Květinová louka je půvabnou náhradou trávníku. Pravda, není dobré ji příliš sešlapávat, ale to nevadí na místech, na kterých často nechodíme. V louce můžeme udržovat cestičky a jinak ji stačí posíci dvakrát ročně. Nepotřebuje zavlažování, její pestrost dává potravu včelám a motýlům. Je ideální mezi stromy, na lemy podél živých plotů. Aby se však stala opravdu pestrou a vonící, je třeba dodržet některé zásady.

Květinovou louku je možné založit:

  • osetím holé půdy, která zůstala volná při zakládání zahrady
  • po odstranění trávníku (zde je je třeba odstranit i svrchní vrstvu humusu)
  • prorůstáním trávníku

V prvních dvou případech bývá vhodné půdu ještě vylehčit přimícháním písku (pokud již není sama o sobě lehká dostatečně). Luční květiny jsou totiž velmi skromné a svědčí jim půda chudá na živiny. Při nadbytku by převládly silné trávy a bylinám nedaly šanci růst. Z květin pouze pampelišky a sedmikrásky prospívají i ve výživné půdě. Později louka zálivku potřebovat nebude, ale při vzcházení nových rostlin se o dostatek vláhy postarat musíme.

Pokud bychom si přáli mít květinovou louku místo části stávajícího trávníku, stačí jen kosit jej stále méně a nechat květiny jednoduše prorůst. Trávník se přemění sám, ovšem záplavy květů se dočkáme až tak za tři až pět let. Sedmikrásky a řeřišnice se uchytí již brzy i na středně vzrostlém trávníku, který může být případně i trvalým řešením, něco mezi trávníkem zcela nízkým a vysokou loukou. Pokud však chceme vysokou kvetoucí louku, je vhodné luční květiny předpěstovat a do přeměňovaného trávníku je přímo vysazovat, protože semena se v jeho houštině budou jen těžko uchytávat.

Výhodou přírodní louky je mimo jiné i to, že terén nemusí být dokonale srovnaný – spíše naopak. K přirozenému vzhledu kvetoucí louky patří i drobné nerovnosti ovšem v míře, která příliš nevadí při budoucím kosení. Pokud louku zakládáme na holé půdě, nemusíme si proto s jejím rovnáním zbytečně lámat hlavu.

Výběr květin

K dostání jsou již připravené směsi lučních květin, nejlépe s výpisem druhů. Nejlepší je pestrá směs kvetoucích bylin spolu s nižšími, pomalu rostoucími druhy travin, které je nebudou utiskovat.

Osivo si můžeme také nasbírat na kvetoucích loukách v přírodě, které jsou také tou nejlepší inspirací. Dozrávající plodenství ostříháme, necháme je dosušit na stinném, ale vzdušném místě a získaná semínka vysejeme.

Mezi lučními květy by neměly chybět kopretiny, zvonky, hvozdíky, lnice, řebříčky, silenky, řeřišnice či máky. Měly by převažovat trvalky, neboť semena jednoletých bylin se na hustém podloží drnů v dalších letech již nemusí uchytit.

Přirozená péče

Síci je obvykle třeba po odkvětu na přelomu června a července, otavu v září či říjnu. Klasické sekačky pro nízké trávníky se samozřejmě nehodí – pokud nemáme typ určený i pro vysokou trávu nebo strunovou sekačku, můžeme zkusit trochu tělocviku s klasikou na lidský pohon – kosou:

  • Dopřejeme li si kvalitní ostrou kosu a pravidelně ji brousíme, jde o postup na malých plochách velmi efektivní, nehlučný, bez spotřeby elektrické energie či benzínu.
  • Sečení kosou je nejšetrnější k rostlinám i k mnoha užitečným živočichům, které v louce přebývají.
  • Posečenou trávu je třeba odstraňovat, aby se na louce zbytečně nehromadily živiny - nopak kompostu přijsou k duhu.

Jarní potěšení

Aby byla louka krásná i na jaře, vysazujeme na ni cibuloviny – narcisy, sněženky, bledulky, šafrány. Můžeme je stále množit dělením trsů, které jednou za dva až tři roky vyjmeme a rozdělíme, až bude i jarní louka plná květů. Při dělení je třeba postupovat opatrně.