však palicovité a daleko větší plodnice (5 až 15 cm) má i měcháč písečný. Nejprve také roste pod zemí, když se však plodnice proderou na světlo, získají okrově hnědou barvu. Měcháč bezpečně poznáme na řezu, kde černé pletivo plodnice je poseto nápadnými žlutavými „pecičkami“. Houba, jak jméno napovídá, roste poměrně hojně na písečných půdách, i ona dává smaženici osobitou chuť.

Vatovec je největší

Pýchavky sice asi zná kdekdo, ale málokdo je ke své škodě sbírá. Přitom se společně s příbuznými prášivkami hodí jak do polévek, tak do omáček, lze je upravit jako mozeček, vyškvařit jako křupavé škvarečky, větší plodnice nakrájet na silnější plátky a osmažit jako řízek (do smaženice či octového nálevu je však nedávejte, a sušit je vůbec nelze).

Pýchavky − a jejich již zmíněné sestřičky prášivky − však mají pro nás, až ne tak výborné houbaře, zásadní neocenitelnou vlastnost: všechny, až na jedinou výjimku pýchavku horskou, jsou jedlé a ke všemu přibližně stejně chutné.

Nejhojnější bývá pýchavka obecná. 3 až 9 cm vysoké a 2 až 5 cm široké plodnice obráceného hruškovitého tvaru jsou pokryté ostny, po kterých po odpadu zůstávají na povrchu houby ďolíčky.

Velmi podobná pýchavka hruškovitá má povrch jakoby osmahlých plodnic spíše bradavčitý a často roste ve shlucích. Krasavicí mezi pýchavkami je pýchavka závojová, která svou plodnici ozdobila pomíjivým závojem, který se s růstem houby trhá v ploché útržky. Roste v dubohabrových lesích v oblasti teplomilné květeny, protože je však už velmi vzácná, neměli bychom ji sbírat, ale naopak chránit.

Již zmíněná pýchavka horská se dobře pozná, neboť její zahnutými ostny zdobené plodnice jsou již od mládí nahnědlé a později až tmavě hnědé. Roste ve vyšších polohách hlavně pod smrky.

Velmi hojná prášivka šedivá má jen 1 až 3 cm široké k zemi přisedlé plodnice, v mládí čistě bílé a později šedé, nahoře s malým otvorem, kterým se při stisknutí vyprašují výtrusy. Je zajímavé, že výtrusy prášivkovitých hub se dlouho používaly k zastavení krvácejících ran i například k léčení hemoroidů.

Velkou pýchavkovitou houbou je plešivka dlabaná s 6 až 14 cm vysokými a 5 až 16 cm širokými plodnicemi, jež mají políčkovitě rozpukávající povrch. Roste nejraději na lukách a pastvinách.

Tam, se také potkáme s naší největší jedlou břichatkovitou houbou vatovcem obrovským. Jeho okrové a později až kaštanově hnědavé, nepravidelně kulovité plodnice dorůstají až půlmetrových výšek. Vůbec největší byla nalezena v r. 1955 v jedné z libereckých zahrad. Měla úctyhodný obvod 212 cm a vážila 20,8 kg!

Kotrč nemá chybu

Zvláštním tvarem složeným z mnoha drobných větévek každého určitě zaujmou kuřátka. Ta už ovšem nemůžeme počítat mezi zvlášť chutné houby, ale jistým zpestřením pro smaženici být určitě mohou. Z velkého počtu druhů si pozornost zaslouží především kuřátka květáková s oblými, podélně rýhovanými, bledě okrovými a na koncích vínově zabarvenými větévkami.

Naproti tomu větévky zažloutlé, nerýhované, velmi hustě stěsnané a se zoubky na koncích mají kuřátka zlatá, jim velmi podobná kuřátka žlutá mají výrazně síroužlutou barvu a od předešlých se liší především tupými konci větévek.

Nesmíme je však zaměnit za slabě jedovatá kuřátka sličná − jejich větévky jsou žlutookrové nebo žlutočervené, podélně rýhovaté, nápadná jsou hustým, jakoby svícnovitým větvením.

Pokud chcete kuřátka sbírat, měli byste z půdy vyrýpnout celý třeň, neboť ten je nejmasitější a nejjemnější a naopak konce větévek odřezat, protože obsahují hořké a obtížně stravitelné látky.

Kotrč kadeřavýKotrč kadeřavýAutor: Archiv ireceptar.cz

Jiné to ovšem je s kuřátkům příbuzným kotrčem kadeřavým, který patří k velmi chutným houbám a z něho připravená dršťková polévka prostě nemá chybu. Je to nepřehlédnutelná houba, tvarem živě připomínající květák, s běložlutými a později sytě okrově zbarvenými plodnicemi tvořenými mnoha listovými, zprohýbanými až kadeřavými větévkami, které dole srůstají v hluboko v zemi kořenící třeň. Roste v jehličnatých nebo i smíšených lesích, nejvíce při kmenech borovic nebo i na pařezech.

Jemu podobný, ale vzácnější je kotrč Němcův, který se liší bělavým zbarvením plodnic a plochými, na konci nezubatými větévkami. Nalézt ho můžeme nejspíše u pat jedlí. Trošku problém bývá s čištěním rozsochatých kotrčů. Poradíme vám – dejte je pod sprchu a prolijte je silným proudem vody.

Na stroček netrubte

Podivuhodným tvarem se může chlubit i stroček trubkovitý. Proto si také vysloužil spoustu nejrůznějších lidových názvů jako třeba černoušek, džbáneček, fajfky, komeník, trubač, trubky, prasečí růžek, dokonce i velmi jadrné pojmenování kozí prdel. Němci mu říkají Totentrompete (trubka mrtvých).

Je to sice skutečně dost nepohledná houba, ale chuťově je výborná a má výraznou kořennou vůni; roste poměrně hojně ve všech druzích lesů. Mnozí si bez něho nedokáží představit vánočního kubu. Zkuste si z něho ale udělat třeba komeníčka, tedy salát, který je nejen rychle hotový a osvěžující, ale ještě navíc skvěle vypadá.

Komeníček 

Asi 250 g hub povařte deset minut, pak je nechte okapat a vychladnout. Každou plodnici podélně rozkrojte, smíchejte s drobně nasekanou cibulkou a zalijte nálevem z olivového oleje, octu, pepře a soli a vše znovu dobře promíchejte. Dobrou chuť!

Dršťková z kotrče

Na sádle zpěníme cibuli, zasypeme ji vrchovatou lžičkou sladké papriky a přidáme zvlášť dozlatova usmaženou kořenovou zeleninu a asi tři lžíce mouky. Mícháme a když jíška začne hnědnout, zalijeme ji patřičným množstvím vody, do které zavaříme masox, nasekaného, dobře omytého kotrče, vodu osolíme a přidáme trochu kmínu. Když jsou houby měkké, polévku dochutíme utřeným česnekem a majoránkou.

Plešivky jako mozeček

Nasekanou cibuli usmažíme na másle dozlatova a podusíme na ní na kostičky nakrájené plešivky. Přidáme vejce, směs mícháme do zhoustnutí a nakonec ji ozdobíme nasekanou pažitkou. Podáváme s chlebem.

Kotrč s květákem a nudlemi

Květák uvaříme v osolené vodě a rozebereme jej na růžičky. Dobře omytého kotrče nasekáme nadrobno a podusíme na cibulce. Uvaříme asi 250 g širokých nudlí, omastíme je máslem a smícháme s květákem a houbami. Podle chuti dosolíme, opepříme a posypeme pažitkou.

Pro Receptář napsal Ivan Veselý, Fotografie kniha HOUBY česká encyklopedie, kterou vydal Reader´s Digest Výběr

Akční letáky