Nejznámější z muchomůrek je bezesporu muchomůrka červená (Amanita muscaria). Zářivě rudá barva klobouku ostře kontrastuje s bílými stroupky, houba se stala symbolem, který ocení každý návštěvník podzimního smrkového nebo březového lesa.
Přestože je houbou jedovatou, muchomůrka červená pronikla do domácností jako vánoční ozdoba, do cukráren v podobě marcipánových figurek, i do mnoha pohádkových knížek snad ve všech zemích na severní polokouli, a to bez ohledu na to, zda ten či onen národ houby sbírá či nikoli.
Halucinogenní muchomůrka
S jedovatostí muchomůrky to přitom není tak vážné jako u jiných druhů. Muchomůrka červená obsahuje toxický muskarin, kyselinu muscimolovou a kyselinu ibotenovou, které mají halucinogenní účinky. Severské národy na Sibiři, na Kamčatce i obyvatelé severovýchodní Asie tuto houbu pro její psychotropní či stimulující efekt odedávna záměrně konzumovaly. (Halucinogení látky v ní obsažené dokonce působí stejně, ne-li lépe, pokud projdou tělem, jsou vyloučeny močí a s ní opětovně požity. I toho sibiřští šamani využívali.)
Opojný účinek však tato houba nemá jen na lidi – jsou známy případy, kdy ji záměrně konzumovali sobi nebo veverky.
Vzácně se můžeme setkat s bílou formou (albínem), která je mnohem hojnější v Severní Americe. "Muchomůrky bílé", o kterých zpívali Plastic People of the Universe tedy skutečně existují. Také s plodnicemi, jež mají klobouk čistě žlutý, se vzácně můžet setkat.
Naše muchomůrky nechejte raději veverkám
Není jasné, zda na Sibiři rostoucí muchomůrky červené mají stejné chemické složení jako ty ve střední a jižní Evropě. Přestože seriózní vědecké studie nejsou dostupné, zdá se, že naše muchomůrky červené mají obsah účinných látek nižší. Místo halucinací, ať již příjemných nebo hrůzostrašných, by se proto po její konzumaci pravděpodobně dostavila pouze silná nevolnost, případně i závažnější zdravotní problémy.