Lesy jsou sice plné muchomůrky červené, tu však k jídlu omylem nikdo nesebere. Co se však v lesích houfně objevuje, jsou pavučince.

Pavučince rostou v mnoha druzích

Počet druhů pavučinců (Cortinarius) rostoucích u nás je odhadován na několik stovek, tyto houby však patří k velmi obtížným skupinám a také jsou velmi málo prozkoumané. Proto se téměř žádné pavučince nedoporučují ke sběru a jsou mezi nimi dokonce smrtelně jedovaté druhy. Některé bývají velmi esteticky zbarvené a vedle holubinek jde jistě o naše nejpestřejší houby.

Některé fialové druhy by mohly být teoreticky zaměněny s čirůvkou fialovou.

  • Odlišíme je tím, že v horní polovině třeně mají hustou vláknitou (pavučinovitou) zónu, která v mládí spojuje okraj klobouku a třeň; tato pavučinka se velmi rychle zbarvuje vypadaným výtrusným prachem do rezava (v dospělosti jsou tak alespoň místy zbarvené i lupeny).
  • Oproti tomu čirůvka fialová má třeň hladký a výtrusný prach není rezavý, takže tato barva není nikdy patrná ani na lupenech.

Zrádná čepičatka

Největším nebezpečím podzimních lesů je zřejmě čepičatka jehličnanová (Galerina marginata). Tato houba roste trsnatě podobně jako václavka na smrkových pařezech a kmenech. Obsahuje stejné jedovaté látky jako muchomůrka zelená a teoreticky by bylo možné ji zaměnit s václavkou. Od václavky se liší hladkým kloboukem, rezavě hnědými lupeny a poněkud menšími křehčími plodnicemi, takže k záměně by mohlo dojít jen při velké nepozornosti. Uvádím ji však proto, že i při sběru hub tak „banálních“ jako jsou václavky, by se ledabylé plnění koše nemuselo vyplatit.